Čís. 2766.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883 čís. 78 ř. zák.).
Pro skutkovou podstatu § 1 zákona stačí, šlo-li dlužníkovi jen o to, by zmařil konkrétní hrozící nebo již zahájenou exekuci a tím uspokojení věřitele z této určité exekuce; nezáleží proto na tom, zda věřitel může dojiti částečného) neb úplného uspokojení z ostatního jmění dlužníkova nebo ze jmění osob, za tutéž pohledávku spoluzavázaných; jen podle výsledků konkrétní exekuce jest řešiti otázku, zda byla jednáním pachatelovým způsobena škoda vůbec a ve výši 100 Kč převyšující zvláště.
Spoluvina poddlužníka na přečinu § 1 zákona, vyplácel-li dlužníku soudně obstavenou pohledávku.
(Rozh. ze dne 7. května 1927, Zm I 594/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 1. září 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 5 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, dovolávající se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., je bezdůvodná. I když je pravda, že doručením příkazního usnesení obžalovanému jako poddlužníku založen byl, hledíc k ustanovení §u 308 a násl. ex. ř., mezi stěžovatelem a poručenstvem nezl. vymáhajícího věřitele ohledně pohledávky usnesením tím k vybrání přikázané — poměr soukromoprávní, nevylučuje to ještě, by jednání, jehož se obžalovaný dopustil za dotyčné exekuce, nebylo podřaděno ustanovením trestního zákona, jakmile vykazuje veškeré náležitosti soudně trestného činu (článek I. a V. úvoz. zák. k tr. zák.). Je proto okolnost, že poručenstvo, nezl. vymáhajícího věřitele je oprávněno žalovati stěžovatele jako poddlužníka o zaplacení pohledávky, jestliže nebyla včas a řádně zaplacena, a že poručenstvo nastoupilo také skutečně proti obžalovanému — ovšem po spáchaném deliktu — pořad práva civilního, a že obžalovaný pohledávku za exekuta zaplatil, — zcela nerozhodna při zkoumání otázky, zda jednání obžalovanému za vinu kladené zakládá čin trestný. Bezdůvodnou je námitka stížnosti, že v souzeném případě schází zákonná náležitost poškození, ježto prý nelze tvrditi, že jednáním obžalovaného věřitel utrpěl nebo utrpěti mohl nějakou škodu majetkovou ručilť prý obžalovaný jako poddlužník vymáhajícímu věřiteli celým svým, jměním, i přes objem a rozsah pohledávky k vybrání přikázané, za jeho pohledávku a měl prý vymáhající věřitel kdykoli možnost, tuto pohledávku nebo její nezaplacený zbytek proti obžalovanému zažalovati a z jeho jmění exekucí vydobyti. O spoluvině na přečinu maření exekuce podle §u 1 zák. mohlo by prý se mluviti jen v tom případě, kdyby obžalovaný jako poddlužník neměl buď žádného neb alespoň exekuci podrobeného jmění, z něhož by vymáhající věřitel mohl dojiti uspokojeni. Leč stížnost přehlíží, že pro skutkovou podstatu §u 1 zák. o mař. exekuce stačí, šlo-li dlužníkovi jen o to, by zmařil konkrétní hrozící nebo již zahájenou exekuci a tím uspokojení věřitele z této určité exekuce. Proto nesejde s hlediska tohoto deliktu na tom, zda-li věřitel může dojiti částečného neb úplného uspokojení z ostatního jmění dlužníkova nebo ze jmění osob, za tutéž pohledávku spoluzavázaných; v důsledku toho sluší také jen podle výsledku této konkrétní exekuce řešiti otázku, zda byla jednáním pachatelovým způsobena škoda vůbec a ve výši 100 Kč převyšující zvláště (sb. n. s. č. 1711 a j.). Je proto pro zjištění škody způsobené věřiteli zmařením exekuce směrodatnou doba spáchaného činu; že potom byla, ať jakýmkoli způsobem, povstalá škoda od věřitele odvrácena, nemění ničeho na trestní povaze před tím již spáchaného činu. Jestliže tudíž škoda, jež zmařením: vedené exekuce vzešla, byla obžalovaným dodatečně ať dobrovolně neb cestou právního pořadu odčiněna, nemá to vlivu na založenou již skutkovou podstatu trestného činu, ale přichází v úvahu pouze, jako polehčující okolnost náhrady škody, k níž v souzeném případě nalézací soud při výměře trestu také skutečně přihlížel. Podle toho nemá pro přičítatelnost činu právního významu otázka, zda obžalovaný jako poddlužník měl po ruce jinaké, exekuci podrobené jmění, z něhož by se vymáhající věřitel mohl hojiti. Pokud zmateční stížnost popírá správnost skutkových zjištění rozsudku poukazem na obhajobu obžalovaného, přednesenou v řízení před první stolicí, brojí tím jen nepřípustně proti volnému uvažování průvodů a založenému na něm přesvědčení nalézacího soudu, jenž podrobil zejména zkoumání obhajobu obžalovaného, neuznal ji však z důvodů jím uvedených za správnou (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). K námitce přednesené obhájcem při veřejném líčení o zmateční stížnosti, že vyplácel-li stěžovatel Janu M-ému přes soudní obstávku mzdu dále, nebylo to způsobilé zmařiti exekuci vedenou proti Janu M-ému, a že by na straně stěžovatelově mohlo jíti snad nanejvýše jen o beztrestný pokus spoluviny na přečinu maření exekuce, kdyžtě podle doslovu exekučního povolení »doručením této zápovědi poddlužníkovi jest pokládati povolené zabavení z a vykonané a vymáhající strana nabyla jím pro své vykonatelné pohledávání práva zástavního«, stačí uvésti, že podle zjištění nalézacího soudu vyplácel stěžovatel přes »vykonané zabavení« a »nabyté právo zástavní« Janu M-ému vědomě a úmyslně celou mzdu, by účele exekuce nebylo dosaženo, a že exekuce zůstala skutečně bezvýslednou právě proto, poněvadž si Jan M. vybíral celou mzdu dále a stěžovatel mu celou mzdu vyplácel, ač jim bylo exekučními usneseními přikázáno, důchody ze mzdy nevybírati, po případě nevypláceti. O nezpůsobilém prostředku neb o pouhém pokusu nemůže tudíž býti řeči.

Citace:

č. 2766. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 368-370.