Čís. 11025.

Není-li dohody o tom, jak má býti jistota podle § 27 směnu zák. zřízena, má směnečný věřitel nárok jen na to, by dlužník složil hotově k soudu směnečnou sumu k zajištěni směnečné pohledávky a lze na základě směnečných zajišťovacích příkazů povoliti exekuci jen k vydobytí tohoto nároku, nikoliv však k zajištění směnečné pohledávky ve smyslu §§ 370, 371 a 374 ex. ř.
K taxativně vypočteným exekučním titulům v §§ 370 a 371 ex. ř. nepatří směnečný zajišťovací příkaz podle § 27 směn. zák.
(Rozh. ze dne 22. září 1931, R I 697/31.)
Na základě směnečných zajišťovacích příkazů navrhl věřitel proti dlužníku k zajištění směnečné pohledávky povolení exekuce knihovním záznamem zástavního práva na dlužníkově nemovitosti. Soud prvé stolice exekuční návrh zamítl, ježto usnesením ze dne 11. května 1931 bylo o jmění dlužníka zahájeno vyrovnací řízení. Rekursní soud exekuci povolil. Důvody: Názoru prvého soudu nelze přisvědčiti, ježto podle § 27 směn. zák. lze za akceptovanou směnečnou sumu požadovati a směnečnou žalobou vymáhati jistotu, požádal-li dlužník o vyrovnání. Ježto zahájení vyrovnacího řízení bylo předpokladem pro vydání směnečného zajišťovacího příkazu, nemůže býti zahájení vyrovnacího řízení překážkou pro exekuci, o niž tu jde. Nelzeť účinky směnečného zajišťovacího příkazu činiti ilusorními s poukazem k zahájení vyrovnacího řízení, ježto zavedení vyrovnacího řízení bylo předpokladem pro vydání směnečného zajišťovacího příkazu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle § 27 sm. zák. může býti, byla-li směnka přijata zcela nebo částečně, požadována a směnečnou žalobou vymáhána jistota za akceptovanou sumu mimo jiné, požádal-li příjemce o vyrovnání. Jistotu může majitel směnky žádati předem od příjemce samého a za podmínek druhého odstavce § 27 sm. zák. také na svých předchůdcích. V souzeném případě vymohl si vymáhající věřitel vykonatelný směnečný zajišťovací příkaz proti dlužníku ve smyslu § 27 sm. zák. a § 558 c. ř. s., jehož realisace se domáhá exekučním návrhem. O způsobu zřízení jistoty ustanovuje § 23 (2) sm. zákona (§ 25 téhož zákona), že, nedohodnou-li se strany o způsobu zajištěni a místě, kde má býti věc daná za jistotu uschována, jest peníz, který má býti zajištěn, hotově složiti k soudu. Dohoda o tom, jak má býti jistota zřízena, nebyla vůbec tvrzena, takže má vymáhající věřitel po zákonu nárok jen na to, by dlužník složil hotově k soudu směnečnou sumu k zajištění směnečné pohledávky vymáhajícího věřitele, jen k vydobytí tohoto nároku mohla by býti povolena exekuce. Návrhem, by byla na základě směnečného zajišťovacího příkazu povolena exekuce »k zajištění směnečných pohledávek« . . . ., dožaduje se vymáhající věřitel exekuce k zajištění peněžní pohledávky ve smyslu §§ 370, 371 a 374 ex. ř., což podle toho, co bylo uvedeno, není přípustné, nehledíc ani k taxativně vypočteným exekučním titulům v §§ 370 a 371, mezi něž směnečný zajišťovací rozkaz podle § 27 sm. zákona nepatří. Bylo proto exekuční návrh jíž z těchto důvodů zamítnouti. Dovolací rekurs jest odůvodněn, bylo mu vyhověti a rozhodnouti, jak se stalo, aniž bylo třeba zabývati se otázkou, jaký vliv mělo zahájeni vyrovnacího řízení o jmění dlužníkově na přípustnost exekuce vůbec.

Citace:

č. 11025. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 229-230.