Č. 1670.

Obecní a obvodní notáři (Slovensko): I. Také ti obecní a obvodní notáři, kteří byli ustanoveni podle uher. zákonů před 28. říjnem a ještě v době, kdy nabyl účinnosti zákon ze 4. června 1920 č. 383 sb. z. a n., vykonávali svůj úřad, byvše na své dosavadní místo prozatímně ustanoveni nebo v dosavadním místě prozatímně potvrzeni, mohou se státi státními úředníky čsl. podle zák. z 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. jen, byli-li jimi jmenováni ministrem vnitra. — II. Předpis § 7 zák. ze dne 4. června 1920 č. 383 sb. z. a n. o zaopatřovacích požitcích notářů týče se nejen existence nároku, nýbrž i výše pense jejich. — III. Právní věty jako u č. 1142 a 1308.
(Nález ze dne 18. listopadu 1922 č. 16873.)
Věc: Ladislav M. v P. B. (adv. Dr. M. Gazík z Trenčína) proti administrativnímu výboru župy trenčanské o pensionování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím schválil administrativní výbor župy Trenčanské usnesení pensijního výboru, jímž st-1, bývalý notář v Povážské Bystřici dnem 1. dubna 1922 dán do výslužby se započtením služební doby 32 let 3 měsíců. Následkem toho vyměřeno mu výslužné 84.50% ze služného jemu dle župního statutu příslušného penízem 3042 K ročně. Zároveň dáno mu poučení, že toto rozhodnutí má platnost konečnou.
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost, již dovozuje takto:
a) Udělené poučení o opravných prostředcích je nesprávné, neboť proti rozhodnutí župního administrativního výboru jest další odvolání přípustné;
b) žal. úřad nebyl kompetentním vydati rozhodnutí o pensionování, neboť dle §§ 7 a 11 župního statutu přísluší takovéto, rozhodnutí výboru municipálnímu;
c) dle § 15 téhož statutu měla býti pense vyměřena na základě platu v nejposlednějším čase pobíraného a ten obnášel u st-le 900 K měsíčně;
d) poněvadž st-l byl dekretem ministra pro správu Slovenska č. — z r. 1919 jmenován úředníkem státu čsl. a také slib složil, má býti pensionován dle předpisů platných pro státní úředníky čsl.
Jako nepřípustný bylo předem odmítnouti návrh stížnosti, aby nss uznal stát povinným doplatiti st-li za dobu od 1. srpna 1920 do 1. dubna 1922 rozdíl mezi poukázanou jemu zálohou a zákonitě mu příslušejícím platem, neboť nss může dle § 5 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 o stížnosti k němu podané rozhodovati teprve tenkráte, byla-li věc v administrativní cestě vyřízena, takže otázku o platu st-lově, o němž v řízení administrativním vůbec jednáno nebylo, nemohl učiniti předmětem svého rozhodování.
Nss shledává však stížnost také bezdůvodnou, uváživ o jednotlivých námitkách toto:
ad a), b) Na Slovensku rozhodovaly arciť o výši pense obecních a obvodních notářů municipální výbory jako poslední správní instance, jak plyne z ustanovení § 27, bodu 1 zák. čl. XXVI. z r. 1896, jenž připouštěl do takovýchto rozhodnutí jedině stížnost k uherskému správnímu soudu. Na místo těchto municipálních výborů nastoupily však na základě § 1 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. výbory administrativní a na místo uherského správního soudu na základě zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. nss v Praze. Jest tudíž i v této věci rozhodnuti administrativního výboru župního rozhodnutí poslední stolice správní. Názor tento vyslovil a blíže odůvodnil nss již ve svých nálezech z 15. listopadu 1921 č. 14803, Boh. č. 1016 adm., a z 12. května 1922 č. 5556, Boh. č. 1357 adm., k jejichž vývodům se zde podle § 44 jednacího řádu poukazuje.
ad c) Jest sice pravda, že st-l pobíral v poslední době před svým jmenováním měsíčně 900 Kč, avšak — jak ze spisů jest patrno a jak stížnost sama přiznává — pouhou zálohou (preddavok) na jeho budoucí plat, jehož by se mu bylo dostalo, kdyby byl býval převzat do státní služby, k čemuž však nedošlo. Správně tedy žal. úřad vzal za základ pro vyměření služného onu sumu, která st-li posledně jako služební plat příslušela.
ad d) Jak již nss vyslovil ve svých nálezech z 27. ledna 1922 č. 1023, Boh. č. 1142 adm., z 28. února 1922 č. 2567 a 2721 a z 21. dubna 1922 č. 5394, Boh. č. 1308 adm., na jejichž obšírné odůvodnění se zde dle § 44 jedn. řádu poukazuje, mohou se i ti, kdož byli obecními a obvodními notáři před 28 .říjnem 1918, státi notáři podle zákona z 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., tedy státními úředníky čsl. jediné jmenováními, jež provésti náleží ministru vnitra. V nálezech těchto vyvráceny jsou již podrobně jednotlivé námitky st-lem přednesené. Zbývá jen odpověděti na my, jež přítomná stížnost nově uvádí.
Je to zejména dovolání se 2. odst. § 6 vl nař. ze dne 4. června 1920 č. 383 sb. z. a n., kterýž stanoví: »Za obecní a obvodní notáře takto ustanovené pokládají se i obecní a obvodní notáři, kteří byli ustanoveni podle § 5 zákona. « Nesprávným jest výklad, jejž dává stížnost tomuto předpisu, jako by slušelo za takto ustanovené notáře pokládati i ty, kteří v době, kdy zákon nabude účinnosti, vykonávali skutečně svůj úřad, a to i ty, kdež byli na své dosavadní místo prozatímně ustanoveni nebo v dosavadním svém úřadě prozatímně potvrzeni. Výklad takový by byl v přímém rozporu s ustanovením § 5 cit. zákona, který těmto notářům ukládá, aby žádali za ustanovení notářem dle tohoto zákona. St-lem dovolaný předpis může míti jediné ten smysl, že notáři ustanovení dle § 5 cit. zákona staví se na re ven těm, kdož za platnosti zákona toho podle tohoto zákona nově budou ustanoveni čili jmenováni.
Bezdůvodnou shledána i další námitka st-lova, že dle § 7 cit. zákona měl se dle uherských předpisů posuzovati pouze nárok na pensi, níkoji však také výše její.
Dovolaný zde § 7 praví výslovně, že zaopatřovacích požitků bude notářům zde vyjmenovaným poskytnuto jen potud, »pokud by na ně měli nárck podle platných zákonů uherských«. Jasný a přirozený význam slov použitých v tomto obratu, zejména slůvko »pokud« nezanechává nejmenší pochybnosti o tom, že obmezení vyslovené touto větou vztahuje se nejen na existenci nároku toho vůbec, nýbrž i na výši pense podle tohoto ustanovení upravované. Ostatně nestal-li se st-1 úředníkem státu čsl., jak výše dovoděno, nebylo tu ani podkladu pro vyměření pense jeho dile čsl. zákonů.
Neprávem dovolává se dále stížnost ustanovení § 10 zákona z 28. února 1920 č. 126 sb. z. a n. Pensijní poměry notářů na Slovensku byly upraveny zákonem z 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. Zákon ten je normou speciální a později vydanou, než dovolaný zákon č. 126, jehož tedy jako normy generální a dříve vydané na tento případ použíti nelze. Ostatně zákon ten dosud vůbec v účinnost nevešel, a dovolaný předpis jeho, stanoví nároky zaměstnanců a pensistů uvedených tam autonomních korporací teprve od toho okamžiku, kdy korporace ty budou zrušeny, k čemuž však rovněž dosud nedošlo.
Pokud st-l posléze namítá, že nař. rozhodnutí odporuje zásadám lidskosti a demokratičnosti, jakož i mezinárodní smlouvě sjednané v Římě mezi zúčastněnými státy o nakládání s úředníky bývalého Rakouska a Uherska, poukazuje se na odůvodnění zdejšího nálezu z 21. dubna 1922 č. 5394, (Boh. č. 1308 adm.), jenž se již i těmito námitkami zabýval a jenž je uznal lichými v úvaze, že nss povolán jest zkoumati pouze zákonitost nař. rozhodnutí, při čemž vázán je právním stavem platným při vydání rozhodnutí toho, nehledě ani k otázce, může-li vůbec jednotlivý občan dovozovati pro sebe nějakých práv z úmluv mezinárodních.
Z těchto důvodů bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Jmenování.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 6, s. 74-74.