č. 7651.

Vojenské věci. — Řízení správní: I. Jestliže osp zabrala podle voj. ubyt. zákona byt a přikázala jej voj. správě ještě před vydáním zák. č. 118/1924, musí vyšší stolice, rozhodující již za účinnosti zák. č. 118/24, říditi se původním zněním ubytovacího zákona č. 93 ř. z. z r. 1879. — II. O rozsahu bytu pro voj. gážistu podle »kompetence«, o »tarifní náhradě« a o »obsazovacím prostoru« podle voj. ubytov. zákona.
(Nález ze dne 21. prosince 1928 č. 33.902.)
Prejudikatura: Ad. I.: Boh. A. 633/20, 3559/24. Ad II.: Boh. A. 4742/25.
Věc: Anna K. v Ch. (adv. Dr. Walter Maresch z Ústí n./L.) proti ministerstvu národní obrany o ubytování vojenského gážisty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 26. března 1924 zabrala osp v Ch., — která ve smyslu svého výměru ze 7. září 1921 provádí podle § 105 obec. zříz. agendu voj. ubytování na místě obce ch-ské,— na základě § 20 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. v domě st-lky v Ch. byt o pokoji a kuchyni, který je dosud obýván pošt. oficiálem Františkem N., a přikázala jej posádkovému velitelství k účelům voj. ubytování. Ve výměru bylo podotknuto, že byt jest pro vojenskou osobu uvolniti, jakmile jej dosavadní nájemník vyklidí.
Výnosem z 26. května 1924 nevyhověla zsp v Praze odvolání proti tomu podanému. Další odvolání st-lčino zamítlo nař. rozhodnutím mno v dohodě s min. vnitra. —
Rozhoduje o stížnosti musil se nss především zabývati námitkou, že spojný případ měl býti posuzován podle § 25 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. ve znění novelisovaném zák. z 13. května 1924 č. 118 Sb. a nikoli v jeho znění původním.
Osp, zabírajíc výnosem z 26. března 1924 byt a přikazujíc jej posádkovému velitelství, založila svůj výrok na předpisu § 20 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. Podle tohoto zák. rozhodla i zsp výnosem z 26. května 1924. Teprve zákonem z 13. května 1924 č. 118 Sb., nabyvším platnosti až dne 11. června 1924, bylo původní znění § 25 zák. o ubytování vojska nahraženo zněním novým. Za platnosti zákona tohoto vyšlo pak i nař. rozhodnutí.
Příděl bytu podle ubytovacího zák. č. 93/79 jest aktem konstitutivním. Opatřením, jímž se byt přiděluje voj. gážistovi, zakládají se pro strany, jichž se opatření to týče, určitá práva a vznikají stranám určité povinnosti. Vyšší stolice, rozhodujíc o odvolání, je povinna zkoumati, zda udělení tohoto práva a uložení závazků stalo se v mezích zákona a nemůže proto, posuzujíc zákonnost úředního výroku, vysloveného první stolicí na základě zákona staršího, říditi se zákonem novým, zatím vyhlášeným, byla-li úředním aktem, vydaným na základě zákona staršího založena subj. práva stran, leč by nový zákon obsahoval kogentní předpis, kterého by bylo nutno použiti i proti pravoplatnému rozhodnutí. Nenabyla-li takovým rozhodnutím úřadu strana již práva určitého, a vydán-li jest zákon, jenž nově a svým způsobem určitou otázku upravuje, která v starším zákoně byla jinak zodpovídána, pak podle zásady: »lex posterior derogat priori« nastupuje na místo staršího zákona s výlučnou platností zákon nový a zákon starý v oněch mezích, ve kterých táž otázka jest novým zákonem řešena, jest mlčky zbaven působnosti a účinnosti (srovn. nál. Boh. A. 3559/24 a 633/20) a jest vyšší stolice, rozhodujíc za platnosti nového zákona, povinna použiti zákona nového.
Jest proto řešiti otázku, zda v daném případě byla rozhodnutím I. a II. stolice založena pro nějakou stranu již určitá práva, která novým zákonem mohla býti dotčena. Otázku tu jest zodpověděti kladně.
Osp v Ch. opatřila byt ve smyslu § 25 odst. 2 zák. č. 93/79 a přikázala jej k dalšímu opatření voj. správě. Tím nabyla voj. správa práva s ubikací tou disponovati, neboť v řízení tom šlo o nárok vznesený voj. správou na přiznání určitého práva vůči osobě třetí a úřad, jenž o nároku takto vzneseném rozhodl, vydal tím judicium inter partes. Ale pak mohlo by býti použitím nového zákona toto právo dotčeno. Právem posoudil proto žal. úřad sporný případ s hlediska ubytovacího zák. č. 93/1879, neboť také zák. č. 118/1924 neobsahuje zvláštního výslovného předpisu, podle něhož by ustanovení jeho mělo býti použito i na případy, které do doby jeho účinnosti nebyly ještě konečně rozhodnuty.
Tím padají veškeré námitky, jimiž brojí stížnost proti nař. rozhodnutí se stanoviska, že na sporný případ mělo býti použito § 25 ubytovacího zák. ve znění novelisovaném zák. č. 118/24.
Pokud pak brojí stížnost proti výroku žal. úřadu s jeho hlediska, totiž s hlediska § 25 zák. č. 93/1879, v jeho znění původním, uvážil nss toto:
Stížnost namítá, že ustanovení cit. § 25 předpokládající opatření bytu dle kompetence a za tarifní náhradu, která jest dle mínění stížnosti totožná s bytným, se stalo prakticky neproveditelným, poněvadž ustanoveními §§ 2 a 19 zák. č. 195/20 bylo bytné voj. gážistů zrušeno a zaveden na jeho místo místní přídavek, čímž odpadl i pojem bytu dle kompetence, a poněvadž mimo to tarifní náhrada, upravená posléze min. nař. ze 14. února 1911 č. 28 ř. z., platila pouze do konce roku 1920, a nová pak nebyla již stanovena a uveřejněna, nýbrž byla zákonem č. 195/1920 zrušena. Tato námitka není důvodná.
Ustanovení o rozsahu bytu podle kompetence nebylo žádným ustanovením zákonným zrušeno. Neurčoval-li se za bytové tísně v praksi ani před vydáním zák. č. 118/1924 rozsah požadovaného bytu již dle kompetence, t. j. dle hodnosti voj. gážisty, nýbrž jen dle rodinné potřeby, znamenalo to pro ubytovatele úlevu a podobná úleva nečiní požadování bytu nezákonným. Jest pravda, že se dřívější bytné rovnalo co do výše tarifní náhradě (§ 2 rak. uh. voj. služeb, předpisu K — 4 díl I. Gebůhrenvorschrift), ale z toho ještě neplyne, že bytné je totožno s tarifní náhradou, neboť bytné bylo částí požitků voj. gážisty a tarifní náhrada byla náhradou příslušející vlastníkovi domu za byt dle zák. č. 93/1879 požádaný a bytné ve výši tarifní náhrady pobíral voj. gážista bez ohledu na to, jaké nájemné si s majitelem domu event. sám smluvil při dobrovolném nájmu dle § 25 odst. 1 cit. zák. Není tedy správným názor stížnosti, že zrušením bytného byla zrušena i tarifní náhrada. Správné jest sice další tvrzení stížnosti, že tarifní náhrada, o níž mluví §§ 25, 30 a 31 zák. č. 93/1879 ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z., byla upravena min. nař. ze 14. února 1911 č. 28 ř. z. s platností pouze do konce r. 1920, ale není správným tvrzení, že tarifní náhrada pro dobu další nebyla již stanovena a uveřejněna; neboť zákonem č 227/22 bylo vysloveno, že právě tyto sazby, jež byly stanoveny pro jednotlivé nájemní třídy podle § 30 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 vyhláškou býv. min. zem. obrany a fin. ze 14. února 1911 č. 28 ř. z., platí i pro rok 1921 a 1922 s tou odchylkou, že se zvyšují o 40%, zákonem pak z 20. prosince 1922 č. 387 Sb. byla účinnost zák. toho rozšířena i na placení náhrady při trvalém ubytování vojska v roce 1923 a konečně zákonem z 19. prosince 1923 č. 250 Sb. byla účinnost zák. č. 227/22 prodloužena až do další zákonné úpravy i na placení náhrady při trvalém ubytování vojska i po 31. prosinci 1923.
Pro domněnku, kterou stížnost dále vyslovuje, že tyto zákony (§ 227/1922, 387/1922 a 250/1923) se nevztahují na tarifní náhradu za byty požadované pro voj. gážisty, nýbrž pouze pro t. zv. vedlejší požadavky, a to proto, že bytné bylo zákonem č. 195/1920 zrušeno, není podle toho, co bylo o bytném výše uvedeno, žádného podkladu.
Bezdůvodná je další námitka, že přikázání bytu odporuje zákonu proto, že byt, o nějž jde, nebyl zapsán do výkazu o obsazovacím prostoru. — Po této stránce vyslovil nss již v nál. Boh. A. 4742/1925 právní názor, že pro případ, že »obsaditelný prostor« podle § 9 ubytovacího zák., t. j. souhrn místností již dříve vyhledaných a do výkazu o obsazovacím prostoru zapsaných, nestačí k opatření bytů pro voj. gážisty, není vyloučeno požádání a přikázání určitého bytu mimo tento prostor a tím i doplnění výkazu onoho. Na názoru tom trvá nss i v daném případě, neshledávaje v dotyčných výtkách stížnosti dostatečné příčiny, aby se od něho odchýlil.
Stížnost vytýká konečně, že opatření žal. úřadu, jímž byt v domě st-lčině byl zabrán, odporuje předpisu § 10 č. 9 ubyt. zák., ježto byt, o nějž jde, byl v době požádání obydlen nájemníkem. Ani po této stránce nemohl nss dáti stížnosti za pravdu.
Podle § 10 č. 9 zák. č. 93/1879 ř. z. jsou sice z voj. ubytování vyloučeny — mimo jiné — též místnosti nepostradatelné k bydlení držitele bytu, ale nejsou vyloučeny místnosti držitelem bytu ještě obývané a dosud nevypovězené, jestliže se zabírají pro voj. ubytování s dodatkem, že mohou býti požadovány jen pro případ a od doby jich uprázdnění (srovn. nál. Boh. 1841/23 a 5338/26).
V daném případě st-lka držitelkou bytu, obývaného nájemníkem N-em, vůbec není a nebyla a pokud jde o držitele bytu, bylo již výměrem z 28. března 1928 vysloveno, že byt jest uvolniti pro voj. gážistu dnem, kdy bude dosavadním nájemníkem vyklizen.

Citace:

č. 7651. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 512-514.