Několik myšlenek o pravidelnostech řídících lidské konání

Dr. Cyril Horáček,
universitní docent a vrchní ministerský komisař v ministerstvu obchodu v Praze
Dnes jsou již všeobecně známy pravidelnosti, kterými se řídí různé jevy života sociálního, jako konstantní poměr pohlaví u novorozených dítek, stálý a jen pomalým vývojovým tendencím podléhající poměr úmrtí a porodů k celkovému počtu obyvatelstva, stejně počet onemocnění různými chorobami atd., takže jsou přijímány většinou bez zvláštních úvah jako jiné samozřejmosti, které život přináší, nebo podobně jako si zvyklo lidstvo používati vynálezů technických. Avšak vmyslíme-li se do postavení badatelů, kteří zkoumáním statistického materiálu docházeli po prvé k číselnému vyjádření těchto pravidelností, pochopíme mocný dojem, který na ně učinily a také dalekosáhlé důsledky, které z nich vyvozovali. Ještě ve větší míře to platilo o takových pravidelnostech, které se pak objevily při zkoumání statistického materiálu, vyjadřujícího a zachycujícího sice také jevy sociální, avšak takové, které mají přímý vztah k lidské vůli, které jsou tedy fakty větší nebo menší měrou psychickými. Jsou to v prvé řadě fakty, jejichž rozbor byl později zahrnut pod společné označení statistiky morální, to jest fakty, jež mají nějaký vztah k etice, takže mohou býti s tohoto hlediska označovány jako dobré nebo špatné, mravné nebo nemravné atd., odkud označení statistika morální. Z povahy věci vyplývá, že daleko více se projevují na venek a dají statisticky zachytiti v tomto oboru sociálních jevů fakty ráz;u negativního, které se projevují jako přestupky příkazů etických a morálních, než fakty positivní, příznivé s hlediska etiky a morálky, ačkoli jde tu skutečné více o důvody statistické techniky než o nějaké důvody zásadní, které jsou roz,hodující. Jestliže se tudíž zabývali statistikové té doby v prvé řadě takovými fakty sociálními jako jsou delikty trestní, prostituce nebo sebevraždy, a došli-li právě na základě roz;boru tohoto materiálu statistického k poznání pravidelností, které se objevují v životě sociálním, nelze v tom ani viděti nějakou zálibu v těchto stinných stránkách sociálního života, jež jim byla někdy vytýkána, ani to neznamená, že by pravidelnosti tyto platily pouze pro tyto sociální jevy negativní, nýbrž roz-
16 241 hodovala (a namnozie dosud rozhoduje) okolnost, ze pouze pro ně byl k disposici statistický materiál.
Překvapující pravidelnosti, projevující se i v těchto faktech sociálních, tak úzce souvisejících s lidskou vůlí, s lidskou morálkou a lidským svědomím, působily ovšem ještě mocnějším dojmem než ony pravidelnosti v oboru demografie, a jednotliví spisovatelé z nich vyvozovali důsledky podle svého osobního založení a přesvědčení, ale vesměs důsledky jakéhosi rázu metafysického. Süssmilch viděl v nich projevy božské prozřetelnosti, Zuételet sociální zákony platné stejně absolutně a bezvýjimečně jako zákony fysikální, abychom uvedli jen nejvýznačnější zástupce těchto směrů, avšak oba se shodovali v tom, že pohlíželi na ony úkazy jako na pravidla absolutní, daná vyšší mocí za určitým cílem nebo působící podle nějaké síly neznámé, jinak řečeno, že nazírali na tyto pravidelnosti způsobem normativním, s hlediska, „co má býti“.
Jest zřejmé, že tyto názory musily vésti v krajním důsledku k úplnému fatalismu, tak jak se projevil na př. u Adolfa Wagnera v jeho pracích Z mladších let. Avšak k témuž výsledku vede logicky i kausální chápání zákonů sociálních, neboť je-li jev sám o sobě plně determinován svými příčinami, a to platí též pro jevy sociální úzce spojené s lidskou vůlí, jako uvedené: zločiny, sebevraždy atd., stává se každý čin lidský pouhým výsledkem sil jej určujících, a nastává jen jako nutný důsledek daných praemis. Zajisté nejsou s tohoto hlediska statistické pravidelnosti, objevující se v sociálních faktech, či sociální zákony neměnné, neboť jak se mění premisy, tak se mění i jejich důsledky: zlepšení sociálních poměrů a veřejné hygieny má v důsledku pokles úmrtnosti, větší péče o mládež mravně vadnou nebo ohroženou pokles zločinnosti atd., třebaže se tyto důsledky projevují statisticky teprve po delší řadě let. V tomto směru, pokud jde o celý kolektiv, o společnost lidskou, poskytuje tedy deterministická teorie vysvětlení, které jest v souhlase se statistickými pozorováními; nerozřešen však zůstává problém svobodné vůle individua, t. j. rozpor, který se ukazuje mezi pocitem svědomí a zodpovědnosti jednotlivcovy za jeho jednání a mezi tvrzením, že toto jeho jednání jest již předem pevně určeno danými praemisami, jimiž se tedy člověk v dané situaci říditi musí, třeba by opět některé z těchto premis spadaly do jeho sféry volní. „Statistická data sama nedokazují ani neverifikují deterministického názoru, jelikož tento názor sám jest conditio sine qua non této discipliny (t. j. morální statistiky)“, praví Weyr, který sám jest stoupencem determinismu.1
342 Jest zcela správné, že statistická methoda sama nemůže vésti k potvrzení takovéhoto základního axiomatu, ze kterého vycházíme při zkoumání jevů sociálních. Jest také nepochybné, že vědomí svobodné vůle a zodpovědnosti, jakkoli tkví nepochybné v našem podvědomí a jest podkladem veškeré svobody lidské vůbec, jest zároveň těžkým břemenem v četných situacích životních pro mnohé, břemenem, které by se dalo lehčeji nésti nebo docela svrhnouti předpokladem determinismu, který činí z lidského jednání pouze článek v nekonečném řetězu kausálního dění. Odtud i nesnáze vznikající pro každý systém vládní, ve kterém se občané musí rozhodovati podle svého přesvědčení, odtud moc oněch tří hesel: Zázrak, tajemství a autorita, jimiž chce ovládnouti v horečné visi Dostojevského Veliký Inkvisitor lidstvo, které svoboda, svobodný rozum a věda přivedla před nerozluštitelné záhady a spory.
Naskýtá se však otázka, nelze-li vyjádřiti předpoklad příčinné závislosti veškerého dění jiným způsobem, spíše slučitelným s pojmem svobodné vůle lidské. Pravidelnosti řídící jevy sociální můžeme si sice představiti jako výsledky určitých příčin, avšak nikdy se nám nezdaří seznati veškeré příčiny tu působící, ani jejich intensitu: to jest právě charakteristické pro atypické, kolektivní jevy, jakými jsou jevy sociální. Jest známo, že pro zkoumání takových jevů se užívá zvláštního druhu metody induktivní, metody statistické, zakládající se na počtu pravděpodobnosti. Poměr pravděpodobnosti, stupeň možnosti, že nějaký fakt nastane, předcházejí-li určité předpoklady, může nám vyjádřiti též vztah mezi předpoklady faktů sociálních a jimi samými. Krajní případ této možnosti jest jistota, že nějaký fakt nastane; avšak této jistoty nikdy nedosahujeme právě v jevech sociálních a jest otázka, zda jí můžeme vůbec někde dosáhnouti. „Die kausale Notwendigkeit ist die maximale Notwendigkeit“, praví Ladiženskyj ve své studii o zákonech přírodních a normách,2 opíraje se o vývody Poincaréovy a Čuprovovy. To platí také o t. zv. zákonech přírodních, na př. fysikálních, třebaže stupeň dosažené pravděpodobnosti jest tam daleko vyšší, tím vyšší a tím více se blížící jistotě, čím se lépe podaří nám fakty pozorované isolovati od všech nevítaných rušivých vlivů a čím vícekráte můžeme jejich pozorování opakovati.
Naproti tomu u faktů sociálních existuje vždy pouze poměr možnosti od hranice jistoty obyčejně značně odchýlený, a tím více to platí ještě o takových faktech, které jsou v úzkém vztahu k lidské vůli. Také vědomí svobodné lidské vůle není vlastně nic jiného než uvědomování si tohoto poměru možnosti v konkrétní situaci, při čemž ovšem předpoklady této si-
16* 243 tuace nebývají již tak jasné a ujasnění jejich závisí od stupně inteligence pozorovatelovy. Odtud také různá úloha, jakou hrají při činech volních vlivy etické i morální: pouze u některých individuí mají takovou intensitu. Že překonávají důvody okamžitého prospěchu, ukojení vášně a pod., pouze u některých převládají důvody rozumové, u mnohých rozhodují důvody nejbližšího prospěchu.
Pro jednotlivý případ sám o sobě nedá se ovšem pravděpodobnost zjistiti, pravděpodobnost vypočtená pak průměrem z celého souboru faktů pro jediný osamocený fakt nemá velkého významu, neboť vyjádříme-li si na př. pravděpodobnost, že nějaký obyvatel milionového velkoměsta skončí sebevraždou během roku poměrem ročního počtu sebevražd připadajících na tisíc obyvatel, není tím téměř ničeho řečeno o tom, jaká jest možnost, že právě onen občan spáchá sebevraždu. Přesnější výsledky dostaneme teprve rozložením celého souboru na skupiny pokud možno homogenní, tedy v uvedeném případě rozdělením obyvatelstva na skupiny podle pohlaví, věku, sociálního postavení atd. Zjistíme-li si pak pravděpodobnost sebevraždy pro jednotlivé tyto skupiny, které by měly zahrnovati občany pokud možno sobě podobné, blíží se tyto průměry již daleko více skutečné pravděpodobnosti pro onoho jednotlivého občana.
Zkoumáme-li pak takové pravděpodobnosti pro jednotlivé homogenní skupiny za měnících se předpokladů, docházíme k zajímavým výsledkům. Kaufmann uvádí jako příklad rozdělení firem podle jejich bonity do několika skupin a sleduje pravděpodobnost úpadku těchto firem za stále se zhoršující všeobecné hospodářské situace a dochází při předpokladu ostré krise pro poslední skupinu firem nejslabších a nejméně solidních k takové pravděpodobností úpadku, která se již blíží úplné jistotě.3
Pouze touto cestou, rozkládáním statistického materiálu do skupin co nejvíce homogenních, může statistická metoda přinésti ještě positivnější výsledky k objasnění povahy sociálních pravidelností či zákonů. Pro problém svobody lidské vůle pak podává statistická metoda kategorii možnosti, na které se sama zakládá, a která může snad býti východiskem z dilemmatu absolutního determinismu a svobody lidské vůle.
244

Problém svobody vůle a statistika, Sborník věd právních a státních, roč. XI, str. 31.
Normen und Naturgesetze, Revue internationale de la théorie du droit, roč. I, str. 263.
Lehrbuch der Statistik, str. 182.

Citace:

č. 2748. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 329-330.