Č. 3436.

Cesty. — Stavební právo: Na zřízení zvláštního práva užívacího k obecní cestě, které by přesahovalo meze užívání obecného, nemá nikdo právního nároku.
(Nález ze dne 2. dubna 1924 č. 21468/23).
Věc: Emil B. v D. proti zemskému správnímu výboru v Praze o zřízení vrátek přes cestu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l jest vlastníkem usedlosti č. p. 21 v D., podél níž se táhne cesta č. kat. 1220 zanesená v seznamu veřejného statku pozemkové knihy D. Cesta tato ve směru jižním končí za usedlostí st-lovou při pozemcích č. kat. 47/1-3, náležejících manželům Václavu a Anně P., kteří jsou vlastníky usedlosti č. p. 20 ležící při téže cestě severně od usedlostí st-lovy. Dvůr st-lův není směrem k této cestě ohrazen.
Dne 3. července 1920 postavil si st-l při severním konci své usedlosti přes uvedenou cestu dřevěná vrátka, aby se mu jednak drůbež jeho neztrácela, jednak aby nezabíhala na cizí pole a nezpůsobila tam škodu. Když se proti tomuto opatření soused jeho Václav P. bránil, vymohl si povolení obecního úřadu ke zřízení těchto vrátek. K odvolání manželů P. zrušil zsv v Praze v instančním postupu usnesením z 12. února 1921 povolení to a vybídl obecní úřad v D. jako stavební úřad 1. stolice, aby podle § 127 stav. ř. dal stavbu oněch vrátek proti předpisu § 40 stav. ř. předsevzatou zbořiti, když a pokud nebylo uděleno dodatečné povolení.
Usnesením z 13. března 1921 udělil obecní výbor na zkladě komisionelního šetření st-li dodatečné povolení k postavení vrátek přes veřejnou cestu č. kat. 1220, osk v D. pak zamítla odvolání proti němu manžely P. podané usnesením z 3. června 1921, s odůvodněním, že nejde vůbec o stavbu, k níž by bylo třeba stavebního povolení, že také nejde o cestu, jež by fakticky sloužila všeobecné veřejné komunikaci, nýbrž pouze o velmi frekventovanou část cesty obecní a že tato neuzamčená vrátka, jež se dají snadno kdykoli otevříti, nemohou komunikaci podstatně ztěžovati. Také toto usnesení zrušil zsv rozhodnutím ze 6. března 1922 z těchto důvodů:
»Zsv právoplatným usnesením z 12. února 1921 rozhodl, že v daném případě jde o stavbu ve smyslu § 27 st. ř. z. a byla tudíž osk jakožto nižší stavební úřad vázána tímto rozhodnutím. Ježto pak obecní úřad neprovedl řízení dle předpisů stav. řádu obsažených v § 30 a násl. a nevydal také podle § 38 st. ř. písemné vyřízení stavební žádosti ani stavebníku ani sousedu, musilo býti z těchto důvodů dosavadní řízení zrušeno jako vadné a to tím spíše, ježto nikoliv obecní rada, nýbrž obecní zastupitelstvo jest oprávněno uděliti povolení k uzavření (resp. k zahrazení) veřejné cesty, neboť zahrazení veřejné komunikace jest disposicí s podstatou cesty, jež jest majetkem obecním«.
Při komisionelním šetření dne 17. dubna 1922, k němuž přizváni všichni interesenti, prohlásil stavební znalec, že proti provedení stavby s technického stanoviska není námitek, a stejně se vyjádřili zástupci obce, že z ohledů místních a policejních proti stavbě ničeho nenamítají. Ze sousedů jediní manželé P. protestovali proti dodatečnému povolení stavby z důvodů, že stavba provedena na veřejné cestě bez přivolení zástupců veřejného statku, že obec je dle § 28 ob. zř. povinna stavbu zakázati z ohledu na nastalé porušení snadnosti komunikace a že zasaženo bylo do práva manželů P., kteří cesty té nerušeně už po více než 40 let používají jako přístupu ke svým parcelám č. kat. 47/1-3.
Usnesením z 24. dubna 1922 vyhovělo ob. zastupitelstvo žádosti st-lově vzhledem k tomu, že st-l svůj dvůr jinak ohraditi nemůže, že chce svoji drůbež ochrániti před ztrátou i zameziti poškozování sousedních pozemků drůbeží tou, že tato veřejná cesta ve dvoře st-lově končí, poněvadž manželé P. cestu tu při vstupu na své pozemky č. kat. 47/1-3 již dávno uzamčenými vrátky zahradili, takže dále stejně nikdo choditi nemůže, a že st-lem zřízená vrátka může každý snadno otevříti a jimi procházeti.
Odvolání manželů P. zamítla osk usnesením z 20. června 1922 i němž v námitce odvolatelů, že porušen byl předpis § 28 č. 3 ob. zř. odkázala na vývody svého shora uvedeného rozhodnutí z 3. června 1921.
K dalšímu odvolání manželů P. zsv nař. rozhodnutím zrušil jak rozhodnutí osk, tak i usnesení ob. zastupitelstva, pokud jím povoleno postavení platu na obecní cestě č. kat. 1220 z těchto důvodů:
»Veřejný zájem vyžaduje, aby se mohlo po obecních cestách bez překážky jezditi a choditi.
Ježto podle § 36 st. ř. má stavební úřad při udílení stavebního povolení přihlížeti k zájmům veřejným, k nimž také patří ohledy komunikační, jest v odpor vzaté rozhodnutí, jakož i usnesení ob. zastupitelstva, pokud se jím dovoluje postavení plotu na veřejné silnici, porušením tohoto předpisu, neboť jest nesporné, že postavením plotu bude veřejná komunikace na obecní cestě č. kat. 1220 ne-li úplně znemožněna, tedy jistě značně stížená.«
O stížnosti do rozhodnutí toho Emilem B. podané uvážil nss toto:
Prvou námitkou vytýká stížnost, že nelze mluviti o znemožnění veřejné komunikace, poněvadž prý cesta č. kat. 1220 není vůbec cestou veřejnou. Zsv vyslovil však již ve svých shora uvedených rozhodnutích z 12. února 1921 a ze 6. března 1922, že postavení uvedených vrátek jest stavbou, k jejímuž provedení jest dle § 27 stav. ř. potřebí povolení úřadu stavebního, že jest tedy hrazením proti cestě veřejné. Do rozhodnutí těch si st-l dále nestěžoval, vešla tedy proti němu v právní moc, pročež slušelo námitku tuto dle § 21 zák. o ss odmítnouti jako nepřípustnou.
Pokud jde o další námitky st-lovy, musil si nss nejprve ujasniti, jaká jest právní povaha nař. rozhodnutí. Z usnesení obecního zastupitelstva — jehož jest nař. rozhodnutí instančním vyřízením — bylo rozhodnuto o žádosti st-lově za povolení (resp. dodatečné schválení) postavení vrátek přes veřejnou cestu obecní, zapsanou v seznamu veřejného statku, jak již zsv svým rozhodnutím z 12. února 1921 pravoplatně rozhodl, dlužno považovati toto postavení vrátek přes cestu za zahrazení proti silnici a tedy za stavbu, k jejímuž provedení jest ve smyslu § 27 stav. řádu zapotřebí povolení stavebního úřadu. Jest tedy také nař. rozhodnutí instančním vyřízením žádosti za udělení stavebního konsensu. Vedle tohoto výroku stavebně-policejního obsahuje však nař. rozhodnutí také ještě výrok jiný, t. j. rozhodnutí obce jako správkyně veřejného statku o žádosti st-lově, aby mu bylo dovoleno použíti veřejné cesty ke zřízení vrátek přes ni, čili aby mu bylo k této veřejné cestě zřízeno zvláštní právo užívací, jež přesahuje meze užívání obecného t. zv. usus publici.
Ob. zastupitelstvo vyřídilo žádost st-lovu v obojím směru příznivě. Toto usnesení bylo však nař. rozhodnutím zrušeno. Ježto rozhodnutí to svůj zrušovací výrok nijak neomezuje, dlužno míti za to že jím usnesení prvé stolice bylo zrušeno ve svém celku, tedy v obou shora uvedených směrech.
Pokud se st-l přítomnou stížností obrací proti oné části nař. rozhodnutí, jíž mu bylo odepřeno zřízení zvláštního práva užívacího k obecní cestě, dlužno k tomu poukázati, že na zřízení zvláštního práva užívacího, pokud přesahuje meze užívání obecného, nepřísluší nikomu právní nárok a že tedy výrokem, jímž úřad zamítl žádost o zřízení práva takového, nemůže nikdo ve svých subjektivních právech býti dotčen. V tomto směru jeví se tedy stížnost nepřípustnou, neboť chybí v daném případě základní předpoklad pro přípustnost její (§ 2 zák. o ss.).
Důsledkem této nepřípustnosti stížnosti však jest, že ona část nař. rozhodnutí, jež obsahuje zamítnutí žádosti st-lovy o zřízení zvláštního užívacího práva k obecní cestě, zůstává nedotčenou. Tím však stává se stížnost zároveň i bezdůvodnou v tom směru, pokud napadá nař. rozhodnutí pro zrušení uděleného konsensu stavebního. Zrušením právního titulu, jenž st-le opravňoval zříditi vrátka přes pozemek obecní, pozbyl i stavební konsens k provedení této stavby veškerého právního i faktického významu. Ježto tedy pro právní situaci st-lovu bylo zcela nerozhodno, zůstal-li stavební konsens jemu udělený formálně v platnosti či byl-li zrušen, nelze uznati, že by zrušením jeho bylo st-li v jeho právech nějak ublíženo.
Pro tuto bezdůvodnost slušelo tedy stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3436. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 943-945.