— 335 —
Dvě otázky z exekučního práva po rozumu § 353. ř. ex.
Na základě rozsudku, jímž nalezeno právem, že žalovaný jest povinen opraviti a uvésti do řádného stavu vadnou krytinu střech usedlosti žalobcovy, tak aby krytina ta jak po stránce materiálu, tak i co do práce pokryvačské účelu svému vyhovovala, žádal žalobce po uplynutí lhůty pariční za povolení exekuce podle § 353. e. ř. — Při výslechu, který nařízen byl exekučním soudcem po rozumu § 358. e. ř. ještě před vydáním příslušného usnesení, namítal žalovaný, že dostál plnou měrou a ve lhůtě určené povinnosti uložené mu rozsudkem, že střechy, o něž jde, do řádného stavu uvedl a mistrem pokryvačským opraviti dal a žádal proto, nabízeje o správnosti tvrzení svých důkazy, aby žádost exekuční byla jako bezdůvodná zamítnuta. Žalobce připustil sice, že se žalovaný o to pokusil, zamazati některé z mezer vadné krytiny, aby mohl tvrditi, že dostál povinnosti rozsudkem mu uložené, tvrdil však, že se opravy, jež žalovaný na oko provedl, rovnají ve výsledku nule a setrval na svém návrhu.
První soudce nevešel na stanovisko zaujaté žalovaným, důkazy jím nabídnuté nepřipustil a žádanou exekuci podle § 353. e. ř. povolil, zmocniv vymáhajícího věřitele k tomu, aby si dal opravy, o které běží, provésti na útraty povinovaného schopným mistrem pokryvačským. — V příslušné části důvodů se praví: K námitkám povinovaného, učiněným proti návrhu vymáhajícího věřitele při výslechu, nebylo lze hleděti, poněvadž jsou vesměs takového druhu, že je lze přivésti ku platnosti toliko dle § 35. e. ř. cestou sporu oposičního, a výslech povinovaného podle § 358. e. ř. měl jedině za účel, zjistiti druh a způsob tohoto exekučního prostředku.
Rekusní soud zrušil však na stížnost dlužníkovu usnesení soudu prvého, nařídil soudu tomuto, aby důkazy dlužníkem nabídnuté provedl a po té o návrhu vymáhajícího věřitele na povolení exekuce znovu rozhodl. — V důvodech praví rekursní soud pouze toto: Vymáhající věřitel uvádí sám v exekučním návrhu, že se dlužník pokusil o to, zamazati některé z mezer vadné krytiny, aby snad mohl tvrditi, že práci vykonal. Dlužník tvrdil pak při výslechu a nabídl o tom též důkazy, že své povinnosti, opraviti vadnou krytinu ve — 336 —
smyslu exekučního titulu, plnou měrou dostál. Při tomto stavu věcí měl tudíž exekuční soudce zkoumati, vyhověl-li dlužník vskutku opravou jím tvrzenou a věřitelem z části připuštěnou povinnosti, kterou mu exekuční titul ukládal, a teprve po tomto zkoumání měl rozhodnouti o návrhu exekučním.
C. k. nejvyšší dvůr soudní zrušil však na dovolací stížnost vymáhajícího věřitele usnesení soudu rekursního a nařídil soudu tomuto, aby nehledě ku šetřením, jež nařídil, o rekursu povinného rozhodl. — V důvodech se praví:
Dříve nežli vydají se soudní rozhodnutí a opatření v §§ 353. až 357. e. ř. uvedená, má ovšem, pokud není nebezpečí v prodlení, dlužník býti slyšen (§ 358. e. ř.). Tím byla stanovena sice výjimka z pravidla uvedeného v § 3. odst. 2. e. ř., nikoli však také z předpisu § 35. e. ř. Z toho plyne, že výslechu dlužníkova, nařízeného v § 358. e. ř., lze využiti pouze k opatření vysvětlivek, které se zdají soudu býti nutnými, pokud jde o způsob a rozsah výkonu exekuce, jenž má býti nařízen, jakož i o okolnostech, které jsou ve směru tom rozhodujícími. K uplatňování námitek proti nároku, v jehož prospěch má exekuce býti povolena, naznačených v § 35. e. ř., výslech ten nikterak neslouží. Týž jest myšlen jako prostředek k informaci soudu povolujícího, nikoli však jako prostředek k oposici dlužníka. K dosažení cíle tohoto dlužno se bráti naopak i zde jako v případech jiných cestou vyznačenou v § 35. e. ř.
V případě daném namítal dlužník při roku nařízeném podle § 358. e. ř. k jeho výslechu, nabízeje o tom příslušné důkazy, že splnil závazek uložený mu dle obsahu exekučního titulu, namítal tudíž skutečnost nárok vykonatelný zrušující, která prý nastoupila teprve po době naznačené v § 35. e. ř. První soudce, pojímaje správně ustanovení §§ 358. a 35. e. ř., nedal se právem másti námitkami těmito, vyřídiv spíše kladně exekuční návrh a poukázav dlužníkovu námitku na pořad předepsaný ve zmíněném §u 35. e. ř. Naproti tomu pokládal soud rekursní, aniž by se byl obíral se stanoviskem práva, které první soudce zaujal, za nutná šetření, jež nabídl dlužník na doklad své námitky, a nařídil soudci prvému, aby šetření ta provedl. Toto opatření soudu rekursního jest však vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, právnicky mylným a bezúčelným. Bylo je proto zrušiti a nalézti jak shora uvedeno. — (Rozh. ze dne 13. června 1906 č. 9751.)
exekučním řízení, jež zahájeno na základě hořejšího rozhodnutí ovšem bezodkladně, stala se spornou později těž otázka, jakým způsobem se má vymáhající věřitel domáhati náhrady nákladů, které mu vznikly tím, že dal opravy, ku kterým ho exekuční soud zmocnil, provésti schopným mistrem pokryvačským.
V případě našem domáhal se vymáhající věřitel náhrady této v řízení exekučním a nastoupil k cíli tomu cestu dvojí: Jednak — 337 —
žádal, aby mu exekuční soudce upravil a přisoudil náklady ty proti dlužníkovi na základě pouhé likvidace podle § 74. e. ř. jako náklady exekuční, po případě pak snad po předchozím slyšení strany druhé dle analogie řízení, jež předepsáno je pro účty sekvestrační, jednak navrhoval, háje stanovisko, že lze za zálohu dle §u 353. odst. 2. e. ř. žádati po tak dlouho, pokud nebyly příslušné práce zaplaceny, aby byl dlužník poukázán, vyplatiti mu jistý obnos jako zálohu na zaplacení živnostníků naléhajících.
Při roku, jejž první soudce na návrhy tyto ustanovil, popřel dlužník správnost i výši účtovaných položek, namítaje, že celá řada vykonaných prací byla zbytečnou a bezdůvodnou, a náklad účtovaný že je vedle toho přemrštěný a navrhoval proto zamítnutí návrhů a poukázání vymáhajícího věřitele na pořad práva.
První soudce zamítl vskutku oba tyto návrhy a praví v důvodech svého rozhodnutí: Náklady, jež vznikly vymáhajícímu věřiteli tím, že dal provésti opravy, k nimž ho zmocnil exekuční soud, schopným mistrem pokryvačským, nelze — třeba že se tak stalo na účet dlužníkův — považovati za exekuční náklady ve smyslu §u 74. e. ř., neboť soud při výkonu této exekuce ani soudním orgánem výkonným, ani jinakým svým zmocněncem (jako ku př. při vnucené správě) spolu nepůsobil; spíše zde dal vymáhající věřitel vykonati na základě uděleného mu zmocnění čin, k němuž byl dlužník odsouzen, schopnou osobou třetí na útraty dlužníkovy. Poněvadž je tedy ukončena činnost soudu exekučního již povolením tohoto exekučního prostředku, dlužno povolením tímto považovati za skončené též zavedené exekuční řízení, které si vymáhající věřitel vykonává pak již sám. Poněvadž jsou náklady ty dále také sporný, a dlužník k uznání jejich správnosti a výše povinen není, nelze je přisouditi vymáhajícímu věřiteli cestou exekuční, ani na pouhou žádost, ani způsobem jiným, nýbrž může se tak státi pouze cestou obyčejného sporu, a teprv na základě rozsudku, neb smíru, k němuž ve sporu tom dojde, lze pak nákladů těch dobývati cestou exekuční. Sluší proto poukázati vymáhajícího věřitele s příslušným jeho požadavkem na pořad práva soukromého. — Stejně bezdůvodným jest však také návrh na poskytnutí zálohy. Neboť z okolnosti, že odst. 2. §u 353. e. ř. stanoví, že vymáhající věřitel může spolu navrhnouti, aby bylo dlužníkovi uloženo, zaplatiti předem náklady, jež vzniknou výkonem činu, plyne, že vymáhající věřitel má žádati za zálohu tu již v návrhu na povolení exekuce neb spolu s tímto návrhem, a že tak později činiti již nemůže. Dotyčný návrh bylo proto zamítnouti jako opožděný. Nabízí-li se vymáhající věřitel zároveň složití pro případ uložení zálohy účet o jejím upotřebení, dlužno mu k tomu poznamenati, že by postup tento ustanovením exekučního řádu rovněž neodpovídal, neboť v případě takovém jest věcí dlužníkovou, podati na vymáhajícího věřitele žalobu na vrácení toho, co mu snad ze zálohy po zaplacení nákladů nutných a přiměřených zbylo. — 338 —
Soud druhé stolice však usnesení toto změnil a rozhodl, že dlužník jest povinen: 1. nahraditi vymáhajícímu věřiteli do 14 dnů pod exekucí jednak náklad na výkon exekuce vzniknuvší opravou vadné krytiny ve výši 346 K 40 h, 2. zaplatiti mu do 8 dnů pod exekucí jako zálohu na úhradu dalších nákladů na opravu obnos 1162 K 40 h. V důvodech rozhodnutí svého praví:
Tím, že soud exekuční zmocní vymáhajícího věřitele, aby dal vykonati čin, k němuž byl dlužník odsouzen, na jeho náklad osobou jinou, stává se věřitel orgánem exekuci vykonávajícím; jsou proto všechny náklady, jež vynaloží věřitel, aby byl čin za váhavého dlužníka vykonán, potud náklady na exekuční řízení, pokud jich bylo třeba, aby bylo právo uvedeno ve skutek. Na soudu pak jest dle § 74. ř. e., aby, uváživ pečlivě všecky okolnosti, ustanovil, kterých nákladů bylo třeba. — Nelze proto věřitele odkazovati na pořad práva soukromého, aby prokázal nejprve ve sporu, že bylo nutno určité práce vykonati, a jakou na ně vynaložil sumu, a pak teprve aby vedl exekuci pro sumu, která mu bude přisouzena. Mínění tomuto příčí se důvody připojené k osnově nového řádu exekučního, které na str. 233. a 234. ukazují, že tento způsob vymáhání soudních nákladů exekuce byl sice §em 309. ob. ř. soud. předepsán, ale tím že není prospěch věřitelův dostatečně chráněn, a že je proto zapotřebí, předpisy tyto změniti. Bylo proto novým řádem exekučním stanoveno, že dlužník je povinen dáti věřiteli na jeho žádost zálohu na útraty, které vzniknou vykonáním činu. Tím pak je sám sebou dán návod, jak sluší postupovati, když dlužno náklady ty upraviti. Věřitel jsa orgánem zmocněným vykonati tuto exekuci, vydá soudu exekučnímu počet, soud útraty upraví, a zbude-li co ze zálohy, věřiteli uloží, by zbytek složil. Než pak usnesení toto vydá, může podle věty 2. a 3. §u 55. ř. e. vyslechnouti strany nebo jiné účastníky a vůbec vykonati všeliká šetření k tomu vhodná.
Není také vyloučeno, aby věřitel žádal za zálohu teprv později, alespoň tomu předpis §u 353. ř. e. nebrání. Zapraví-li pak věřitel náklady sám, dlužno mu je proti dlužníkovi přisouditi.
Ve případě našem dal vymáhající věřitel, byv k tomu soudem zmocněn, vadnou krytinu opraviti a tvrdí, že náklady na to činí 2562 K 20 h, z nichž prý zapravil již 767 K 40 h, a má ještě zapraviti 1794 K 80 h. Z nákladů věřitelem prý zapravených je však prokázáno listinami pouze 346 K 40 h, totiž dovozné; naproti tomu však věřitel náklady další, jak to bylo podle § 55. ř. e. jeho povinností, nedokázal, neboť pokud předložil o nich listiny, jsou to pouhé účty, v nichž není potvrzeno, že jsou zaplaceny. Zbývá proto zaplatiti 2215 K 86 h, z nichž však dlužno odraziti 1053 K 46 h, poněvadž vymáhající věřitel v žádostech svých sám udává, že částku tu má zaplatiti sám. Má proto právo žádati, aby mu dlužník poskytl zálohu ve výši 1162 kor. 40 h. Bylo proto rozhodnuto tak, jak bylo shora uvedeno. — 339 —
Nejvyšší dvůr soudní obnovil však usnesení soudce prvého a odůvodnil rozhodnutí svoje takto:
Právní názor vymáhajícího věřitele, k němuž se přidal i soud rekursní, že dlužno náklady, vzniknuvší jednáním osoby třetí ve smyslu § 353. ř. e. pokládati za náklady exekuční, které se vymáhajícímu věřiteli přisoudí v řízení exekučním, nemá v zákonu opory. Z dějin vzniku nového řádu exekučního jde totiž na jevo, že zásady §§ 309. a 310. všeob. řádu soud. byly ponechány v platnosti, a že vymáhajícímu věřiteli byla v § 353. odst. 2. ř. e. přiznána jen ta výhoda, že může, podávaje exekuční žádost, současně též navrhnouti, aby se dlužníkovi uložilo, aby složil náklady, jež vykonáním činu vzniknou, předem.
V případě našem bylo dlužníkem namítnuto, že vymáhající věřitel překročil, byv zmocněn, aby na útraty dlužníkovy krytbu opravil, při práci této značným způsobem míru i rozsah prací v příslušném rozsudku stanovených, neboť si prý přeložil a zakryl nově všecky střechy na své usedlosti. Poněvadž pak bylo dlužníkem výslovně popřeno, že dotyčné výlohy ve výši 2562 K 20 h byly nutnými, prospěšnými a přiměřenými, nelze rozhodováti o sporných těchto otázkách dle § 55. ř. e. v řízení exekučním; otázky ty musí vymáhající věřitel přivésti spíše ku projednání jen pořadem práva. V zákoně není tudíž opodstatněn ani výrok přisuzující dlužníkovi dopravné ve výši 346 K 40 h, to tím méně, an dlužník ve směru tom namítal, že nebylo nutno dovážeti materiál ze vzdálené cihelny x-ské, kdyžtě je cihelna jiná blíže.
Povahou věci a zákonem není však opodstatněn ani výrok soudu rekursního, ukládající dlužníkovi, aby vyplatil na úhradu dalších nákladů na opravu krytiny vymáhajícímu věřiteli zálohu. Příslušný návrh vymáhajícího věřitele, je, nehledě ani k tomu, že měl býti učiněn dle § 353. odst. 2. ř. e. již v původní žádosti o zmocnění ku vykonání exekvovaného činu, proto neodůvodněn, poněvadž jsou práce dotyčné již vykonány a z velké části také vymáhajícím věřitelem zaplaceny, a poněvadž by se tu mohlo, vzhledem k tomu, že je otázka nutnosti a prospěšnosti výloh těchto sporná, jednati nejvýše jen o to, má-li jistota příslušná složena býti k soudu, nikoliv ale o její vyplacení k rukám vymáhajícího věřitele. Opatření takovéto nebylo však obmýšleno ani navrhovatelem.
Bylo proto usnesení soudu rekursního změniti a usnesení soudce prvého obnoviti.
(Rozh. nejv. soudu ze dne 24. září 1907 č. j. 12244.)
K. K.