Čís. 602.

Proti právnímu názoru, sdělenému v úředním styku soudem veřejnému úřadu, nepřísluší účastníku právo k opravnému prostředku, byť i právním názorem dotčeno se bylo jeho zájmů.
(Rozh. ze dne 20. července 1920, R 1 482/20.)
V záležitosti vyměření paušálního poplatku za soudní péči o svěřenství L. dle cís. nařízení ze dne 15. září 1915 čís. 279 ř. zák. obrátilo se ministerstvo financí na svěřenský soud o vyjádření, zda tím, že pensijní normál byl svěřenským soudem schválen, staly se pense, tomuto normálu odpovídající, pro všechnu budoucnost dluhem svěřenským. Svěřenský soud zodpověděl dotaz tímto dopisem: V záležitostech reálního svěřenství L. byl odtud schválen dvojí pensijní normál. První z roku 1908 tvořil náhradní smlouvu dle pensijního zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. z. pro rok 1907 a byl schválen zdejším usnesením ze dne 21. dubna 1909. Druhý statut pensijní z roku 1916 byl přizpůsoben pensijní novele obsažené v cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z. a došel svěřenského schválení usnesením ze dne 30. listopadu 1918. Přikládáme k nahlédnutí obojí usnesení a všechny spisy k nim se vztahující. Svěřenský soud nepokládá placení pensi dle schválených pensijních normálů za dluh fideikomisní v tom smyslu, že by sám svěřenský kmen byl za pense nějak zaručen, naopak klade služební pense jako doplněk běžných služebních platů na roveň oněm hospodářským výdajům, které každý majitel svěřenství k dosažení výtěžků dle §§ 631, 512 obč. zák. ze svého podniká. Nároky pensijní na svěřenských nemovitostech se nezjišťují. Schválení svěřenské mělo hlavně ten účel, aby přijatým pensijním statutem byli vázáni mimo držitele svěřenství i všichni jeho svěřenští nástupci, tak aby v té příčině byla zaručena kontinuita. Stalo se tak v zájmu pojištěných zřízenců, aby oni byli ohledně svého zaopatření pro invaliditu a stáří uklidněni; mělo tím, však zároveň býti poslouženo řádnému hospodaření na svěřenských panstvích, neboť zajištěním řádných platů pensijních lze získati a vychovati odborně kvalifikovaný, spolehlivý, vytrvalý a věrný personál. Na předchozí okolnosti ukazují sami svěřenští účastníci v podání, kde se i na to klade důraz, že podle § 17 pens. normálu z oněch pensijních příspěvků, jež sami zaměstnanci odvádějí, bude utvořen allodní fond, který jednou vystačí k úplnému uhražování všech zaopatřovacích platů. Do té doby jsou ovsem dočasní majitelé svěřenství povinni veškeré zaopatřovací platy hraditi ze svého. Držitel svěřenství, zvěděv o tomto dopisu svěřenského soudu, vyžádal si jeho opis a podal pak do vyřízení dotazu na vrchní zemský soud rekurs potud, pokud ministerstvu financí v Praze k jeho dotazu sděleno bylo, že soud svěřenský nepokládá placení pensi dle schválených pensijních normálů za dluh fideikomisní v tom smyslu, že by sám svěřenský kmen byl za pense nějak zaručen, naopak že klade služební pense jako doplněk běžných služebních platů na roveň oněm hospodářským výdajům, které každý majitel svěřenství k dosažení výtěžků dle §§ 631, 512 obč. zák. ze svého podniká. Vrchní zemský soud rekurs odmítl. Důvody: Stěžovatel především vytýká, že v odpor vzaté vyřízení soudu prvé stolice je zmatečné, poněvadž soud k podání dobrozdání ministerstvem financí žádaného oprávněn nebyl a měl proto dle ustanovení § 42 j. n. zodpovědění dotazu odmítnouti. Dovolávání se však ustanovení § 42 j. n. je nepřípadné, poněvadž v tomto případu nejednalo se o zahájení právní věci, která by byla odňata tuzemskému soudnictví nebo řádným soudům vůbec. Rovněž nepřípadné je dovolávání se ustanovení § 36 organ. zák., ježto toto ustanovení má na mysli dobrozdání zcela jiného druhu, jež soudy podávati mohou, než o jaké v tomto případě se jedná. Jest sice správné, že ku vyměření poplatků, o něž jde, není povolán soud, nýbrž úřad poplatkový a že soudu nepřísluší v této poplatkové věci vydávati soudní výrok, ale soud prvý také žádného soudního výroku nevydal. Ministerstvo financí žádalo zemský soud v Praze za vyjádření, zda tím, že pensijní normál byl schválen, staly se pense tomuto normálu odpovídající pro všechnu budoucnost svěřenským dluhem. Ministerstvo financí přálo si zvěděti, jaké právní stanovisko soud prvý jako soud svěřenský k otázce zmíněné zaujímá a soud ten právní svůj názor k věci té projevil. Že zemský soud oprávněn byl k zodpovědění dožádání ministerstva financí, vyplývá jasně z ustanovení § 37 čís. 8 organ. zákona. Soud prvý tedy ve vyřízení, jež v odpor se béře, projevil pouze svůj právní názor, nevydal však žádného soudního výroku. Nejde proto o žádné opatření soudu, upravující zevnější poměry, nýbrž o zodpovědění dotazu jiného úřadu státního, v němž soud prvé stolice své právní stanovisko ohledně pensi zaujal. Je-li však tomu tak, pak nejedná se o žádné opatření, rozhodnutí soudu, jaké má na mysli § 9 nesporného patentu. Není-li ale takového rozhodnutí, pak nemá místa také rekurs, který předpokládá soudní rozhodnutí.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu držitele svěřenství proti odmítnutí rekursu.
Důvody:
Lze úplně stranou ponechati otázku, zda zemský soud v Praze byl oprávněn podávati ve věci, o kterou se jedná, ministerstvu financí úsudek vůbec, a zejména úsudek obsažený v notě ze dne 27. března 1920. Dosti na tom, že nejde o žádné soudcovské opatření ve styku se stranami, jaké jedině na mysli má § 9 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. (srovnej §§ 2 čís. 5 a 7, 11, 12, 14, 15, 18 a 19 téhož patentu), nýbrž o opatření ve styku s úřady. Opatření taková však nelze bráti v odpor řádnými opravnými prostředky v pořadí stolic. Tím, že stěžovateli k jeho návrhu byl vydán opis oné noty jakožto části soudních spisů — tedy ne snad vyhotovení soudního usnesení — nenabyl úřední dopis povahy opatření ve smyslu dotčeného § 9.

Citace:

č. 602. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 448-450.