Deset let ústavní listiny.

Dr. Zdeněk Neubauer (Brno).
V těchto letech oslavujeme celou řaciu jubileí vztahujících se k významným událostem z počátku naší samostatnosti, neboť právě v nich končí se prvé zaokrouhleně a oslavitelné časové spatium od jednotlivých těch historických dní, totiž první der káda. Pro právní život státu jsou nejvýznamnější dvě z událostí tehdejších: vydání prvého zákona československého státu dne 28. října 1918 a vydání ústavní listiny Československé republiky dne 29. února 1920. Naše jubilejní vzpomínky nebude rušili, že letošní rok není rokem přestupným, takže se při oslavě tohoto druhého jubilea nebudeme moci držeti přesně kalendářního dně.
Oslavujeme tedy letos desáté výročí vydání základní normy státu, která Jest pilířem celého našeho právního řádu a veškerého státního života. Tak jako v monarchiích odvozovala se veškerá moc státní od vůle dědičného panovníka a len zase ji měl »Z boží milosti«, tak v republice všechna vůle státu či platnost veškerých právních norem odvozuje se z ústavy. Ba i onen svrchovaný lid, který podle § 1 ústavní listiny »je jediný zdroj veškeré státní moci«, uplatňuje tutft svoji svrchovanost jen tak a potud, jak ústava připouští.
Nelze sice tvrditi, že by se byla naše ústava za těch prvých deset let svojí platnosti těšila u národa té slavnostní úctě, která jí jako základnímu zákonu státu přísluší; avšak na druhé straně je nutno s potěšením uznati, že se dožila pěkné všestranné vážnosti a respektu. A to hlavně víme-li, jak naše poměry přímo oplývají přemírou kriticismu a jak byly a jsou posuzovány jiné zavedené normy a instituce. Ba lze říci, že se naše ústava — pokud je to vůbec možno v pouhých deseti letech — do jisté míry vžila. Jsou předpisy ústavy, které nám znějí už docela samozřejmě, a to i takové, které se zcela ostře liší od právního stavu předpřevratového.
Uvažujeme-li o tom, do jaké míry se naše ústava vžila a v tomto smyslu osvědčila, musíme si uvědomili, že ústava už pro svou povahu jako základní zákon celého právního řádu má ustanovení — zhruba řečeno — trojího druhu:
1. Ustanovení rázu organisačního. kompetenčního a procesního, týkající se hlavně tvorby a tvůrců státní vůle v nejvyšších stupních, která jsou stále a takřka denně aplikována. Tak ustanovení o složení Národního shromáždění, o právních poměrech jeho členů a o jeho činnosti, ustanovení o moci nařizovací, o právech presidenta republiky, o jmenování vlády, o její činnosti jako sboru, některá ustanovení o moci soudcovské a j.
2. Ustanovení určená k tomu, aby dle nich byly řešeny výjimečné události státního života, které se přiházejí jen zřídka nebo jen zcela výjimečně. Sem patří ustanovení o náměstku presidenta republiky, o trestním stihání presidenta a členů vlády, o vypovídání války atd.
3. Ustanovení, jichž význam nespočívá tak v jejich normativním obsahu jako v jejich umístění v ústavní listině. Jsou to jednak ustanovení rázu spíše oznamovacího než normativního, jakými jsou na př. §§ 1 a 2. Dále ustanovení příliš všeobecně a slavnostně formulovaná, než aby se hodila , k bezprostřední právnické aplikaci na konkrétní případy. Sem spadá většina ustanovení, jimiž se deklarují práva a svobody občanské a jichž právní povaha je sporná potud, zda jde vůbec o právní normy resp. zda jde o normy bezprostředně působící. Konečně sem spadají ustanovení delegující zákon k určité úpravě nebo slibující úpravu určité věci zákonem (ovšem bez termínu a sankce). Všechna tato ustanovení mají ten společný smysl, že při sdělávání ústavy dotčené otázky byly pokládány ústavodárcem za tak důležité, aby se o nich vyslovila sama ústavní listina, a že ústavodárce vyslovil jimi alespoň poněkud směrnici, již má bližší jejich úprava sledovali.
Nelze sice všechny předpisy ústavní listiny roztříditi do těchto tří skupin (tak hned § 3, odst. 4. o sněmu Podkarpatské Rusi je takovou zvláštní kapitolou), ale jimi jsou charakterisovány tři hlavní typy norem v každé ústavě se vyskytující. Je na snadě, že vlastně jen u prvého typu norem se můžeme ptáti, jak se osvědčily či vžily v tom smyslu,, jak si tuto otázku klademe u jiných zákonů.
V jednom směru se naše politické poměry vyvinuly poněkud jinak, než si představovali autoři ústavní listiny; Autoři ústavy představovali si zřejmě věci tak, že nejvyšší řízení státních věcí bude rozděleno mezi několik samostatných orgánů; presidenta republiky, poslaneckou sněmovnu, senát a vládu, a ústava jest sdělána tak, že řeší vzájemné jejich poměry a možné konflikty. Politické strany, kterých ústava ostatně nezná, fungují podle této představy pouze jako pomocné organismy při tvoření zastupitelských sborů (volbách). Skutečnost však — jak známo — vypadá tak, že veškerá politická moc přesunula se do stran. Strany to jsou, které si rozdělují řízení státních věcí mezi sebou. Jejich vzájemné poměry a konflikty pak se přirozeně neřeší podle předpisů ústavy, ba ani ne na fórech ústavních; v poslanecké sněmovně, v senátě a ve vládě, nýbrž mimo, tyto oficielní orgány. Jednání parlamentní jest jen formálním provedením toho, co dříve bylo v předporadách většiny dojednáno. Není pak samostatných poslanců, senátorů a ministrů, jsou v podstatě jen mandatáři stran. Jediná příležitost zachovali senátu osobitost ponecháním volebního období různého od poslanecké sněmovny byla odmítnuta společným rozpuštěním obou sněmoven.
Jestliže však ze zásady § 16 ústavní listiny byla učiněna výjimka ústavní cestou (§ 31), takže o neústavnosti přirozeně mluvili nelze, jsou předpisy ústavy, o nichž musíme konstatovali, že byly přímo porušovány. Je to § 22 ústavní listiny zakazující členům Národního shromáždění přijímali příkazy. Poslanecké reversy a konstantní praxe volebního soudu jsou toho důkazem. Že také zákaz § 22, odst. 2. ústavní listiny se stal přímo školským příkladem legis imperfectae a proto nepůsobivé, je všeobecně známo.
Pro pojetí státního života, jak je má na mysli naše ústava a proti němuž se politické poměry u nás vyvinuly, mluví však právě v poslední době velmi silné mínění veřejné, charakterisované odporem proti chápání všech funkcí ve státě jako mandátů politických stran. A neméně i to, že jediným z ústavních orgánů státní politiky, který zůstal až dosud nedotčen tímto dominujícím rysem našeho státního života, jest právě nejvyšší funkcionář republiky.
Ale právě to, že i za poměrů, které před desíti lety nebylo lze do důsledků předvídali, osvědčila se naše ústava vždy jako pevné vodítko nebo aspoň jako nepřékročitelná mez, ukazuje její cenu a trvalost. Že těch prvních nejnebezpečnějších deset let, kdy jsme se teprve učili býti samostatnými, proběhlo tak klidně a bez otřesů, to je mimo jiné zásluhou naší dobře Vybudované ústavy, která zůstala v kterékoliv situaci neotřesitelným východiskem všech úvah a akcí. To oceníme tím více, pohlédneme-li na řadu států, kde právě v té době došlo k podstatným změnám ústav, ba někde přímo i státních forem. U nás v téže době nikdo vážně nepomyslil dotknouti se ústavy.
Ještě jednu přednost naší ústavní listiny dlužno při této příležitosti zdůraznili, zejména povážíme-li poměrně rychlé tempo, v jakém byla projednávána: My právníci — zvyklí za těch prvých 11 let republiky na zákony úrovně velmi různé uvědomujeme si při každé příležitosti její systematickou byť tradiční — skladbu, logický a koncisní sloh a bezvadnost jazykovou.
Deset let není mnoho v životě států, ale je dosti v životě lidí. My, kteří jsme současníky mužů, kteří na naší ústavě pracovali, jsme o to šťastnější, než budoucí generace, že jim můžeme k desítiletému jubileu jejich dobré práce blahopřáli. Ale ani zde nebylo by spravedlivé, aby Časová á prostorová blízkost událostí a lidí stírala nám slavnostní nymbus veliké historické události z normotvorného aktu, jímž si opět svobodný národ dal svůj nejvyšší zákon.

Citace:

č. 6527. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 792-795.