Č. 1717.

Obce: * Za platnosti ustanovení § 66, odst. 3 ob. zříz. čes. nebyly úřady samosprávné příslušný, aby v kterémkoli směru rozhodovaly meritorně o náhradních nárocích obce proti obecnímu starostovi z jeho úřadování.
(Nález ze dne 1. prosince 1922 č. 18004.)
Věc: Florian W. v H. (adv. Dr. O. Sommer z Prahy) proti zemskému
správnímu výboru v Praze stran upsání válečných půjček.
Výrok: Stížnost se zamítá z části jako bezdůvodná, z části jako nepřípustná.
Důvody: Obec H. oznámila podle usnesení obecního zastupitelstva z 30. října 1919 podáním de pres. 5. prosince 1919 okresní správní komisi v B., že bývalý starosta obce Florian W. prý bez platných usnesení obecního zastupitelstva upsal za obec válečné půjčky rakouské, a to II. per 1500 K, III. per 6000 K a IV., V. a VIII. po 10000 K; když na vyzvání obce nepředložil původních protokolů o dotčených usneseních, bylo usneseno dáti nejprve věc vyjasniti okresní správní komisí a na to dáti zjistiti, že nikoliv obec H., nýbrž Florian W. osobně ručí a je povinen náhradou obci za ony válečné půjčky na její jméno upsané, ohledně nichž není tu platných usnesení obecního výboru. V důsledku tohoto usnesení žádá obec, aby okresní správní komise skutkový stav vyšetřila ai učinila rozhodnutí. Okresní správní komise vyslechla Floriana W. a některé jiné členy bývalého obecního zastupitelstva, načež rozhodnutím z 10. července 1920 č. — vyslovila, že jmenovaný za uvedené úpisy válečných půjček neručí, resp. není povinen náhradou. K odvolání obce zemský správní výbor, doplniv šetření, nař. rozhodnutím výrok okresní správní komise zrušil a potvrdil usnesení obecního výboru z 30. října 1919 v podstatě s odůvodněním, že — jak zjištěno — úpisy válečných půjček st-lem za obec provedené nespočívají na platných usneseních obecního zastupitelstva.
O stížnosti podané do tohoto, rozhodnutí nss uvážil:
Enunciát nař. rozhodnutí zní, že se potvrzuje usnesení obecního zastupitelstva z 30. října 1919. Dle protokolu založeného ve spisech týkalo se toto usnesení pouze úpisu VIII. válečné půjčky a znělo v ten smysl, že úpis je nepravý a že proto obec má proti bývalému starostovi W. nastoupiti žalobou. V podání obce na okresní správní komisi de pres. 5. prosince 1919, jímž sporná věc uvedena do proudu, činí se st-l podle usnesení blíže neoznačeného odpovědným nejen za upsání VIII., nýbrž také za' úpisy III., IV. a V. válečné půjčky, které prý bez platného usnesení zastupitelstva učinil na účet obce. Jak z odůvodnění nař. rozhodnutí patrno, vychází žal. úřad z předpokladu, že všechny tyto úpisy byly předmětem usnesení zastupitelstva z 30. října 1919. Ježto stížnost tento předpoklad nepopírá, dlužno pokládati jej za nesporný. Podle toho tedy usnesení obecního zastupitelstva z 30. října 1919 znělo tak, že obec má proti st-li nastoupiti žalobou, protože jako obecní starosta bez platného usnesení obecního zastupitelstva upsal za obec určité částky na III., IV., V. a VIII. válečnou půjčku. Toto usnesení bylo nař. rozhodnutím potvrzeno.
Jak usnesení obecního zastupitelstva z 30. října 1919, tak i nař. rozhodnutí bylo vydáno prve ještě, nežli nabyla působnosti finanční novela k obec. zřízením z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. z. a n., která dle svého § 59 počala působiti teprve 1. říjnem 1921. Není tedy pochybností, že spornou věc dlužno posuzovati podle § 66 obec. zř. z r. 1864.
Usnesením z 30. října 1919 obec projevila vůli uplatniti odpovědnost starosty za jeho úřední jednání ve smyslu § 66 obec. zř.
Podle tohoto ustanovení starosta odpovídá za své úřední jednání obci, a odpovědnost jeho — jak patrno z odst. 2 cit. §u — záleží v tom, že je zavázán nahraditi obci škodu, kterou jí svým úředním jednáním způsobil. Podle odst. 3 jest náhradní nároky obce z této odpovědnosti a závaznosti uplatňovati řádným pořadem práva.
Zákon zmiňuje se v 66 jen o pořadu práva a odkazuje náhradní nároky obce proti starostovi bez vší výhrady výlučně na soud. Uváží-li se, že obecní zřízení samo v § 37, odst. 2 rozlišuje rozhodování o otázce povinnosti k náhradě škody a rozhodování o výši náhrady, a kognici v prvním směru svěřuje úřadu správnímu, v druhém směru pak soudu, je zajisté na místě závěr a contrario, že v § 66 takovému rozlišování nechtělo, a že zde bylo jeho úmyslem přiznati kompetenci soudu v obojím směru, tedy jak co do otázky náhradní povinnosti, tak i co do výše náhrady. Bylo by arciť i za tohoto stavu myslitelno, že správnímu úřadu jest aspoň vyhrazeno autoritativně konstatovati, že jednání starosty, z něhož obec dovozuje své nároky náhradní, příčí se zákonu neb usnesení obecního zastupitelstva, takže by sond tímto výrokem byl vázán a byl příslušným posouditi jenom, zda jsou tu ostatní podmínky náhradní povinnosti starostovy a jaký je její rozsah. Avšak i takto omezená kompetence správních úřadů vyžadovala by výslovného positivního předpisu, poněvadž by se tím jeden z elementů takového právního poměru, o jakém po zákonu rozhodovati přísluší soudu, vyjímal z příslušnosti tohoto fora a podřizoval kompetenci cizí. Takového předpisu však není. Dlužno proto, usuzovati, že rozhodování o náhradních nárocích obce dle § 66 obec. zříz. v celém rozsahu náleží na soud, a že tedy soudu přísluší, aby samostatně v každém směru posuzoval, jsou-li tu podmínky uplatňované náhradní povinnosti starostovy, tedy také, zda se úřední jednání jeho příčí právu.
Za tohoto stavu vyčerpává se tedy funkce obecníhoi zastupitelstva při uplatňování odpovědnosti obecního starosty z úředního jednání jeho v tom, že projeví vůli obce pohnati starostu před soudem k odpovědnosti. Příslušné usnesení má tedy pouze povahu prohlášení strany, nikoliv autoritativního výroku o náhradní závaznosti starostově. I jako projev strany jest ovšem usnesení také způsobilé, aby ať z důvodů formálních, ať materielních bylo naříkáno před vyššími instancemi samosprávnými, avšak jen s hlediska zpětného účinku jeho na finance obecní. Naproti tomu nemohl by je naříkati starosta jím k odpovědnosti poháněný v této své vlastnosti, poněvadž vůči němu má usnesení takové povahu právě jen prohlášení strany, které o sobě do zájmů jeho zasáhnouti nemůže, a jehož důvodnost může býti na jisto postavena právě teprve v řízení soudním.
Usnesení obecního zastupitelstva z 30. října 1919 nevyslovilo ničeho jiného, nežli že obec má proti st-li nastoupiti žalobou u soudu. Nař. rozhodnutí omezilo se na to, že — shledavši tento, úmysl obce důvodným — usnesení ono potvrdilo. Ani v usnesení onom ani v tomto rozhodnutí nelze tudíž spatřovati autoritativního výroku o tem, zda se st-l dopustil porušení svých úředních povinností a jest obci zavázán náhradou. Naopak tím, že zemský správní výbor rozhodnutí okresní správní komise ze dne 10. července 1920, které obsahovalo meritorní výrok o odpovědnosti st-lově, výslovně zrušil, aniž sám učinil meritorní výrok jiný, zůstala otázka ručení st-le za škody vzešlé obci domněle z úpisů válečných půjček v pořadí administrativním nerozřešena, což odpovídá právě § 66 obec. zříz., jenž ,— jak už zdůrazněno — v době vydání nař. rozhodnutí pro posouzení věcí byl směrodatným. Pokud tedy st-l proti nař. rozhodnutí brojí s uvedeného hlediska, je stížnost jeho bezdůvodná.
Pokud však stížnost směřuje i proti potvrzenému rozhodnutí obce, zahájiti proti st-li soudní spor, je nepřípustná, poněvadž po této stránce, jak dovozeno, jde o potvrzení pouhého prohlášení strany, které o sobě do zájmů st-le nezasahuje.
Nebylo tedy třeba zabývati se jednotlivými námitkami stížnosti a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 1717. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 528-530.