Č. 7609.

Živnostenské právo: * Oznámí-li majitel živn. koncese živn. úřadu, že bude živnost, kterou dosud provozoval nájemcem, provozovati osobně, je úřad povinen oznámení to vzíti na vědomí nehledě k soukromoprávnímu poměru mezi majitelem a nájemcem živnosti se stanoviska zák. o ochraně nájemníků.
(Nález ze dne 4. prosince 1928 č. 32 770.) Prejudikatura: Boh. A. 2010/23, 5167/25.
Věc: Karel K. v T. proti ministerstvu obchodu stran schválení pachtýře hostinské živnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem osp-é v K. nebylo vyhověno žádosti Marie M. v T., aby bylo dřívějšímu nájemci její hostinské a výčepnické živnosti (st-li), jehož již dříve u úřadu byla ohlásila, zakázáno dále živnost tuto provozovati a by jí bylo dáno potvrzení, že ona jest provozovatelkou této živnosti. Jako důvod uvedeno, že st-1 vede se žadatelkou spor o další platnost nájemní smlouvy.
K odvolání Marie M. zrušila zsp výměr osp-é z těchto důvodů: Živn. řád nemá ustanovení, jež by vázalo majitele koncese, aby, když vymohl si schválení dle odst. 3 § 19 živn. ř., musil již dále živnost jen schváleným zástupcem neb pachtýřem provozovati a nemohl dle své vůle vrátiti se buď k osobnímu provozování živnosti nebo provozování zástupcem aneb pachtýřem jiným. Této volbě majitele koncese nemůže býti na překážku oprávnění, jehož nabyl zástupce neb nájemce živnosti hostinské schválením dle odst. 3 § 19 řádu živn., neboť jeho oprávnění jest úplně závislé na oprávnění majitele koncese, který může kdykoliv svým prohlášením, že bude dále provozovati živnost osobně anebo jiným zástupcem anebo nájemcem, tohoto oprávnění svého se vzdáti s tím účinkem, že zaniká netoliko oprávnění jeho, ale i oprávnění zástupcovo nebo nájemcovo. Z toho plyne, že oznámí-li majitel koncese živn. úřadu, že bude živnost, již dosud provozoval zástupcem nebo nájemcem, provozovati opět osobně nebo jiným zástupcem nebo nájemcem, nemůže mu v tom živn. úřadem býti bráněno, naopak nutno oznámení jeho vzíti k vědomosti. Okolnost, zdali se příčí oznámení majitele koncese nějakému soukromoprávnímu závazku, jest pro živnostenskoprávní posouzení věcí bez významu. Jest věcí oné třetí osoby, aby pohledávky své plynoucí z porušení onoho závazku uplatnila proti majiteli koncese pořadem práva soukromého.
Z výměru toho odvolal se st-l, jeho odvolání nebylo však nař. rozhodnutím vyhověno z důvodů v odpor vzatého výměru, k nimž dodáno: Pokud jde o tvrzení odvolatelovo, že § 7 zák. o ochraně nájemníků č. 48/25 vztahuje se také na pachtovní smlouvu o provozování živnosti v najatých místnostech, nutno zdůrazniti, že tím jest chráněn pouze soukromoprávní pachtovní poměr mezi Karlem K. a Marií M., ale že zákon tento nikterak nevztahuje se na otázku existence nebo neexistence živn. oprávnění Karla K. Otázku tuto dlužno posuzovati jedině a pouze dle předpisu živn. řádu.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Proti oné části odůvodnění nař. rozhodnutí, již žal. ministerstvo převzalo z výměru zsp-é a jež jest ostatně v souhlasu s práv. názorem, vysloveným v četných nál. tohoto soudu (viz na př. Boh. A. 2010/23), st-1 žádné námitky neformuluje, namítá jen, že jemu nesmělo býti další provozování živnosti zakázáno proto, poněvadž tomu brání ustanovení § 7 zák. č. 48/25. V tom mu však za pravdu dáti nelze.
Pronájem živnosti, právě tak jako pronájem každého jiného práva uskutečňuje se ve formách práva soukromého, tedy zpravidla soukromoprávní smlouvou. Jest proto otázka, jakým způsobem lze tento smluvní poměr opět zrušiti ryzí otázkou soukromoprávní. Na tom nemění nic, že k tomu, aby nájemce mohl pronajatou živnost skutečně provozovati, jest třeba, aby ho majitel živnosti ohlásil u živn. úřadu jako svého nájemce a aby ho úřad jako nájemce schválil, resp. že stejným způsobem dlužno učiniti odhlášení nájemce. Pronajal-li majitel živnost svoji osobě jiné a zavázal-li se, že ji ohlásí u úřadu jako svého nájemce, přes to však ohlášku tuto učiniti se zdráhá, má nájemce jedinou možnost, žalovati majitele u soudu na splnění převzatého závazku, a tedy provedení přihlášky, a splnění to po případě vynutiti na něm cestou exekuce. Nájemce sám, dokud jako takový není schválen, nemá vůči živn. úřadu vůbec postavení strany, nemůže se sám za nájemce ohlásiti, není legitimován vymáhati na úřadě své schválení a nesmí také, dokud za nájemce úřadem schválen nebyl, živnost provozovati. Podobně se to má s odhlášením nájemce. I tu jest vůči úřadu legitimovanou stranou pouze majitel živnosti a pro živn. úřad jest rozhodným výhradně projev majitele. Zavázal-li se majitel smluvně nájemci, že nájemní smlouvu nevypoví a nájemce neodhlásí, resp. učiní tak jen za určitých předpokladů a přes to nedodržev těchto smluvních závazků nájemce u úřadu odhlásí, má nájemce jedinou možnost brániti se proti němu, t. j. pořad práva před řádnými soudy. Brániti se odvoláním proti výměru úřednímu, jímž byla vzata na vědomí odhláška učiněná majitelem, nemůže, ježto se mu k tomu nedostává legitimace. Jakmile ho majitel odhlásil a odhláška ta byla úřadem vzata na vědomí, nesmí ovšem nájemce živnost dále provozovati na tak dlouho, dokud si na majiteli nevynutí, aby jej opět jako nájemce přihlásil.
Na této právní situaci nájemce v řízení živn.-policejním nezměnil nic ani zákon o ochraně nájemníků. Zákonná překážka zrušení nájemního poměru bez předpokladů v zákoně vytčených nastoupila tu na místo obdobného ujednání smluvního. I zde může nájemce, nechce-li přijmouti danou mu výpověď, poněvadž má za to, že příčí se zákonu o ochraně nájemníků, brániti se proti majiteli jen pořadem práva po případě též trestním oznámením. Jestliže však majitel živnosti, třebas za platnosti cit. zák., svého dosavadního nájemce u úřadu živn. odhlásí, není tento úřad povolán k tomu, aby zkoumal, zda splněny jsou zákonné podmínky pro výpověď, a není proto také dosavadní nájemce legitimován k tomu, aby bral v odpor výměr úřadu, jímž odhláška jeho osoby byla vzata na vědomí. (Srovn. nález Boh. A. 5167/25).
Nelze proto shledati žádnou nezákonnost v tom, jestliže úřad odhlášení st-le jako nájemce, učiněné majitelkou živnosti, uznal za platné a v nař. rozhodnutí vyslovil zákonné důsledky tohoto odhlášení.

Citace:

č. 7609. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 424-426.