Čís. 2874.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Účinky § 1 odstavec druhý zákona nastávají osvědčením se, nikoliv teprve výrokem soudu o něm.
Výkon trestu podle § 6 čís. 1 zákona lze naříditi jen tehdy, objevila-li se překážka tam uvedená dříve než nastaly právní účinky § 1 odstavec druhý zákona, tedy nejpozději do konce zkušební doby.
(Rozh. ze dne 20. srpna 1927, Zm I 380/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením okresního soudu v Čes. Budějovicích ze dne 30. března 1927, jímž bylo nařízeno podle § 6 čís. 1 zákona o podmíněném odsouzení čís. 562/19, by tresty na svobodě obžalovaným rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 14. prosince 1925 podmínečně uložené byly vykonány, jakož i potvrzujícím usnesením krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 9. dubna 1927 byl porušen zákon v ustanovení § 6 čís. 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., usnesení ta se zrušují a okresnímu soudu v Čes. Budějovicích se ukládá, by o tom, zda jest naříditi výkon odloženého trestu, znova rozhodl.
Důvody:
Obžalovaní byli odsouzeni a to Jan F. a Vojtěch F. rozsudkem okresního soudu v Čes. Budějovicích z 2. června 1924, č. j. T 541/24 pro přestupek § 460 tr. zák. (dříví v ceně 5 Kč) do vězení na 24 hodin a ke ztrátě práva volebního — podmíněně se lhůtou jednoho roku, Tomáš T. pak rozsudkem okresního soudu v Čes. Budějovicích z 18. dubna 1924, č. j. T V 543/24 pro přestupek § 460 tr. zák. (dříví v ceně 17 Kč) do vězení na 24 hodin a ke ztrátě práva volebního — podmíněně se lhůtou jednoho roku. Ohledně všech tří bylo po uplynutí lhůty již vysloveno, že se osvědčili a to: první dva dne 16. února 1926, tento dne 16. května 1925. Rozsudkem okresního soudu v Čes. Budějovicích ze dne 14. prosince 1925, č. j. T 433/25 byli opět všichni tři odsouzeni pro přestupek krádeže spáchaný dne 21. ledna 1925 každý do tuhého vězení na 14 dnů s 1 postem a ke ztrátě práva volebního podmínečně se lhůtou jednoho roku a s podmínkou náhrady škody (nová krádež byla spáchána ve lhůtě zkušebně, ustanovené v trestních věcech T- 541 pokud se týče 543/24. Soud odsoudil je podmínečně, ačkoliv znal jejich předchozí odsouzeni (T 541, 543/24), neboť přečetl u hlavního přelíčeni jich osobní výkazy. Zmocněnec státního zastupitelství se neodvolal (souhlasil se záznamovým rozsudkem), rozsudek vešel v moc práva. Za účelem rozhodnuti o osvědčeni se v této trestní věci (T 433/25) vyžádal si okresní soud trestní lístky oněch odsouzených a nařídil pak 30. března 1927 výkon jejich trestů, ježto prý »dodatně zjištěno jejich předchozí, novému podmínečnému odsouzeni bránici odsouzení č. j. T 541/24 pokud se týče 543/24 (§ 6 čís. 1 zák. č. 562/19 sb. z. a n.). Usnesení to bylo krajským soudem dne 9. dubna 1927 pod č. j. Ts VI 11/27 potvrzeno ze »správných a zákonu odpovídajících důvodů prvého soudu«. Ono usnesení okresního i potvrzující rozhodnutí krajského soudu porušují zákon v ustanovení § 6 čís. 1 sb. z. a n. čís. 562/19, neboť z vylíčeného stavu věci jest zřejmo, že se neobjevilo až dodatečně, že odklad neměl býti podle § 2 (1) povolen, nýbrž předchozí odsouzení bylo soudu známo již v čase rozsudku, takže tu není podmínky pro nařízení výkonu trestu v § 6 čís. 1 zákona výslovně požadované. Než, i kdyby předchozí odsouzení bylo vskutku na jevo vyšlo dodatečně, nebylo by lze naříditi výkon trestu, poněvadž okolnost, že odklad neměl býti povolen podle § 2 zákona, byla zjištěna teprve po uplynutí zkušební doby. Předpis § 6 čís. 1 zákona, jest nutno vykládati v souvislosti s ostatními odstavci toho § a s § 1 tak, že naříditi výkon trestu podle § 6 čís. 1 lze jen tehdy, objevila-li se překážka tam uvedená dříve, než ještě nastaly právní účinky § 1 odst. druhý, tedy nejpozději do konce zkušební doby. Směrodatný jest konec zkušební doby a nikoli doba, kdy soud rozhoduje o osvědčení, neboť účinek podle § 1 odst. druhý nastává osvědčením se a nikoli teprve výrokem soudu o něm, záviselať by jinak možnost naříditi výkon trestu na nahodilých okolnostech nebo dokonce na průtahu soudu, kdyby o osvědčení nerozhodl zavčas. Správnosti tohoto názoru svědčí též ustanovení § 18 zákona, kde se v odstavci druhém nařizuje dodatečný výkon odloženého trestu, dojde-li do roku po době zkušební k trestnímu řízení pro zločin spáchaný v době zkušebně. Toto výjimečné ustanovení potvrzuje pravidlo, že naříditi výkon trestu podle § 6 čís. 1 zákona lze pouze do konce doby zkušebně. Tak rozhodl tento nejvyšší soud již rozhodnutím ze dne 1. března 1927, č. j. Zm I 107/27, sb. n. s. č. 2679. Bylo proto k návrhu generální prokuratury podle §§ 33, 292 a 479 tr. r. — poněvadž okresní soud se nezabýval otázkou, zda není pro nařízení výkonu trestu i některý z jiných důvodů po ruce uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2874. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 599-600.