Č. 7660.

Jazykové právo. — Zaměstnanci veřejní: * Státní zaměstnanec nemá nároku na vydání pensijního dekretu v jazyku menšinovém.
(Nález ze dne 28. prosince 1928 č. 731.)
Věc: Julius H. v T. proti ministerstvu financí stran jazykového práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem zem. fin. ředitelství v Praze z 22. srpna 1923, sepsaným v řeči státní, byl dán st-l, tehdy berní ředitel v T., na trvalý odpočinek. Proti tomu, že mu byl dekret pensijní vydán jen jazykem českým, podal st-l dne 11. září 1923 stížnost k min. fin., dožaduje se toho, aby mu byl dekret vyhotoven v řeči německé, případně v jazyku čsl. a německém. Ministerstvo fin. zamítlo nař. rozhodnutím stížnost z toho důvodu, že stát. zaměstnance v činné službě v jeho styku s nadřízenými úřady, i když by se jednalo o věci jeho služebního poměru, nelze pokládati za stranu ve smyslu odstavce 2. a 6. § 2 jaz. zák. Pensijní dekret vydává se státnímu zaměstnanci ještě v době, kdy jest v činné službě, neboť teprve jeho doručením přechází do poměru pensijního, což došlo v tomto případě ještě i zvláštního výrazu výnosem min. fin. z 12. prosince 1923, kterým st-li byly na jeho stížnost přiznány ještě aktivní požitky za měsíc září 1923 vzhledem k tomu, že mu byl pens. dekret doručen až dne 6. září 1923. Poněvadž tudíž šlo o styk nadřízeného úřadu se státním zaměstnancem ještě v činné službě, nebyl z důvodů výše uvedených stranou ve smyslu § 2 jaz. zák., neměl tudíž práv vyplývajících z ustanovení tohoto § a bylo proto nutno podle ustanovení § 1 jaz. zák. vydati mu pens. dekret pouze v jazyce státním.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí z důvodu nezákonnosti, uvážil nss toto:
Pokud se stížnost dovolává usn. Boh. CXXXII/23 týkajícího se pensiovaného státního úředníka, který učinil podání v záležitostech svého služebního poměru, nemohl se nss zabývati otázkou subj. práv jazykových pensionovaného úředníka státního, která není předmětem tohoto sporu, v němž běží o úřední akt vydaný v době, kdy st-l byl ještě aktivním státním zaměstnancem.
Dle § 1 jaz. zák. jest jazyk čsl. státním oficielním jazykem republiky, v němž s výhradou toho, co se ustanovuje v § 2 (ostatní výhrady tam zmíněné nemají zde vůbec významu), děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky. Z textace této vyplývá, že jaz. zákon vyslovil v § 1 zásadu, že úřadování všech úřadů republiky děje se v jazyku čsl., pokud tu není předpokladů stanovených v §§ 2, 5 a 6, které tudíž pokládati jest za výjimky ze zásady.
St-l dovozuje srovnáním č. 1 s č. 3 odstavce 2 § 1, že čsl. jazyk jest pouze u branné moci výhradně jazykem služebním, že však u civ. státních úřadů děje se jazykem čsl. jen úřadování ve vlastním slova smyslu, nikoli však i styk státních zaměstnanců vespolek a s jejich představenými; v § 1 jaz. zák. se tedy přesně rozlišuje mezi jazykem »úřadování« a jazykem »služebním«.
S tímto názorem nemůže nss souhlasiti.
Zvláštní vytčení jazyka služebního pod č. 3 § 1 nemá toho smyslu, že by užívání jeho obmezeno bylo jen na obor branné moci. U branné moci chtěl zákon zejména zdůrazniti se zřetelem na zvláštní význam její, že ve všeobecném pojmu »úřadování«, jaký došel výrazu v č. 1, u branné moci jako prvky užší jsou obsaženy i velení a styk úřadu vojenského s příslušníky armády, takže mluví se tu specielní o jazyku velení a jazyku služebním. Specifický význam č. 3 spočívá v doslovu tohoto předpisu, který dopouští užívání jiných jazyků než státního ve styku s mužstvem jazyka tohoto neznalým. Mylným je proto stanovisko st-lovo, že výraz »úřadování«, jehož užil zákon pod čís. 1), dlužno protikladem slova »jazyka služebního« z čísla 3), obmeziti na pojem úřadování — jak se st-l vyjadřuje — »ve vlastním smyslu«, který st-l vyhraňuje negativně v ten rozum, že nepatří sem styk státních zaměstnanců mezi sebou a s jejich představenými.
O styk státních zaměstnanců vespolek se v daném případě vůbec nejedná, takže otázku tu netřeba zde řešiti. Pokud pak běží o styk státního zaměstnance s jeho představenými ve věcech, týkajících se jeho služ. poměru, vyplývá již ze všeobecného znění »úřadování« v č. 1, že do pojmu toho sluší nepochybně vřaditi i vydání dekretu pensijního. St-l vnáší do č. 1 svým obmezujícím výkladem něco, co tam vůbec není vyjádřeno. Zákon mluví o »úřadování«, aniž pojem ten nějak ohraničuje, míně tím veškeré a jakékoli úkony, jež vycházejí od úřadů, tedy také takové úkony, které vyplývají ze služ. poměru státního zaměstnance vůči úřadu. Úkonem takovým jest i vydání dekretu pensijního, což st-l výslovně přiznává ve stížnosti, uváděje tam, že žádost pensijní, jakmile byla podána, stává se předmětem úřadování pro onoho funkcionáře, kterému byla přikázána k úřednímu vyřízení. Tím ocitl se st-l sám v rozporu se svým dřívějším stanoviskem, že vydání dekretu pensijního nespadá pod pojem úřadování po rozumu č. 1, a odbyta jest první námitka jeho, že pojem: »úřadování« po rozumu § 1 jaz. zák. u civ. státních úřadů obmezen jest na úřadování »ve vlastním smyslu«.
Proto také netřeba zde řešiti otázku jazyka služebního u akt. státních zaměstnanců, poněvadž pro sporný případ, kde běží jen o vydání pens. dekretu, vystačí se s pojmem »úřadování« po rozumu § 1.
Zbytečno jest zabývati se otázkou, zda podání žádosti pensijní spadá pod »úřadování« dotyčného úředníka, neboť záleží dle § 1 jaz. zák. pouze na úřadování úřadu a předmětem sporu není podání žádosti pensijní, nýbrž vydání dekretu pensijního.
Nesluší ostatně také zapomínati, že výpočet uvedený v § 1 odstavci druhém jaz. zák. pod čísly 1 až 3, jak zřejmo z úvodních slov »jest tedy zejména .. ..«, jest jen demonstrativní, nikoli enumerativní, tak že zásada vyslovená v prvém odstavci § 1, že jazyk čsl. je státním oficielním jazykem republiky, platí i mimo případy v odstavci druhém příkladmo vytčené.
Na sporu je další otázka, zda vydání dekretu pensijního nespadá pod výjimečné ustanovení § 2 jaz. zák. Otázku tuto zodpověděl si žal. úřad záporně, nepokládaje st-le v době vydání pens. dekretu za stranu po rozumu odstavce 2 a 6 § 2 jaz. zák.
St-l ve stížnosti výslovně doznal, že až do dne doručení dekretu pensijního byl aktivním státním zaměstnancem, vytýká však nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že prý vytrhuje z odstavce 6 § 2 slůvko »strana« a sestrojuje protiklad mezi »stranou (soukromou)« a »státním zaměstnancem«, který zákonodárce potud nezamýšlel, že v 2. odstavci tohoto § práva jazykové menšiny přiznal »příslušníkům« jazyka této menšiny, tedy i státním zaměstnancům. — Výtka ta spočívá však na mylném nazírání na podstatu § 2.
Předpis § 2 upravuje za předpokladů tam stanovených styk soudů, úřadů a orgánů republiky se stranami. St-li je sice přisvědčiti potud, že § 2 nevylučuje z ochrany jaz. práva příslušníků jazyka národnostní menšiny ani státního zaměstnance, to však jen pod podmínkou, že vystupuje jako strana. Že tomu tak jest, svědčí právě i odstavce 2. a 6. § 2, které mluví o straně. Jen pod tímto zorným úhlem sluší vykládati všeobecný výraz »příslušníků« jazyka menšiny.
Přiznal-li st-l výslovně, že v době vydání dekretu pensijního byl dosud aktivním státním zaměstnancem, a uváží-li se, že st-l vůči úřadu správnímu, který ve svém úředním oboru rozhodoval o jeho žádosti pensijní, v době vydání dekretu pensijního byl v činném služebním poměru, plyne z toho nutný závěr, že st-le v době této a v této relaci nelze pokládati za stranu po rozumu § 2 odst. 2 jaz. zák. V případech, kde státní zaměstnanec aktiv. — a o takového jde v době vydání pens. dekretu — přichází ve styk s úřadem nikoli ve své ryze soukromé záležitosti jako kterýkoli jiný občan, nýbrž ve věci, která se dotýká jeho služebního poměru vůči úřadu, nevystupuje jako pouhá scil. soukromá strana, nýbrž jako člen organismu úředního. Pojem strany, jak to má na zřeteli § 2 jaz. zák., vylučuje úřední vztah podatele jako člena organismu úřadu, k němuž se obrací ve své věci služební. Vydáním pens. dekretu nezprostředkuje se zevnější styk úřadu se stranou, nýbrž on spadá do okruhu úřadování vnitřního, obmezeného tu na styk úřadu s podřízeným členem téhož úředního organismu.
Nesluší proto vydání penzijního dekretu pokládati za »vyřízení« po rozumu cit. § 2, jímž míněna emanace státního orgánu, která jest jím řízena na stranu jako adresáta, i kdyby tu byly ostatní podmínky v cit. § 2 vytčené, jimiž zbytečno se dále zabývati.
Vyloučilo-li nař. rozhodnutí použití výjimečné normy § 2 na případ tento, odepřevši st-li subj. právo jazykové po rozumu tohoto předpisu, a podřídilo-li vydání pensijního dekretu všeobecné zásadě § 1 jaz. zák., neshledal nss v tom nezákonnosti.

Citace:

č. 7660. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 530-533.