Č. 7434.

Cesty. — Řízení správní: Jednotlivec nemá právního nároku na to, aby politický úřad okresní podle § 21 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. čes. zakročil v zájmu bezvadné komunikace na veř. cestě.
(Nález ze dne 24. září 1928 č. 9589/27).
Věc: Václav H. v D. proti ministerstvu veřejných prací stran odmítnutí rekursu, týkajícího se upravení veřejné cesty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 25. července 1925 oznámil st-l osp-é ve Vrchlabí, že veř. obecní cesta v D. jest na mnoha místech, zejména u stavení Františka E. příliš úzká, takže on sám jest často nucen zde čekati s povozem, skládá-li František E. svoji úrodu, a žádal, aby úřad okolnosti tyto komisionelně zjistil a obci uložil, aby na tomto místě zřídila výhybku.
Žádosti této osp výměrem z 2. září 1925 nevyhověla, ježto v daném případě nejsou dotčeny zájmy veřejné a tudíž pro politický úřad není příčiny, aby v té věci zakročil. Odvolání z výměru toho podanému zsp v Praze výnosem z 20. srpna 1926 nevyhověla a potvrdila výměr ten z důvodů v něm uvedených a v další úvaze, že je zjištěno, že osk ve V., jako instance obci nadřízená a v prvé řadě ve věci příslušná, již v této záležitosti úřad konala. Konečné rozhodnutí v instanční cestě dosud nebylo vydáno. Neměla tudíž osp ve Vrchlabí, jako úřad dle § 21 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. dohlížející na zachování bezvadné komunikace na veř. cestách, příčiny k zakročení i kdyby se v daném případě jednalo o zájem veřejný. Ostatně straně soukromé nepřísluší nárok, aby státní správa v konkrétním případě své dozorčí moci nad obcí použila.
Také z tohoto výměru se st-l odvolal, jeho odvolání však zamítlo žal. min. nař. rozhodnutím jako nepřípustné.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
St-l namítá, že kompetence politických úřadů založená v § 21 cit. zák. č. 46/64 z. z. česk., není takovouto ryze dozorčí kompetencí, a dovozuje to z textu zákona, v němž se praví, že na ochranu veř. zájmů zde uvedených jest úřad nejen oprávněn, nýbrž i povinen zakročiti, z čehož plyne právo každého uživatele cesty domáhati se tohoto úředního zakročení a to nejen návrhem u úřadu prvé stolice, nýbrž i opravným prostředkem u instance vyšší.
Názor tento není správný. Zpravidla každá kompetence úřední obsahuje v sobě obě shora uvedené složky, totiž právo úřadu na výkon této kompetence i povinnost provésti úřední výkon zákonem mu uložený. Výjimka nastává jen, tam, kde příslušná norma ponechává úřadu na vůli, zda své kompetence užíti chce či nikoli. Avšak ne každý předpis, v němž ukládá se úřadu povinnost úkon nějaký provésti, zakládá také již pro jednotlivce právní nárok na to, aby úřad svoji úřední povinnost splnil. Odpověď na otázku, zda jednotlivci na takovýto výkon úřední kompetence nárok přísluší, nelze hledati v pouhém předpisu kompetenčním, nýbrž v oněch předpisech, Jimiž upraven jest právní poměr, o němž úřad má rozhodovati. Tam, kde tyto předpisy jednotlivci nepřiznávají právního nároku na určitou úpravu tohoto právního poměru nebo nepřiznávají aspoň faktickému zájmu, jejž jednotlivec na takové úpravě má, výslovně právní ochranu, tam má kompetenční povinnost úřadu ráz čistě služební, t. j. výkon úředního úkonu může býti vyšším úřadem vynucen pouze v cestě dozorčí; jednotlivci však nepřísluší na výkon ten právní nárok, a on tedy nemá také právní nárok na to, aby vyšší úřad o jeho odvolání proti odepření takovéhoto úředního úkonu rozhodl. Jednotlivec může sice nadřízený úřad na liknavost podřízené instance upozorniti, v tom mu však přísluší pouhá úloha denuncianta, jenž na vyřízení sivého upozornění nároku nemá.
V daném případě domáhal se st-l určité úpravy veř. cesty obecní. Povinnost, udržovati tyto cesty v řádném stavu, přísluší dle § 28 č. 3 ob. zř. a § 12 zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. čes. obci. Nad plněním této povinosti svěřen jest v § 21 posléze cit. zák. dozor úřadům politickým. Zákon nikde nestanoví právního nároku pro jednotlivce na to, aby obec určitou veř. cestou zřídila, nebo aby zřízenou již cestu určitým způsobem upravila, a nelze také nikde nalézti positivního předpisu o tom, že by zájmu, jejž snad má jednotlivec na takovéto úpravě veř. obecní komunikace, přiznána byla právní ochrana. Tím méně lze nalézti předpis, z něhož by vyplýval takovýto právní nárok, nebo zákonem chráněný zájem pro jednotlivce na to, aby dozorčí úřad politický obec k plnění její zákonné povinnosti na úpravu obecních komunikací donutil. Nepříslušel-li tedy v daném případě st-li ani právní nárok, ani zákonem chráněný zájem na zakročení okr. úřadu polit. ve směru jím žádaném, pak jeho pouhý faktický zájem na úředním rozhodnutí nedával mu právní nárok na meritorní vyřízení jeho odvolání.

Citace:

č. 7434. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 44-46.