Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče, 3 (1922). Praha: Ministerstvo sociální péče, 546 s.
Authors:
= Sociální revue, 3 (1922)
PDF

K otázce smírčích a rozhodčích zařízení
u nás.


Doba těžké hospodářské krise, na jejímž pozadí rýsují se zlověstné přízraky stávek a výluk ve velkých rozměrech, dává nám dvojnásob pociťovati nedostatek zařízení, jimiž zákonodárství moderních států snaží se čeliti škodlivým výstřednostem pracovních konfliktů: totiž smírčích a rozhodčích úřadů.
Jest s podivem, že ve státě našem, jenž v oboru sociálně- politickém snaží se udržovati alespoň stejné tempo s cizinou, v této důležité otázce jen málo bylo vykonáno.1 A přece, jak správně dí Potthof,2 zde jsou hlavní možnosti, jak brániti budoucím pracovním konfliktům!
Také theoreticky, pokud jsem mohl siedovati, nebylo u nás o tomto thematu soustavně pojednáváno. Není úkolem této stati vyplňovati tuto mezeru: ona má cíl spíše informativní, chtíc podati v stručnosti a bez nároku na úplnost přehled cizozemských smírčích a rozhodčích zařízení, vytknouti hlavní zásady, na nichž instituce ty jsou vybudovány a upozorniti na některé v praxi i theorii neujasněné otázky, jež bude nutno předem rozřešiti, aby mohla býti vybudována též u nás smírčí a rozhodčí zařízení, jež by plně vyhovovala svému poslání.
Vývoj smírčích a rozhodčích úřadů počíná teprve zásadním uznáním koaličního práva zaměstnavatelů a zaměstnanců. Dokud stávky a výluky byly zakázány, a na úmluvy k nim směřující pohlíželo se jako na »atentát proti míru«, jenž má panovati v dílnách3 nebo jako na nebezpečné »konspirace« (conspiracy) a »omezování živnostenské svobody« (restraint of trade),4 nebylo potřeba vymýšleti zařízení k smírnému vyřizování pracovních konfliktů: přísné trestní sankce vykonávaly tu svůj úkol. Jakmile však stávky a výluky byly zásadně uznány za dovolený prostředek, jímž možno se domáhati příznivějších pracovních podmínek, objevila se nutnost čeliti jejich důsledkům, škodlivým pro hospodářský život a společnost vůbec vhodnými opatřeními, jichž úkol by byl dvojí:
a) zabraňovati vzniku pracovních sporů odstraňováním jejich příčin;
b) zlikvidovati co nejrychleji smírnou cestou spory již vzniklé. Z této snahy vidíme již v letech 60tých min. století vznikati v Anglii rozmanité smírčí a rozhodčí instituce a to jednak z ini-
371 ciativy soukromé (Kettle, Mundella), jednak i z ppdnětu zákonodárství, v kterémžto směru vývoj započatý zákony z r. 1867, 1872 a 1896 (Conciliation Act) ukončen byl prozatím zákonem v r. 1920 (t. zv. Industrial Courts Act). Vzor britský dal podnět ke zřizování podobných smírčích a rozhodčích zařízení ve státech jiných, evropských i zámořských. Tak povstávají smírčí a rozhodčí instituce v Belgii (1887), Francii (1892), Italii (1893), Novém Zeelandě (1894), Nizozemsku (1897), Dánsku (1900), Švédsku (1900), Australii (1904), Kanadě (1907), Švýcarsku (v letech 1902—1918), Norsku (1916), Německu (1918), Rakousku (1919), Rumunsku (1920) a j. v. Značnému rozvoji těší se také smírčí a rozhodčí zařízení zejména ve státech severoamerických, kde na př. v r. 1914 mělo 19 různých států smírčí a rozhodčí úřady.
Veškeré tyto instituce vykazují nejrozmanitější úpravu, jak co do vnitřní struktury, tak i co do řízení. Přes tuto různost jsou však jisté principy společné alespoň většině těchto institucí:
1. Jsou to po většině zařízení stálá, spočívající na zásadě dobrovolnosti. Stálých smírčích úřadů není na př. ve Francii dle zákona z r. 1892 nebo v Rumunsku dle zákona z r. 1920. Povinnost dovolati se smírčího nebo rozhodčího úřadu před hromadným pře- rušením práce neb zastavením výroby stanoví jen některé zákony: tak na př. zákony australské, kanadský zákon z r. 1907, zákon norský z r. 1916, rumunský z r. 1920. Obligatorní řízení smírčí zavádí též návrh nového smírčího řádu německého z r. 1921,5 nestanoví však trestních sankcí na nesplnění uložené povinnosti.
2. Složení smírčích úřadů bývá zpravidla paritní: zasedají v nich jako přísedící ve stejném počtu zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců.
3. V čele úřadu bývá nestranný předseda, pravidelně soudce neb jiný státní úředník.
4. V poměru ku dobrovolným, smluveným smírčím a rozhodčím institucím působí officiální zařízení smírčí a rozhodčí jen subsidiárně: tehdy totiž, když není umluvených institucí, nebo když se jich strany v čas nedovolaly.
5. K zahájení řízení dochází nikoli ex offo, nýbrž toliko k návrhu jedné neb obou zúčastněných stran (zásada disposiční). Výjimka z tohoto pravidla stanovena jest některými zákony jen pro případ vypuknutí pracovních konfliktů v podnicích, sloužících veřejným potřebám (elektrárny, plynárny, vodárny, nemocnice a pod.): tu úřad může z vlastní iniciativy do sporu zasáhnouti a dáti podnět k zahájení smírčího a rozhodčího řízení (zásada officiální).
6. Úkolem smírčích úřadů jest v prvé řadě snaha o docílení smírného vyřízení konfliktu. Teprve, nelze-li smíru docíliti, nastupuje řízení rozhodčí (arbitrage).
7. Nález, vydaný v rozhodčím řízení je zpravidla závazný jen tehdy, když se mu obě strany dobrovolně podrobí. V jistých případech může smírčí a rozhodčí úřad prohlásiti к návrhu i jedné strany nález za závazný.
8. I závazný nález není sám o sobě vykonatelný a netvoří samostatný exekuční titul. Jestliže tedy strana dle obsahu nálezu zavázaná svému závazku nedostojí, musí strana vítězná zakročiti
372 u příslušného soudu žalobou o splnění a vydobyti si tak vykonatelný exekuční titul. Částečně vykonatelné nálezy vydávají toliko australské a novozeelandské smírčí a rozhodčí soudy. vyhovění nálezu vymáhá se tam totiž přísnými trestními sankcemi, zejména vazbou a pokutami.
9. Opravných prostředků proti nálezům rozhodčích úřadů není. Pokud připouští se odvolání k vyšší instanci, neděje se tak za účelem revise správnosti nálezu prvé instance, nýbrž má býti umožněno spor v prvé instanci neuklizený proto, že se některá strana nálezu nepodrobila, znovu projednati před vyšším forem a o jeho smírné vyřízení se pokusiti.
To jsou povšechně zásady, na nichž spočívají cizozemská zařízení smírčí a rozhodčí. Poněvadž instituce ty se v celku osvědčily, není důvodu, proč by tohoto základního. staviva nemohlo býti použito též pro vybudování smírčích a rozhodčích úřadů u nás.
Přes to problém není zdaleka tak jednoduchý, jak by se zdálo, ježto úspěšná funkce smírčích a rozhodčích úřadů závisí od předchozího ujasnění a vyřešení určitých otázek, v theorii i praxi dosud nerozluštěných. Tak ne zúplna vyřešena jest otázka předmětné příslušnosti těchto institucí a řádného ohraničení jejího naproti příslušnosti soudní.
Většina cizích zákonodárství vyhražuje kompetenci smírčích a rozhodčích úřadů t. zv. spory kollektivní, aniž se pojem blíže definuje. Proti tomu t. zv. spory jednotlivecké vylučují se pravidelně z příslušnosti smírčích a rozhodčích úřadů a vyhražují se kompetenci soudní. Není v tom však obecné jednoty: tak na př. v Německu smírčím výborům (Schlichtungsausschüsse) dle nařízení z 23. prosince 1918 jsou přikázány i některé spory jednotlivecké (Einzelstreitigkeiten).
Rozdělení pracovních sporů na hromadné a jednotlivecké jest však více méně mechanické a nepodává spolehlivého měřítka pro posouzení, které spory náležejí před smírčí úřady a které před soudy. Tento nedostatek snaží se odstraniti shora již zmíněný návrh nového smírčího řádu německého z r. 1921, jenž definuje v § 1 pojem kollektivných sporů takto: Hromadné spory dle smírčího řádu jsou spory mezi jedním nebo více zaměstnavateli neb hospodářskými sdruženími zaměstnavatelů se strany jedné a zaměstnanectvem, částí nebo skupinou zaměstnanectva neb hospodářskými sdruženími zaměstnanců se strany druhé o úpravu pracovních podmínek nebo pro porušení hospodářských zájmů zaměstnavatele nebo společných hospodářských zájmů zaměstnanců. O něco dále se ustanovuje: »Na spory z jednotlivého pracovního poměru smírčí řád se nevztahuje.«
Shora uvedená definice kolektivních sporů však není s to, aby odstranila nejistotu v otázce kompetenční. Nejasno jest předem, kdy lze mluviti o porušení »společných hospodářských zájmů zaměstnanectva«. Podle výkladu některých theoretiků (Dr. Erdel, Dr. Sitzler) pro posouzení otázky, jde-li o hromadný spor, není roz- hodným sám o sobě počet dělníků na sporném případě bezprostředně zúčastněných, nýbrž rozhoduje jen okolnost, zda výsledek sporu dotkne se zájmů veškerého dělnictva.
V tom směru však i jednotlivecký spor může se dotýkati zájmů veškerého dělnictva (na př. výpověď nebo propuštění dělníka pro
373 účast v závodní radě) a přece by nepatřil ke kompetenci smírčího úřadu, ježto návrh zákona spory jednotlivecké zásadně vylučuje. Z toho je vidno, že daná otázka, kdy běží o porušení společných hospodářských zájmů zaměstnanectva a tedy o hromadný spor, nemůže býti luštěna všeobecně, nýbrž v každém jednotlivém případě zvláště a nebude při tom lze vyhnouti se častým kompetenčním konfliktům mezi soudy a smírčími úřady.
Také definice »jednotlivéckého sporu«, jak ji podává německý návrh smírčího řádu, není dosti přesná. Podle výkladu, který tomuto pojmu dává zmíněný již Dr. Erdel, je tu spor jednotlivecký tehdy, když předmětem jeho dotčen je zájem jednotlivého dělníka nebo více jednotlivých dělníků; při jiné příležitosti definuje Erdel jednotlivecký spor jako rozepři o stávající (t. j. soukromoprávní) nároky. Avšak i kollektivními spory může býti dotčen zájem jednotlivého dělníka a mohou to býti též spory ze stávajících nároků, t. j. opírající se o zákon nebo smlouvu.
Tato nejistota má v zápětí, že pro spory obojího druhu může býti založena současně příslušnost soudů a smírčích úřadů a skutečně také v praxi nezřídka vyskytují se případy paralelního řízení o témže sporu před soudem i před smírčími úřady. Tento stav, připouštějící dvojí a často protichůdné rozhodnutí téže věci, jest zajisté nežádoucí.
Nedosti přesně vyřešena je také otázka, kdo je legitimován k zahájení řízení před úřady smírčími a rozhodčími. Dle některých zákonů smírčí instituce zahajují svou činnost na návrh jedné neb obou »sporných stran«. Kdo však je »spornou stranou«, se blíže nedefinuje. (Srv. na př. rakouský zákon o smírčích úřadech a kollektivních smlouvách ze dne 18. prosince 1919.) Proti tomu nařízení ze dne 23. prosince 1918 v Německu přiznává (v § 20) výslovně legitimaci ke vznesení sporu před smírčí výbor: zaměstnavateli, dělnickým výborům nebo jiným, na jich místo nastupujícím zastupitelstvům (podle § 12 nařízení) nebo tam, kde není výboru neb zastupitelstva — »dělnictvu nebo zřízenectvu«, po případě i hospodářským sdružením zaměstnavatelů neb zaměstnanců.
Leč i tu nejsou vyloučeny pochybnosti, zejména v těch případech, kde ku podání návrhu jest oprávněno »dělnictvo a zřízenectvo«. Je potřeba, aby návrh vyšel od veškerého dělnictva nebo zřízenectva neb od většiny, či jest i jednotlivý dělník legitimován k podání návrhu? Zmíněný již návrh nového německého smírčího řádu z r. 1921 rozhoduje tuto otázku v § 66, odst. 2., v ten způsob, že k podání návrhu v případech, kde není závodního zastupitelstva dle zákona o závodních radách, opravňuje většinu zaměstnanectva. Za tohoto stavu jest arci vyloučeno, aby jednotlivá pracovní kategorie, pokud její příslušníci netvoří většiny v závodě, mohla se dovolávati u smírčího úřadu zlepšení svých pracovních podmínek. Tím méně může tak učiniti jednotlivý dělník.
A další dosud jen zpola vyřešená sporná otázka: na jakém právním podkladě mají smírčí úřady vydávati své nálezy? Tu jest si třeba uvědomiti, že spory pracovní, jež se dostávají před smírčí a rozhodčí úřady, jsou podstatně dvojího druhu. Jsou to:
a) spory ze stávajících nároků, t. j. spory, při nichž strany opírají se o zákon, resp. smlouvu (ať individuální, ať kollektivní) jako právní základnu svých nároků;
374 b) spory o utvoření nových nároků, jimiž strany domáhají se změny dosavadních pracovních podmínek (mzdová hnutí, snížení mezd).
Ad a). V tomto směru by nebylo podstatných pochybností, neboť smírčí a rozhodčí úřad má tu pro své rozhodování oporu právě v zákoně nebo smlouvě, jichž se sporné strany dovolávají.
Ad b). V případech sporů sem náležejících rozhodčí úřad postrádá však úplně objektivních norem, o něž by opřel svá rozhodování.6 Návrh německého smírčího řádu z r. 1921 snaží se i tu o remeduru: stanoví totiž v § 83, odst. 1„ že smírčí komora při vydávání nálezů »vázána jest stávajícím právem«. Tímto ustanovením však věci valně poslouženo není, jak dovozuje případně několikráte již citovaný Erdel ve svých kritických připomínkách k návrhu smírčího řádu německého.7 Ukazuje totiž na okolnost, že zmíněná formule může vésti k různým výkladům, na př. že nález za žádných okolností nesmí odporovati zákonným ustanovením, byť by šlo třeba jen o ius dispositivum, nebo že nálezem nemůže býti uloženo ničeho, pro co není opory ve stávajícím zákonodárství. Nejisto je též, dlužno-li pod »stávajícím právem« rozuměti pouze právo zákonné, či také právo smluvní.
Nadhozená tu sporná otázka jest v. těsné souvislosti s celou plejádou dalších sporných otázek, pojících se k thematu: pokud smírčí úřady mohou svými nálezy zasahovati vůbec do právních vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci? Na některé upozorňuje Erdel.8 Tak na př. mohou-li mzdy a jiné pracovní podmínky býti upraveny se zpětnou platností; může-li nálezem býti vnuceno ujednání tarifní smlouvy; mohou-li, jakkoli tarifní smlouva ještě platí, býti uložena zaměstnavateli peněžní plnění nad ustanovení tarifní smlouvy; může-li býti nálezem smírčího úřadu odňato zaměstnavateli právo výpovědi atd. atd.
Všechny tu nadhozené sporné otázky a řadu ještě jiných bude záhodno předem vyřešiti, než se přikročí k vybudování smírčích a rozhodčích úřadů u nás, neboť jedině tak může býti dána záruka jejich úspěšné činnosti. Jedno však dlužno míti při tom zásadně na zřeteli: řízení před smírčím a rozhodčím úřadem nesmí býti ztotožňováno s civilním procesem
375 soudním. Neboť mezi obojím je podstatný rozdíl9 v účelu a prostředcích. Kdežto ve sporu civilním domáhají se strany soudního rozhodnutí o sporném mezi nimi soukromoprávním poměru, není tomu tak při pracovních sporech, předkládaných smírčím a rozhodčím úřadům: pokud jde totiž o spory, jež mají předmětem novou úpravu pracovních podmínek (na př. ujednání nové kollektivní smlouvy), nejde stranám o rozhodnutí, nýbrž o docílení kompromisu za pomoci smírčího úřadu. Také pokud jde o spory ze stávajících nároků, strany nedomáhají se rozhodnutí, nýbrž smírného vyrovnání svých protichůdných zájmů. Za těchto okolností nález smírčího úřadu má ráz pouhého návrhu na smlouvu, k níž dojde, jakmile obě strany návrh smírčího úřadu přijmou za svůj. Dokud se tak nestalo, jest nález nezávazný a jest vyloučeno tudíž použití donucovacích prostředků: vždyť exekuce jest právě vynucením plnění nároku již přesně a konečné určeného.
S toho hlediska dlužno pak po různu se ozývající volání po závazných a vykonatelných rozhodnutích smírčích a rozhodčích10 úřadů odmítnouti jako zásadní nepochopení vlastní podstaty instituce, záležejí ve zprostředkovací po výtce činnosti, jejímž konečným cílem má býti slušné a spravedlivé vyrovnání zájmů sporem dotčených.
  1. Mám tu na myslí různá smírčí a rozhodčí zařízení, jichž kompetencejest však obmezena jen na spory určitých pracovních kategorií: na př.: hornické rozhodčí soudy, rozhodčí soudy pro spory v živnostech. stavebních, rozhodčí komise v oboru domácké práce; nebo jen naněkteré sporné otázky; na př. rozhodčí komise dle zákona o závodních výborech.
  2. Streik und Aussperrung im künftigen Zivilrecht. Reichs-Arbeitsblatt (1921), s. 672.
  3. Francouzský zákon ze dne 23. ledna 1795 — tedy za Velké revoluce!
  4. V anglickém právu.
  5. Otištěn jest v »Reichsarbeitsblatt«, roč. 1921, seš. 12., str. 449.
  6. Na tuto okolnost poukázal již svého času správně a vtipně Charles Gide, položiv si otázku: podle jaké normy má rozhodčí soud vydati svůj nález a odpovídaje k ní zároveň takto: . . ., »Běží-li o řádné soudy, máme tu zákon a rovněž i pro mezinárodní rozhodčí soudní dvůr je tu mezinárodní právo, jemuž se vyučuje na právnických fakultách. Avšak běží-li o to, rozhodnouti mezi dělníkem, jenž žádá 5 fr. a zaměstnavatelem, jenž nechce dáti více než 4 fr., kde je právo? . . . Nuže, co učiní rozhodčí? Rozhodne na zdařbůh: učiní to tak, jako rozhodčí po válce rusko-japonské, když Japonsko prohlásilo, že by chtělo ostrov Sachalin a Rusko prohlásilo, že ho nemůže postoupiti: přiznal polovinu severní jednomu a polovinu jižní druhému. Prostředek to primitivní, záležející v dělení hrušky na dvě půlky . . . atd . . . .« (Le droit de grève, Paříž 1909 —Bibliothèque générale des Sciences sociales.)
  7. »Zum Entwurf der Schlichtungsordnung« — Reichsarbeitsblatt, roč. 1921, seš. 26., str. 1091.
  8. Karten-Auskunftei des Arbeitsrechtes, roč. 1921, seš. 31., str. 5.
  9. Srv. Richard Joachim: »Lässt das Wesen des Schlichtungsverfahrens die Einführung von Rechtsmitteln zu?« Reichsarbeitsblatt, roč. 1921, sešit 19., str. 764.
  10. Správněji bylo by užívati označení »dohodčí úřady«.
Citace:
K otázce smírčích a rozhodčích zařízení u nás.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1922, svazek/ročník 3, s. 385-390.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).