Č. 7459.

Obecní dávky. — Honební právo (Čechy): K výkladu pojmu »přísežný myslivecký personál« s hlediska předpisů pro vyměřování dávky ze psů.
(Nález ze dne 8. října 1928 č. 10569/27.)
Věc: Městská obec Ú. proti okresní správní komisi v Ú. stran dávky ze psů.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Plat. rozkazem starosty města Ú. z 2. února 1926, dále plat. rozkazem téhož orgánu z 5. února 1926 byla Wolfgangu F. a Juliu J. na rok 1926 vyměřena dávka ze psa a to částkou 200 Kč. V odvolání namítali oba, že chovají psa jako přísežní orgánové pro lesní hospodářství a honební ochranu, takže má býti jim vyměřena dávka nižší dle § 1 odst. a) dávkových předpisů, jak se také stalo v letech předcházejících. Měst. zastupitelstvo odvolání zamítlo z důvodu, že držitelé psů nepatří k přísežnému mysliveckému personálu, jak jej § 1 cit. zák. na mysli má. Dalším odvoláním, opakujícím dřívější vývody, zvláště že § 1 předpisů dávkových mluví pouze o přísežných mysliveckých osobách a nikoliv o osobách z povolání, nač rozhodnutí měst. zastupitelstva klade důraz, vyhověla osk a uznala právem, že ze psů odvolatelů má se platiti nižší dávka po 50 Kč a to proto, že bezvadně je prokázáno, že odvolatelé jsou ustanoveni úředně jako přísežní orgánové pro ochranu lesní a honební v hon. okrsku přináležejícím obci R. a to dle úředního potvrzení osp-é v O., takže náležejí k přísežnému personálu mysliveckému, jehož psi jsou chováni pro honbu a tudíž dle § 1 předpisů za ně povinni jsou platiti pouze nižší dávku obnosem 50 Kč ročně.
O stížnostech do těchto rozhodnutí podaných uvážil nss takto:
Podle § 1 schválených pravidel pro vyměření dávky ze psů v Ú. je každý držitel psa v obci povinen platiti dávku, a to zásadně z každého psa 200 Kč [§ 1 lit. b)], výjimečně pak, pokud jde o psy sub. lit. a) taxativně uvedené, 50 Kč ročně. Stížnosti opírají svůj nárok na vyměření dávky vyšší sazbou o ustanovení § 1 lit. b), ježto psi, o něž jde, nespadají pod výjimku § 1 lit. a). Žal. úřad vychází prý z nesprávného výkladu pojmu »přísežně personál myslivecký«, ježto pod pojem ten spadá jen myslivecký personál z povolání, jako hajní, lesní, strážci lesní, jejichž psů se v důsledku toho výhradně aneb po většině používá pro honbu, nikoliv však psi honící osob v daném případě, kteří jednou v 8 až 14 dnech jdou do revíru, podle toho, kdy jejich držitel má chuť a zálibu honiti, kdežto ostatní čas jsou chováni doma. Dle toho uplatňují stížnosti pouze jedinou námitku, totiž že přísežným mysliveckým personálem ve smyslu dávk. pravidel jest jenom myslivecký personál z povolání, takže nss musil kognici své podrobiti nař. rozhodnutí jen v mezích této námitky.
Dle pravidel [§ 1 lit. a) ] platí výhoda nižší dávky ze psa pro psa »přísežného personálu mysliveckého pro honbu«.
Význam pojmu »přísežného personálu mysliveckého pro honbu« hledati jest v zákonech upravujících právo myslivosti. Dle § 24 českého zákona o myslivosti z 1. června 1866 č. 49 z. z. právo osobně myslivost provozovati mají též [lit. b)] osoby myslivecké a pod přísahu vzaté, ve službě pána myslivosti aneb společenstva honebního postavené. O osobách těch mluví nař. min. vnitra a sprav. z 2. ledna 1854 č. 4 ř. z., týkající se přípustnosti přísahy lesního ochranného a dozorčího hon. personálu pro službu hon. zmíněného v § 13 nař. min. vnitra z 15. prosince 1852 č. 257 ř. z.; tato nař. nebyla dle § 49 čes. hon. zák. platnosti své zbavena vydáním tohoto zákona. V předpisech těch nelze shledati potvrzení názoru stížnosti, neboť předpisy ty nevylučují, aby mysliveckým personálem pod přísahu vzatým pro dozorčí hon. službu mohli býti též osoby, které službu nekonají výhradně aneb převážně jako své povolání.
Tomu svědčí zejména znění § 13 cit. nař. č. 257/1852, které připouští ke službě té nejen vyučené myslivce, nýbrž i osoby věci znalé, jež okr. úřad polit, uznal k tomu způsobilými. V daném případě není sporno, že jak Wolfgang F., tak i Julius J. jsou orgány pro ochranu lesního hospodářství a myslivosti pro hon. okrsek obce R. ve smyslu zák. z 16. června 1872 č. 84 ř. z. přísežně zavázanými, jak tomu svědčí dekret osp-é v Ú. z 22. ledna 1925. Přiznal-li za takového skutkového a právního stavu věci žal. úřad jmenovaným osobám nižší zdanění dle § 1 lit. a), nelze shledati, že by výrok ten odporoval zákonu.

Citace:

č. 7459. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 100-101.