Čís. 12399.

Pojišťovací smlouva.
Pokud podle pojišťovacích podmínek jest ztráta nároku z pojištění pro nesprávné (neúplné) údaje v pojišťovacím návrhu a pro přehánění škody po pojistné příhodě podmíněna obmyslností pojištěnce.
(Rozh. ze dne 25. února 1933, R I 1421/33.)
Žalobce měl u žalované pojišťovny pojištěno skladiště dřeva proti požáru. Po požáru skladiště domáhal se žalobce na žalované vyplacení pojistné náhrady. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl zjistiv, že žalobce při sepisování návrhu na pojištění zodpověděl proti pravdě otázku, zda již vyhořel (pohořel), záporně, a že ve shořelém skladišti měl i cizí dříví. Prvý soud na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že se žalobce prohřešil proti ustanovení § 5 pojišť. podmínek a že proto žalovaná pojišťovna není zavázána, by dala žalobci náhradu za škodu utrpěnou požárem. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud sice praví, že se nezabýval výtkou nesprávného právního posouzení věci, dokud nebude bezvadně zjištěno, zda žalobce obmyslně zamlčel při sepisování přihlášky k pojištění, že již jednou vyhořel. Tím však vyslovil právní názor, že rozhodující okolností jest obmyslnost žalobcova, a napadá-li rekurentka tento názor jest se s ním vypořádati. Než nelze jí přisvědčili. Rekurentka odmítá zaplacení požární náhrady ze dvou důvodů: 1. pro nepravdivé zodpovězení otázek 3 a 7 pojišťovacího návrhu a 2. pro zamlčení v rozhodčím řízení, že část shořelého dřeva náležela Janu B-ovi. Prvý důvod’ spadá pod případ myšlený v dosud neúčinných ustanoveních §§ 3 a 4 zákona o pojišťovací smlouvě (§ 167) a jest ho proto řešiti podle smluvních ustanovení v § 5 všeobecných pojišťovacích podmínek, jenž tyto případy zevrubně upravuje. Žalobce tvrdí, že se ho jednatel Josef P. netázal, zda dříve již vyhořel, a že si žalobce při podpisu pojišťovacího návrhu povšimnul, co jednatel do těchto rubrik vepsal. Toto opomenutí nestačí o sobě k odůvodnění ztráty nároku na pojistné, třebaže podle § 5 odstavec 3 podmínek pojišťovacích ztráta nároku nenastává, »nebyl-li si pojistník vědom nesprávnosti a neúplnosti učiněného udání jakož i že škoda tou okolností, o které nesprávné neb neúplné udání bylo učiněno, nebyla ani způsobena ani zvětšena«, neboť § 31 čís. 1 pojišťovacích podmínek stanoví, že nárok na náhradu zaniká, jestliže pojištěný jednal ve zlém úmyslu proti předpisům § 5. Z toho patrno, že se vyžaduje, jak správně odvolací soud rozpoznal, a jak žalovaná strana sama doznala, obmyslnost pojistníka. Druhý důvod, upírající požární náhradu jest upraven zákonem v § 32, jenž jest podle § 167 čís. 17 zákona účinným a podle § 42 zákona nutícím pravidlem potud, že nesmí býti změněn v neprospěch pojistníka. Tohoto důvodu se však zřejmě nedotýká § 5 všeobecných pojišťovacích podmínek, ani svým obsahem, ani svým nadpisem »přihláška k pojištění«, nýbrž § 31 všeobecných pojišťovacích podmínek a jsou tyto potud účinné, pokud neodporují ustanovením §§ 32 a 42 zákona. Ztráta nároku nastává však podle § 31 všeobecných pojišťovacích podmínek, jestliže pojištěný podle čís. 6 zlomyslně nebo z hrubé nedbalosti zjištění škody zamezil nebo znesnadnil nebo čís. 7) při vyšetřování škody se provinil podvodným udáním neb zatajením, zejména jestliže podstatně přehání výši škody, jakož i udává, že zničeny aneb poškozeny byly předměty, kterých tu před škodou nebylo. Tato ustanovení nejsou pojistníku nepříznivější, než § 32 odstavec 3 zákona, a právem z nich jest odvozovati, že prvým předpokladem ztráty nároku na pojistné jest obmyslnost pojistníkova.

Citace:

č. 12399. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 307-308.