Č. 1634.

Vojenské věci: * Prohlášení morav. zem. výboru, jímž se odpírá doplatek k náhradě za ubytování vojska ze zemských peněz podle zákona z 29. listopadu 1882 č. 165 z. z. mor., není rozhodnutím správního úřadu a nelze je tedy naříkati stížností k nejv. správ. soudu na základě § 2 č. 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n.
(Nález ze dne 10. listopadu 1922 č. 12182.)
Věc: Hlavní město Olomouc proti moravskému zemskému výboru v Brně (přís. Dr. J. Budínský) stran příspěvků za vojenské ubytování.
Výrok: Stížnosti se odmítají jako nepřípustné.
Důvody: Městská rada v Olomouci předložila, odvolávajíc se na zemský zákon z 29. listopadu 1882 č. 165 z. z. mor., zemskému výboru moravskému výkaz o ubytováni vojenských osob a koní za rok 1920 a žádala za výplatu příspěvků v celkové částce 40671 K 34 h.
Zemský výbor moravský žádost tu vyřídil naříkaným výměrem z 20. srpna 1921 č. — tohoto znění:
»Vzhledem k ustanovení čl. II. zákona ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z. a § 21 zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z., jakož i § 5 zákona ze dne 29. listopadu 1882 č. 165 z. z. usnesl se moravský zemský výbor příplatky ze zemských prostředků za ubytování vojska po dobu válečnou neudělovati a nelze tedy shora uvedené tamní žádosti vyhověti. Ježto dle mobilisačního patentu ze dne 6. října 1920 úplná demobilisace má býti ukončena nejpozději koncem února 1921 a nastane tedy opět dřívější mírová stabilní dislokace vojska, budou příplatky za ubytování vojska ve smyslu shora citovaného zákona od 1. března 1921 počínaje poskytovány.«
Podáním ze dne 16. září 1921 domáhala se městská rada v Olomouci výplaty doplatků za vojenské ubytování za II. čtvrtletí 1921 částkou 13847 K 90 h. O této žádosti vydal moravský zemský výbor naříkaný výměr z 1. října 1921 č. —, jenž zní:
»Na základě demobilisačního patentu ze dne 6. října 1920 poskytuje se náhrada za ubytování vojska ze zemského fondu teprve od 1. března 1921. Městská rada se tudíž žádá, aby tamní připiš ze dne 16. září 1921 č. — a příslušné výkazy opravila a sem vrátila.«
O stížnostech podaných do obou výměrů uvážil nss toto:
Není sporu o tomi, že jde o nárok proti jednotlivé zemi tohoto státu. Pro rozhodování o nárocích takových dána jest čsl. zákonodárstvím dvojí právní norma. Podle § 2, č. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. rozhoduje nss o nárocích proti státu nebo jednotlivým zemím tohoto státu tenkráte, rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí úřady správní a jde-li toliko o přezkoumání rohoto rozhodnutí.
Podle § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 4 sb. z. a n. pak lze, — pokud nepřísluší podle § 2, č. 6 zákona z téhož dne č. 3 sb. z. a n. roz- hodovati o nároku proti celému státu nebo jeho jednotlivým zemím nss-u — uplatňovati nároky tyto žalobou u řádných soudů, a jest příslušným v prvé stolici zemský soud v Praze.
Jak kompetence nss-u tak i kompetence zemského soudu v Praze založená citovanými právě zákony obsahuje toliko takové nároky, které nenáležejí již dle všeobecných předpisů kompetenčních podle své vnitřní povahy právní před řádné soudy. Pokud jde o nss, vyplývá to z ustanovení § 3 lit. a) zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, zachovaného v platnosti zákonem ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. a z § 105 ústavní listiny; pokud pak jde o kompetenci zemského soudu v Praze, založenou ustanovením § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 4 sb. z. a n., třeba vzíti k tomu zřetel, že zákon tento vyplňuje mezeru, jež vznikla tím, že v organisaci veřejnoprávných soudů republiky československé nenašel místa dřívější říšský soud a že bylo třeba stanoviti kompetentní místo pro rozhodování o žalobách uplatňujících z kompetence řádných soudů vyloučené nároky proti státu nebo jednotlivým zemím, které příslušely dříve podle čl. 3. lit. a) zákona ze dne 27. prosince 1867 č. 143 ř. z. do kompetence říšského soudu.
Takto vymezená kompetence nss-u na straně jedné a zemského soudu v Praze na straně druhé určuje se podle shora uvedených dvou zákonů z r. 1918 tím, zda jde o nároky, o nichž dle platných norem povolány jsou rozhodovati v pořadí instančníml úřady správní čili nic.
V případě prvém přichází k úplné působnosti § 2 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, jenž přikazuje nss-u přezkoušení každého rozhodnutí, jež prošlo pořadem stolic správních.
To jen a nic více nevyslovil § 2 č. 6 zákona č. 3 z r. 1918, jenž klade zvláštní důraz na větu: »rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí úřady správní a jde-li toliko o přezkoušení tohoto rozhodnutí,« aby upozornil na to, že tu jde jen o takové nároky, o nichž správní úřady mají vydávati »rozhodnutí« v technickém slova smyslu a toto rozhodnutí také skutečně vydaly.
Jinak je v případě druhém.
Není-li podle platných norem úřadu správního, povolaného judikovati o konkrétních nářečích proti státu nebo jednotlivým zemím, pak není tu rozhodnutí správního úřadu, jež jedině může podle § 2 cit. zákona o ss z r. 1875 býti přezkoušeno nss-em a jest kompetence tohoto tribunálu pak vyloučena již v souhlase se základní myšlénkou jeho struktury jako soudu kasačního, povolaného jen ku přezkoušení rozhodnutí v poslední správní instanci vydaných. Přikazuje proto zákon ze dne 2. listopadu 1918 č. 4 sb. z. a n. rozhodování oi této skupině nároků — odchylkou arciť ze zásady §§ 42 a 74 jur. normy — řádným soudům a to v první instanci zemskému soudu v Praze.
V předloženém případě jde o nárok proti zemi Moravě na doplatky ze zemských prostředků k oněm náhradám, které dává vojenská správa za ubytování poddůstojníků i ostatního mužstva a koňstva. Zákon ze dne 29. listopadu 1882 č. 165 z. z. mor., jímž bylo upraveno poskytování těchto doplatků, byl vydán, jak jest vidná z jeho nadpisu na základě §§ 23 a 38 říšského zákona ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z. Podle § 23 tohoto říšského zákona jest ubytování vojska veřejným břemenem. Jsou tedy i nároky na náhradu za ubytovaní vojska spolu s nároky na doplatky k této náhradě podle moravského zemského zákona č. 165/1882 nároky veřejnoprávní. K judikování o těchto nárocích nepovolávají však ani uvedené zákony ani jiný zákon nižádného úřadu správního. Nemohlo býti tudíž a nebylo také skutečně o nároku st-lčině rozhodnuto pořadem stolic správních a není tedy rozhodnutím právní moci schopným a vykonatelným zejména ani vyřízení, jež zemský výbor moravský o žádostech st-lčiných za výplatu doplatků vydal a jež st-lka stížností svou naříká. Pak není však ve smyslu toho, co shora uvedeno, k rozhodování o nárocích st-lčiných povolán nss podle § 2, č. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n., a bylo proto stížnost zamítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 1634. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 339-342.