Č. 3620.

Učitelstvo: * Za platnosti 7. odst. § 14 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. má učitel věřené školy národní ve Slezsku za dobu, po kterou dosluhoval na 24 měsíční presenční službu vojenskou, po uplynutí 1 roku presenční služby podle § 62 č. 2 zák. z 8. dubna 1914 č. 16 z. z. slez. nárok na plné požitky učitelské.
(Nález ze dne 15. května 1924 č. 8452.)
Věc: Adalf D. v B. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran služebních požitků po dobu vojenské služby.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zšr v Opavě zjistivši dotazem u velitelství pěšího pluku č. 40, že st-l, který byl povolán následkem mobilisace k vojenské službě dne 27. října 1921, musí dosluhovati na povinnou presenční službu 4 měsíce a že bude z činné služby vojenské propuštěn 26. února 1922, zastavila mu koncem října 1921 výplatu všech služebních požitků. Žádosti jeho za ponechání civilních požitků těch nebylo jmenovaným úřadem vzhledem k ustanovení § 14, odst. 2 rovnostního zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. v celém rozsahu vyhověno, poněvadž koná aktivní presenční službu. Požitky za měsíc listopad 1921 byly mu však vzhledem k ustanovení výn. presidia min. škol. z 9. listopadu 1921 č. 11544 ponechány, ježto nastoupil vojenskou službu následkem mobilisace.
Odvolání st-lovo, v němž dovozoval s poukazem na ustanovení § 62. zák. z 8. dubna 1914 č. 16 z. z. pro Slezsko ve spojení s §em 14, posl. odst. par. zák. č. 274 z roku 1919 svůj nárok na pobírání služebních požitků učitelských od 1. prosince 1921 do 28. února 1922, zamítl žal. úřad z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého a poznamenal, že přihlížel k tomu, že na základě průkazu vojenského, vydaného velitelstvím 2. roty čs. pěšího pluku č. 40 st-l po dobu, o kterou běží, skutečně dosluhoval na předepsanou, déle než rok trvající dobu presenční a že mu tudíž nenáležejí služební požitky civilní ve smyslu ustanovení shora cit.
O stížnosti vytýkající nezákonnost uvažoval nss takto: — —
Obě sporné strany vycházely během řízení správního z předpokladu, obsahem spisů doloženého, že vojenská služba, kterou st-l v kritické době konal, byla doplňkem a součástkou jeho povinné služby presenční déle než rok trvající, a nemohou tudíž tvořiti předmět úvah nss-u ony vývody stížnosti, které popírají tuto právní kvalifikaci zmíněné služby vojenské a snaží se dáti jí jiný právní charakter (§ 5 zák. o ss). Za tohoto stavu nezkoumal ovšem nss právní otázku, zda st-l výkonem jednoroční služby presenční učinil zadost vojenské své povinnosti podle dříve platných předpisů branných, či zda z norem branného zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. plynula pro něho povinnost k dosluhování ještě čtyř měsíců na presenční službu povinnou.
Uvažuje o ostatní části stížnosti musil jí nss dáti za pravdu.
Zák. č. 274/1919 aplikoval v § 14 na osoby učitelské všechny předpisy zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragmatiky), pokud projednávají v § 30 o voj. službě a důsledcích jejích na služební a právní postavení státních úředníků, čímž chtěl i v této otázce přivésti k platnosti stěžejní zásadu o rovnosti osob učitelských se souřadnými státními zaměstnanci.
Než zákon neprovedl zrovnoprávnění toto ve všech jeho důsledcích a ponechal posledním odstavcem cit. § v platnosti předpisy zem. zákonů, jsou-li ustanovení jejich pro učitele, jichž se týče, příznivější než předpisy uvedeného § 14 par. zák. Tím vyslovil zákonodárce způsobem každou pochybnost vylučujícím úmysl, aby osoby učitelské při výkonu vojenské povinnosti účastny byly nadále všech výhod, jež jim v příčině té poskytovalo dosavadní zákonodárství zemské a že norma § 14 par. zák. má platiti pouze v oněch případech, kde zákonodárství dosavadní mělo předpisy nepříznivější anebo přísnější.
Je-li tomu tak, pak přehází v sporném případě v úvahu ustanovení § 62 č. 2 zák. z 8. dubna 1914 č. 16 z. z. slez., který určuje podle svého autentického textu, že odbývá-li si jednoroční dobrovolník presenční službu podle zákona rok neb déle trvající, mají se mu vypláceti, jakmile od chvíle, co povolán byl na vojnu, uplynul rok, zákonité platy dále, nevzešlo-li prodloužení presenční služby z vlastního zavinění jeho.
Nemůže býti pochyby o tom, že ustanovením tímto chtěl zákonodárce zabezpečiti osobám učitelským ve Slezsku, jimž podle tehdejšího zákonodárství (§ 21 zák. z 5 července 1912 č. 128 ř. z.) příslušela v příčině výkonu vojenské služby presenční výhoda Jednoročního dobrovolníka, plné aktivní požitky civilní, jakmile délka povinné presenční služby vojenské bez zaviněni učitelova překročí dobu jednoho roku. Na této základní myšlence uvedeného zák. nezměnilo ničeho nové uspořádání branné povinnosti, jak provedeno bylo zákonem z 19. března 1920 č. 193 Sb. resp. nař. z 27. července 1920 č. 470 Sb., a sluší tudíž míti za to, že ustanovení § 62 č. 2 cit. zem. zák. pro Slezsko platí i dále, ovšem jenom po dobu účinnosti posl. odst. § 14 zák. paritního.
St-l dosluhoval podle obsahu správních spisů v kritické době na 24 měsíční presenční službu vojenskou v důsledku ustanovení § 19 vlád. nař. č. 470/1920, tedy bez svého zavinění, měl tudíž po názoru nss-u vzhledem k tomu, co dříve rozvedeno, právní nárok na to, aby mu ponechány byly plné civilní požitky učitelské za dobu od 1. prosince 1921 do konce února 1922.
Žal. úřad, který vycházel z opačného názoru, dostal se svým postupem do rozporu se zák., a musilo proto nař. rozhodnutí zrušeno býti po rozumu § 7 zák. o ss jako nezákonné.

Citace:

č. 3620. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1298-1300.