Č. 3182.

Školství. — Církevní věci (Slovensko): I. Příslušný ordinariát a příslušná římsko-katolická obec církevní jsou legitimovány ke stížnosti na nss proti rozhodnutím úřadu, učiněným ve věci zobecnění a sestátnění ludové školy mající církevní ráz katolický. — II. * Předpis § 25, I. odst. zák. čl. XXXVIII : 1868 netýká se ludových škol, které jako školy církevní před vydáním tohoto zákona již trvaly. — III. * Obec politická má podle § 25, II. odst. cit. zák. čl. v příčině školy ludové jí vydržované, která do vydání tohoto zák. měla ráz církevní, toliko právo rozhodovati o tom, zda školu chce nadále z obecních prostředků vydržovali čili nic, nemůže však školu takovou jednostranným aktem zbaviti rázu církevního.
Řízení před nss-em. — Administrativní řízení: Správní úřad jest povinen přiznati stížnosti na nss k žádosti strany odkladný účinek, jestliže jsou splněny obě podmínky v § 17 zák. o ss stanovené.
(Nález ze dne 29. ledna 1924 č. 1468).
Věc: Římsko-katolická církevní obec v Trnavě a trnavský ordinariát (adv. Dr. Desider Plechlo z Trnavy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Bratislavě (Dr. Val. Vávro — za zúčastněné město Trnavu adv. Dr. Štěpán Schiffer z Trnavy) o sestátnění římskokatolické školy v Trnavě a o nepřiznání odkladného účinku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Přípisem z 28. června 1921 obrátil se měšťanosta města Trnavy na předsednictvo římsko-katolické samosprávné církevní obce v Trnavě uváděje, že »městská římsko-katolická ludová škola chlapecká v nynějším stavu nevyhovuje požadavkům řádného vyučování, a že lze čekati, že státní školský úřad dozorčí bude v nejbližší době žádati, aby se škola uvedla do řádného stavu a podle počtu žactva rozšířila, ba že pravděpodobně bude třeba postaviti novou školskou budovu, kterýmžto požadavkům město z vlastních hmotných prostředků zadost učiniti nemůže. Jeví se proto nutným, aby se přikročilo k otázce sestátnění školy. Nežli otázka ta bude v zastupitelském sboru projednána a než by se město za sestátnění zasadilo, má býti vzhledem na katolický ráz této školy náboženské obci poskytnuta možnost, aby se o školu sama mohla postarati a aby jí takto zachování tohoto rázu bylo umožněno.« Církevní obec byla proto požádána, »aby do 8 dnů sdělila, zda by byla ochotna provésti výlučně na svoje útraty ty změny, kterých třeba k tomu, aby škola byla uvedena do stavu odpovídajícího nynějším poměrům učebným, čítajíc k tomu i rozšíření školy dle počtu žactva a po případě zbudování nové budovy školní. Pokud by obec o této věci chtěla s městem vyjednávati, jest město ochotno vyslati svého zástupce do shromáždění církevní obce. V případě odmítavé odpovědi jest obec nucena učiniti potřebné kroky pro sestátnční školy.«
Přípisem č. 76/37 Cr, presentovaným u města Trnavy 6. července 1921, odpověděla církevní obec, že řízení jest v proudu, že však, aby zachována byla lhůta 8 denní, meritorní odpověď dáti nemůže, že ji však sdělí, jakmile se o tom kompetentní orgán vysloví a po vypršení apelační lhůty dozorčí vrchnost schválení udělí.
V zasedání zastupitelského sboru města T. konaném dne 11. července 1921 bylo pod č. 7226/9220/1921 usneseno požádati min. vyučování, aby provedlo sestátnění pod dozorem řím.-kat. církevní autonomie stojících řím.-kat. chlapeckých ludových škol v T., jichž udržovatelem je město T.
Z tohoto usnesení podali odvolání jednak předseda řím.-kat. samosprávné církevní obce v T., jednak Dr. Desider P. jako člen městského výboru a konečně žádal též generální vikář v T., aby mu ono usnesení bylo sděleno. Městská rada předložila shora uvedené usnesení městského zastupitelstva županovi v Bratislavě, jenž výměrem z 3. srpna 1921 vyzval městskou radu, aby — poněvadž podle obsahu spisů ludové školy, které mají býti sestátněny, jsou povahy církevní a to římsko-katolické a poněvadž podle § 168 bod e) instrukce pro školské inspektory č. 70.000/1905 může se jednati o sestátnění církevních škol ludových jen tehdy, žádá-li o to za souhlasu příslušné církevní vrchnosti církevní obec sama — předložila osvědčení církevní obce, že se sestátněním souhlasí.
Na to v sezení zastupitelského sboru města T., konaném dne 26. října 1921, bylo proti 9 hlasům pod č. 11166/155/1921 usneseno toto:
»Městský zastupitelský sbor zrušuje svoje konečné usnesení, vynesené ve valném shromáždění, konaném 11. července v příčině sestátnční řím.-kat. ludové školy chlapecké, poněvadž toto usnesení nedošlo schválení administrativní vrchnosti a schválení jeho bylo vázáno na takové podmínky, kterým vyhověti nelze, jelikož souhlas řím.-kat. samosprávné obce žádaný županským výnosem č. 23976 z roku 1921 nelze opatřiti. Zároveň konstatoval městský zastupitelský sbor, že řim.-kat. ludovou školu nevydržuje obec církevní, nýbrž město T., které jak věcné, tak osobní výlohy mimo státní podporu hradí. Následkem toho tato škola, jakožto vydržovaná z obecního majetku a důchodu všemi občany obce bez ohledu na náboženské vyznání, musí býti ve smyslu 1. odst. § 25 zák. článku XXXVIII z roku 1868 považována za obecní společnou školu; z této příčiny sbor zastupitelský zrušuje a platnosti pozbavuje svoje předešlá usnesení učiněná na základě 2. odst. téhož paragrafu pod č. 204, 1107 z 2. června 1869 a pod č. 331 z 15. září 1869, podle nichž bylo usneseno zachování římsko-kat. církevního rázu ohledně těchto škol dle dosavadní prakse; zastupitelský sbor prohlašuje školy tyto na základě 1. odst. cit. § 25 a na základě nař. bývalého uherského ministra vyučování č. 21.711/1889 za obecní chlapecké školy ludové za současného zrušení církevního rázu a přebírá tyto školy se vším jejich movitým a nemovitým majetkem, důchodem, právy a povinnostmi do výhradné své správy.«
Dále bylo usneseno, aby k správě takto přetvořené školy ve smyslu § 9 zák. čl. XXVIII. z roku 1876 byla ustanovena obecní školská stolice a zvoleni její členové. Téhož dne bylo pod č. 11166/156 učiněno toto usnesení:
»Městský zastupitelský sbor nabídne městskou chlapeckou školu ludovou zobecnělou usnesením č. 7226.9220/21 státu k sestátnění pod těmito podmínkami:
I. Město T. přenechá čsl. státu právo užívání výhradně k účelu vyučování pro chlapeckou ludovou školu, která má býti sestátněna, těch školských budov se všemi k vyučování patřícími součástkami, jež tomuto účelu nyní slouží a vlastnictví města tvoří, a to: 1. nemovitost vedenou v 794. pozemkoknižní vložce trnavské pod A II. 7. 8. č. ř. 393, 394, pod č. 7 v ulici Jana Hollého, 2. nemovitost vedenou v téže viožce pod A I. č. ř. 249 pod č. 2 v Štefanikově ulici.
S ohledem na to, že z těchto dvou nemovitostí jedna, t j. v tomto bodě pod č. 2. označená dle pozemkoknižního stavu vede se sice na jméno města T., ale označena je co »základina elementární školy řím.- kat. náboženství«, město T. tuto budovu s tímto vlastnickým omezením státu nabízí k účelům vyučovacím a následkem toho město neručí státu za to, že může se v užívání této budovy bez překážky uvázati; kdyby tedy státu bylo překáženo vstoupiti do užívání, jest jeho věcí, aby překážku tu odstranil nebo s příslušnými církevními vrchnostmi v téío otázce se dohodl.
Město je povinno na žádost státu podepsati zvláštní prohlášení, kterým se právo užívati těchto budov k účelům vyučovacím chlapecké ludové školy ve prospěch čsl. státu vtělí do pozemkových knih na tu dobu, pokud se těchto budov k uvedenému účelu skutečně užívá; naproti tomu jest však čsl. stát povinen trpěti, aby toto právo užívací bylo vymazáno, jakmile podmínka tohoto přenechání, t. j. potřeba této budovy pro vyučování školy uvedené a skutečné užívání tohoto práva přestane.
II. Město T. převezme na sebe ohledně budov v I. bodě uvedených, případně jiných k účelu tomuto státem vystavěných, následující povinnosti: 1. udržování v dobrém stavu budovy a zařízení, případně doplňování zařízení učebných síní, 2. pojištění budovy proti ohni, 3. čistění místností aspoň třikrát do roka a čistění o velkých prázdninách. 4. osvětlování a vytápění školských místností, 5. požitky školského sluhy (školníka), 6. placení 24 K pro pensijní ústav za každou učitelskou stanici.
III. V případě, že by nynější budovy požadavkům vyučování nevyhovovaly, anebo v případě nutnosti rozšíření školy, je stát povinen starati se o vystavění potřebných nových budov neb o opatření potřebných nových místností, poněvadž město není v tom hmotném postavení, aby případně potřebné novostavby nebo doplnění nynějších budov mohlo uskutečniti.
Aby však město také přispělo k nákladům budovy školské, která má býti postavena, založí základinu (fond) školských novostaveb a složí do této základny onen obnos, který město na krytí osobních vydáni pro tuto chlapeckou ludovou školu ve svém rozpočtu na rok 1921 sestaveném věnovalo, a to od té doby, kdy tato osobní vydání následkem sestátnění školy město přestane platiti; v případě vystavění nové školské budovy pro tuto školu odevzdá město tuto základinu eráru; budova pak, která se vystaví, bude v tom poměru vlastnictvím obce, v jakém tento fond bude v oné době k celému stavebnímu nákladu. IV. Podmínkou sestátnění je, ze stát- bére na sebe vůči městu a vůči nynějším učitelům osobně smluvní povinnost, že ti učitelé, kteří při této škole nyní účinkují, budou státem převzati aspoň s týmiž podmínkami platovými, postupovými a pensijními atd., které stanoveny jsou nyní, že učitelé na nynějším působišti při této škole i na dále definitivně ponecháni budou a že jejich přeložení na jiné místo, kromě disciplinárního řízení, jen s jejich souhlasem se státi může. Po pravoplatnosti tohoto jednání městská rada má započíti vyjednávati se státem ohledně převzetí této školy a uzavříti smlouvu v rámci podmínek v předešlých bodech I.—IV. uvedených.
Při této příležitosti městský zastupitelský sbor obrací se na učitelstvo, které dosud účinkuje na zobecněných ludových školách chlapeckých, se žádostí, aby na dále s touže oddaností a pravým cítěním republikánským vykonávalo svoje povinnosti, jako dosud ke zdaru mládeže působilo.«
Proti usnesení o zobecnění uvedené školy, jakož i proti usnesení o
sestátnění této školy podali st-lé. odvolání.
Administrativní výbor župy bratislavské rozhodnutím z 23. října 1922 zrušil na návrh župního stálého výboru usnesení městského zastupitelstva z 26. října 1922 č. 11166/155 a 11166/156 o zobecnění a sestátnění řím.-kat. chlapecké ludové školy v T. se všemi opatřeními v důsledku těchto usnesení již učiněnými z těchto důvodů:
»Městské zastupitelstvo opřelo vyhlášení zmíněných církevních škol ludových za školy obecné o zásadu v 1. odst. § 25 zák. čl. XXXVIII. ex 1868, dle něhož nemají býti za církevní školy považovány ty učebné ústavy, které jsou vydržovány z obecních důchodů všemi občany bez rozdílu náboženství. Druhý odstavec cit. § přiznal však obcím právo podržeti dosavadní církevní ráz škol, obcí vydržovaných. V tomto konkrétním případě usneslo se tehdejší městské zastupitelstvo na ponechání církevního rázu řím.-kat. škol ludových a tento stav byl zachován až do dnes.
Z tohoto skutkového stavu školy vyplývá, že město není oprávněno ráz zmíněné církevní školy pozměniti jednostranným opatřením a vyhlásiti zobecnění školy bez souhlasu církve, tím méně školu k sestátnění nabídnouti.
Následkem toho překročilo městské zastupitelstvo svoji zákonem určenou pravomoc, jest tedy zrušení usnesení odvoláními napadnutých odůvodněno.«
Proti tomuto rozhodnutí podal mčšťanosta města T. na základě usnesení městského zastupitelského sboru ze 7 prosince 1922 odvolání, jemuž žal. úřad nař. rozhodnutím vyhověl, rozhodnutí administrativního výboru zrušil a usnesení zastupitelského sboru města T. z 26. října 1921 č. 11166/155 a 11166/156 potvrdil. V důvodech bylo uvedeno toto:
»Historickým faktem je, že před vydáním uh. zák. čl. XXXVIII. v r. 1868 byly v Uhrách jen církevní školy. V kat. obcích se v té době mezi církevní a politickou obcí rozdíl nečinil a výdaje spojené s udržováním církevních škol byly hrazeny z obecní pokladny, takže k vydržování církevních škol přispívali všichni obyvatelé obce bez ohledu na vyznání. Cit. zák. článek utvořil obecní školu vysloviv, že »všeobecně se nepovažují od té doby za církevní školy ty ústavy, které jsou vydržovány z obecního majetku a důchodu všemi obyvateli obce bez ohledu na vyznání.« Avšak v další části tohoto článku se ponechává obci právo, aby si ponechala dosavadní praxi.
V roce 1869 byly obce uherskou vládou vyzvány, aby se vyjádřily, zda si chtějí ponechati dosavadní praxi nebo ne. Při této příležitosti vyjádřily se obce většinou v kladném smyslu. Tak se stalo i v T., kde zastupitelský sbor pod č. 204/1107 z 2. června 1869 se usnesl v tomto smyslu. Avšak již 15. září r. 1869 zastupitelský sbor na návrh měšťanosty znovu rozhodoval o věci a hořejší usnesení omezil jen na místní ludové školy.
Již z této okolnosti plyne, že církevní ráz školy byl dobrovolně a jednostranně (ne smlouvou) ponechán, t. j. že politická obec je oprávněna ve věci jednostranně rozhodovati tolikrát, kolikrát uzná za potřebno. Ostatně to vyplývá z jasného ustanovení zákona » má právo politická obec dosavadní praxi ponechati«. Jestliže tedy politická obec se vysloví ve věci jednostranně, neuzavírá tím dvoustrannou smlouvu, na které jednostranně nic měniti se nemůže.
Tomuto stanovisku nasvědčuje i prov. nař. býv. min. kultu z 11. listopadu 1889 č. 21717, vydané k cit. §, v jehož smyslu v takovémto případě, je-li dotčená škola vlastnictvím politické obce, o jejím ponechání za školu církevní nebo o přeměnění jejím na obecní školu může rozhodovati výlučně jen politická obec a to bez dotazování jakékoliv jiné korporace nebo činitele. Správnost tohoto stanoviska dokazuje dále nález uherského správního soudu ze 6. března 1901 čís. 367, podle něhož § 25 uh. zák. čl. XXXVIII. z r. 1868 obcím jen dovoluje, avšak je nezavazuje, aby církevní školy vydržované již dříve z obecního majetku a důchodu jako takové i na dále vydržovaly anebo je podporovaly.
Tím více dokazuje správnost této právní zásady nař. uh. min. kultu č. 17.100/1896 uveřejněné v Úředních Novinách č. 9 z r. 1896, dle něhož je úplně správným a zákonitým stanovisko, že ustanovení § 25 uh. zák. čl. XXXVIII. z r. 1868 zrušilo povinnosti měst, zakládající se na patronátním právním titulu, které dříve existovaly vůči římsko-katolickým církevním školám. V tomto smyslu se vyslovili i uherští právní spisovatelé (viz: Timon »Městský patronát v Uhrách« str. 40—91). Když však politické obce nejsou povinny církevní ráz školy ponechati ve smyslu tohoto zákonného ustanovení ani tam, kde byly k tomu patronátem zavázány, tím méně může jíti o to tehdy, jsou-li k tomu jenom oprávněny. Nepochybno je, že administrativní výbor zaujal ve věci mylné právní stanovisko.
Co se týče další námitky vylíčené v odvolání, podaném proti usnesení zastupitelského sboru, že církevní obec má právo užívání na školskou budovu ve Štefanikovč ulici a že školu nevydržuje politická obec sama, stačí poukázati na to, že dle pozemkové knihy čís. 794 je politická obec výhradným vlastníkem této nemovitosti.
Ostatně st-lé sami uznávají, že v tomto smyslu rozhodoval o věci i uherský správní soud pod č. 9422 P. 1895 tehdy, když se církevní obec domáhala, aby vlastnické právo této nemovitosti bylo přepsáno na církevní obec. Ta okolnost, čí byla tato budova před tím, je lhostejná; avšak ani v tomto směru neobstojí tvrzení st-lů, jelikož i podle staré pozemkové knihy č. 46 je výhradným vlastníkem politická obec. Okolnost, že politická obec v r. 1893 povolila, aby na straně A byla nemovitost označena jako řím.-kat. fond školský, nemá významu konstitutivního, neboť na straně A se poznamenává jen hospodářský účel nemovitosti, jak se i v tomto případě stalo, t. j., poněvadž se budovy v tomto čase užívalo k účelům řím.-kat. školy, tento stav na straně A se poznamenal, aniž se tím obec vzdala nějakého práva nebo tím převzala nějakou povinnost. Případná změna ohledně vlastnického práva nebo práva užívacího by musela býti poznamenána na straně B nebo C.
V důsledku toho a ve smyslu toho, co shora řečeno, odpadá další námitka, že politická obec nemá právo jednostranně rozhodovati a věnovati státu právo užívání takové budovy, na kterou má církevní obec právo užívací už zabezpečeno. Nemá též právního významu okolnost, že církev přispívá na knihy pro děti, neboť tento příspěvek není spojen s pravidelnými výlohami, které vyžaduje udržování školy. To jest jen dar, resp. podpora pro děti a ne pro školu.
Neobstojí též námitka, že valné shromáždění zastupitelského sboru mělo ve smyslu § 110 uh. zák. čl. XXII. z roku 1886 na 30 dnů předem býti vyhlášeno, neboť tu nejde o zcizení obecního majetku, ale jen o zabezpečení práva užívacího pro stát k účelům školským, ke kterýmžto účelům se budovy užívá i doposud a ostatně politická obec je k tomu podle §§ 35 a 42 uh. zák. článku XXXVIII. z roku 1868, taktéž § 13 prov. nař. min. kultu čís. 20311/1876 (bod 11) povinna, plní tedy jen svoji zákonitou povinnost.
Jelikož v odpor vzaté usnesení zastupitelského sboru jest i v jiných směrech odůvodněno, slušelo rozhodnutí administrativního výboru zrušiti a ve smyslu výroku rozhodnouti.«
Proti tomuto rozhodnutí směřují stížnosti jednak římsko-katolické náboženské obce v T., jednak trnavského ordinariátu.
Žádosti obou st-lů, aby těmto stížnostem přiznán byl ve smyslu § 17 zák. z 22. října 1875 č. 36 ex 1876 odkladný účinek, žal. úřad dalším nař. rozhodnutím z 29. srpna 1923 nevyhověl, poněvadž nejsou splněny podmínky § 17 zák. č. 36 z r. 1876, neboť nehledíc ani k tomu, že není prokázáno, že stížnost byla podána, vyučování na škole opatřeno bylo politickou obcí trnavskou, takže veřejný zájem odklad rozhodnutí v odpor vzatého nevyžaduje a jeho provedením nevznikne újma. Zároveň sdělil žal. úřad městské radě v T., že sice žádosti za přiznání odkladného účinku nevyhověl, že však až do rozhodnutí o stížnosti nepokládá za vhodné přikročiti k faktickému postátnění školy, takže až do té doby zůstane škola ve správě města. Žal. úřad vyslovil však ochotu obstarati vyučování na této škole státními učiteli a převzíti všechny učitele dosavadní řím-kat. školy, kteří o to zažádají, do státní služby.
Proti nepřiznání odkladného účinku směřují další stížnosti jednak církevní obce, jednak trnavského ordinariátu.
Rozhoduje o stížnostech řídil se soud těmito úvahami: I. Především musil nss z moci úřední i vzhledem k námitkám předneseným při veřejném ústním líčení zástupci žal. úřadu a zúčastněné strany zkoumati, zda st-lům přísluší legitimace ke stížnosti.
Podle § 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876, jehož předpisy platí podle § 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. též pro řízení před nss republiky čsl., může se kognice tohoto soudu dovolati ten, kdo tvrdí, že rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byla práva jeho dotčena.
Stížnost obou st-lů tvrdí porušení práv st-lů.
Pokud jde především o stížnost náboženské obce, shledal nss, že v daném případě může jíti o porušení práv této obce (a jak dále bude doloženo, práva ta také skutečně porušena byla), poněvadž běží tu o věc školy měvší až do nař. rozhodnutí ráz školy církevní a podřízené proto podle § 9, I. odst. zák. čl. XXVIII/1876 církevní obci a zvláštnímu orgánu církevní stolici školské. Jest tedy legitimace obce náboženské již z toho důvodu dána.
Pokud pak jde o trnavský ordinariát a representanta jeho apoštolského administratoda Dra Pavla J., tedy uvážil soud toto:
Poněvadž zde jde o školu mající ráz církevní, tedy o záležitost dotýkající se náboženské obce, při jejímž řešení, jak níže bude uvedeno, i příslušné církevní vrchnosti určitá ingerence jest i předpisy státními vyhrazena, nelze pochybovati o tom, že příslušný biskup, jako i státním právem uznaný jurisdikcíonář církevní, representant diecése a vrchní správce všech církevních institucí v diecési může opatřením, o které tu jde, ve svých právech resp. v právech institucí jím spravovaných a zastupovaných býti dotčen.
Pokud jde o osobu Dra Pavla J. samého a o to, zda on jest oprávněn jménem ordinariátu vystupovati, tedy není sporu o tom, že papežskou stolicí »apoštolským administratorem« v T. s dalekosáhlou pravomocí byl ustanoven.
Otázkou, zda ustanovení toto bylo státem (vládou republiky čsl.) formálně uznáno nebo ne, soud se nezabýval, poněvadž jest notorické, že správa státní s Dr. Pavlem J. jako ustanoveným funkcionářem církevním fakticky jest ve styku a že akty jeho církevní jurisdikce, zejména pokud jde o věci kongruové a školské, uznává.
Ostatně ani v tomto sporu nebyla legitimace Dra Pavla J. v řízení správním úřadem vzata v pochybnost. Z těchto úvah uznal nss i Dra Pavla J. jménem trnavského ordinariátu za legitimovaného ke stížnosti před tímto soudem. Ve věci samé pak uvážil soud takto:
II. Pokud jde především o stížnosti shora na prvém místě uvedené, tedy jest — jak obě strany správně uznávají —- rozhodným pro posouzení sporu zák. čl. XXXVIII. z r. 1868, zejména jeho § 25. Kdežto — jak rovněž obě strany uvádějí — do roku 1868 veškeré ludové školy v bývalém Uhersku měly ráz církevní, zavedl uvedený zák. článek také školy obecní a státní, pravě v §§ 9 a 10, že ludové školy jsou buďto veřejné nebo soukromé a že veřejné školy mohou zřizovány býti náboženskými společnostmi, spolky a soukromníky, obcemi a státem.
Již z pořadí tohoto předpisu jde, že zákon nijak nechtěl odstraniti neb omeziti školy církevní a že naopak školy prozatím měly i nadále svou většinou býti církevní. Že tomu tak, že škola církevní byla míněna jako pravidlo, škola obecní nebo státní jako sukcesorium, plyne zejména již ze stylisace § 23 téhož zák., podle něhož »v obci, kde náboženské společnosti . . . školu, ludovou vyhovující předpisům zákona nevydržují jakož i v jiných v zákoně stanovených případech (viz zejména § 8 nař. býv. uh. min. vyučování č. 2031/1876) má obec povinnost zříditi školu ludovou; totéž se podává z § 80, podle něhož ministr vyučování má — mimo školy vydržované obcemi — právo a povinnost, zříditi všude, kde toho třeba, školy na státní náklad.
Z uvedených ustanovení tedy jde, že i zák. z r. 1868 pokládal školy náboženské za pravidlo a že školy ty nechtěl odstraniti.
Dále stanovil § 11 zák. čl. XXXVIII/68, že »náboženské společnosti mohou ve všech obcích, kde jejich věřící bydlí, zřizovati a udržovati z vlastních prostředků veřejné školy, a § 24, že »školy zřízené podle § 23 obcí jsou společnými učilišti pro děti obyvatelů obce bez rozdílu náboženství.«
Dle toho jsou tedy školami obecními jenom školy zřízené podle § 23 zák. resp. školy, které podle § 26 zák. vzniknou sloučením církevních škol různých náboženských vyznání. Vzhledem k tomu pak, že dříve všecky školy byly církevní, a že naproti tomu §§ 23 a 24 zák. zavedly školy též necírkevní — obecní, stanovil pak § 25 v prvém odstavci, že »budoucně není pokládati za konfesionelní ony školy, které vydržovány jsou z majetku a důchodů obce všemi členy obce bez rozdílu náboženského vyznání.«
Tímto předpisem 1. odst. § 25 chtěl zákon v souvislosti s §§ 23 a 24 pro budoucnost najisto postaviti, že a contrario dosavadního způsobu, — kdy jak uvedeno, všecky školy ať kýmkoliv vydržované měly ráz církevní — nové školy vydržované obcemi všemi členy obce bez rozdílu náboženského vyznání, nejsou školami náboženskými. Tento předpis 1. odst. § 25 se však zřejmě netýká škol, které v r. 1868 již — a to ovšem jako školy církevní — existovaly.
Naopak mluví o těchto školách teprve 2. odst. § 25 stanovící, že ohledně již stávajících církevních škol, které dosud z majetku a důchodu obce byly vydržovány, jest obci volno, zachovati i nadále dosavadní praxi.
Z této systematiky zák. jde po názoru nss-u, že školy před rokem 1868 jako církevní existovavší, třebas byly úplně nebo většinou vydržovány i před rokem 1868 obcí politickou, nemohou tohoto svého církevního charakteru jednostranným aktem obce politické býti zbaveny, naopak že obec má podle 2. odst. § 25 cit. zák. vůči takovýmto církevním školám jí vydržovaným toliko možnost buďto zachovati dosavadní praxi, t. j. nadále je vydržovati z obecních prostředků, nebo upustiti od toho a přenechati náboženské společnosti, aby podle § 11 se o školu tu, která je a zůstane školou církevní, starala a ji vydržovala nadále z vlastních prostředků.
Správnost tohoto výkladu podává se též z těchto úvah:
Zákon dává obci toho vůli »zachovati dosavadní praxi«. Výrazem
»praxe« nelze však rozuměti podržení církevního rázu školy, poněvadž
tento ráz nebyl žádnou »praxí«, nýbrž zákonnou povahou škol. Kdyby
byl tedy zákon chtěl dáti politické obci právo rozhodovati o církevním rázu školy, byl by zajisté volil výraz »dosavadní ráz, povaha«. Dále jest uvésti toto:
2. věta 2. odst. § 25 stanoví, že v takovýchto případech, totiž usnesla-li se politická obec podle 1. věty téhož odstavce na dalším zachování dosavadní praxe, má podpora býti rozdělena ve spravedlivém poměru na školy různých vyznání náboženských. V souhlase s tím stanoví též § 23 zák. čl. LIII. ex 1868 o reciprocitě náboženských společností, že v obcích obývaných příslušníky různých náboženských vyznání, ve kterýchžto obcích poskytovány jsou příspěvky na konfesionelní školu, musí každá náboženská společnost býti účastná těchto příspěvků v přiměřeném poměru. Z toho jde, že usnášení se obce podle 1. věty 2. odst. neznamená ponechání neb odnětí církevního rázu, nýbrž ponechání neb odnětí nákladů činěných obcí politickou na takovouto školu.
Stejně plyne i z § 26, že přeměna církevních škol různých náboženských vyznání v obci ve společnou školu obecní může se státi jenom se souhlasem náboženských společností. Nelze proto předpokládati, že by zákonodárce stanovící v § 26 uvedený předpis, byl chtěl v § 25 dáti obci politické právo, aby svým rozhodnutím stávající školu mající povahu církevní — třebas je vydržována obcí politickou — tohoto rázu o své újmě bez souhlasu příslušné náboženské společnosti mohla zbaviti.
Proto také stanovilo nař. býv. uher. min. kultu a vyučování č. 20.311 z roku 1876, kterým vydána byla instrukce pro obce pro provedení zák. č. XXXVIII/68 a XXVIII/76, v § 14, že při přeměně konfesionelních škol v obecní (§ 26) má obecní představenstvo smírným způsobem působiti k tomu, aby konfesionelní škola se svolením náboženské společnosti byla přeměněna ve školu obecní; stejně stanovil § 168 lit. c) instrukce pro školní inspektory (min. nař. z 20. srpna 1905 č. 70.000) resp. nař. z 27. prosince 1904 č. 99.275 o postupu při sestátnění škol ludových, že konfesionelnní škola ludová může převzata býti do státní správy jen na základě dobrovolného usnesení náboženské obce schváleného příslušnou vrchností církevní a že bez takového usnesení nemůže školní inspektor sestátnění konfesionelní školy navrhnouti.
V souhlase s tím stanoví také výnos školského referátu v Bratislavě z 26. dubna 1920 č. 4451/III »o zřízení státních resp. sestátnění nestátních škol« v oddíle III. odst. 2., že »při sestátnění církevní školy zahájí školský inspektor řízení na žádost příslušné .... církevní obce . . . .« a že »jestliže církev .... svoji školu státu odevzdati nechce, zahájí školní inspektor (za určitých předpokladů) jednání o zřízení státní školy na církevní úplně nezávíslé.«
Uvedený výklad § 25 zák. čl. XXXVIII/1868 podává se ostatně také z této úvahy:
Podle § 9 zák. čl. XXVI1I/1876 podléhají školy obecní obci občanské, školy konfesionelní naproti tomu obci náboženské.
Tento předpis nerozlišuje mezi konfesionelními školami vydržovanými obcí politickou a konfesionelními školami vydržovanými náboženskou společností.
Nelze proto míti za to, že by obec politická mohla jednostranným svým usnesením školu mající ráz konfesionelní prostě vytrhnouti z vlivu obce náboženské a z působnosti zvláštní konfesionelní stolice školské. Proti shora uvedenému výkladu 2. odst. § 25 zák. čl. XXXVIII/ 1868 nelze se důvodně dovolávati ustanovení min. nař. z 11. listopadu 1889 č. 21.717, neboť nehledě ani k tomu, že z textu zákona pochybnosti se nepodávají, i toto nař. dopouští výklad shodný s oním názorem, když stanoví, že podle § 25, 2. odst. je obci volno, aby »stávající náboženské školy udržované dosud z prostředků obecních i nadále jako náboženské školy udržovala resp. podporovala«, že tedy a contrario má možnost školy takové jako církevní nadále neudržovati a nepodporovati, přenechati tedy náboženské společnosti, aby o školy takové nadále sama pečovala.
V přítomném případě není tedy ve shodě se zákonem, jestliže politická obce školu, jež nesporně měla dosud církevní ráz a byla ve správě zvláštní církevní stolice školské, jednostranným usnesením svým tohoto rázu zbavila a když ji pak dále bez souhlasu a slyšení příslušných orgánů církevních (církevní samosprávy a nadřízené vrchnosti církevní) státu ke sestátnění nabídla.
Proto octlo se nař. rozhodnutí ze 26. června 1923 č. 5952/1 a, kterým ona usnesení města T. byla potvrzena, v rozporu se zákonem, a bylo je zrušiti podle § 7 zák. o ss.
II. Pokud pak jde o další nař. rozhodnutí z 29. srpna 1923 č. 44.668, uvážil soud takto:
St-lé domáhali se toho, aby jejich shora projednávaným stížnostem proti rozhodnutí č. 5952/1 a/23 přiznán byl odkladný účinek ve smyslu § 17 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876; žádost tato byla nař. rozhodnutím zamítnuta.
Podle § 17 právě uvedeného zák. nemá stížnost k nss-u podaná sama o sobě odkladného účinku; stěžující si straně jest však volno, žádati za takový odklad u úřadu správního, jenž odklad povoliti musí (arg. něm. textu »zu bewilligen hat«), když veřejné ohledy neprodlené provedení nežádají a když by straně provedením vznikla nenahraditelná újma.
Z této textace jde, že správní úřad jest povinen povoliti stranou žádaný odklad, jsou-li obě uvedené podmínky splněny a že správní úřad může povolení odkladu odepříti jen tehdy, jestliže jedna z uvedených podmínek splněna není; jestliže tedy buďto veřejný zájem žádá neprodlené provedení anebo jestliže straně provedením nenahraditelná újma nevznikne.
Podle shora uvedené citace § 17 zák. není však podmínkou povolení odkladu, aby veřejný zájem odklad žádal, nýbrž naopak, aby veřejný zájem nežádal provedení rozhodnutí; stejně není podmínkou povolení odkladu, aby vůbec vznikla nějaká škoda, nýbrž aby stěžovateli vznikla provedením rozhodnutí nenahraditelná újma. Žal. úřad tedy neřešil vůbec otázku, zda tu správné zákonné podmínky povolení odkladu jsou dány nebo ne, a to proto, poněvadž vycházel z nesprávného právního názoru, že odklad může býti úřadem povolen j e n tehdy, žádá-li veřejný zájem odklad a nevznikne-li nepovolením od- kladu vůbec žádná škoda.
Vzhledem k tomuto nesprávnému právnímu názoru bylo i druhé nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9119. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 139-140.