Č. 1719.

Mimořádná opatření: Uložení povinnosti k náhradě škody za zneužití cukru podle § 11 vl. nař. ze dne 2. ledna 1920 č. 23 sb. z. a n., není vedlejším trestem ve smyslu téhož § a není tudíž závislé na předchozím nebo současném odsouzení výrobce pro některý přestupek tohoto nařízení. O »zneužití« cukru podle tohoto nařízení lze mluviti již, bylo-li zjištěno, že cukru přiděleného nebylo užito výhradně k výrobě, pro kterou byl přidělen, a že cukr nepoužitý schází. Není vadou řízení, nebyla-li všecka vyrobená marmeláda podrobena revisi co do množství upotřebeného cukru, nýbrž jen 2 vzorky vzaté namátkou z různých bedniček, a to bez protestu výrobcova.
(Nález ze dne 1. prosince 1922 č. 18173.)
Věc: Alfréd F. v Č. (adv. Dr. E. Stein z Prahy) proti ministerstvu pro zásobování lidu o náhradu za zneužitý cukr.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Československé komise cukerní ze dne 5. listopadu 1920 č. —, kterým bylo st-li uloženo, aby zaplatil za zneužití cukru v množství 1013 kg rozdíl mezi cenou, za niž se cukr průmyslový v tuzemsku přiděluje, a exportní cenou cukru, který toho oasu činil 26 K 50 h za 1 kg, celkem tudíž 26844 K 50 h ve prospěch státního přeplatkového fondu při československé komisi cukerní a kterým zároveň bylo vysloveno, že se spisy politickému úřadu I. stol. k zahájení řízení pro přestupek dle §§ 2 a 11 vl. nař. ze dne 2. ledna 1920 č. 23 sb. z. a n. nepostupují.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Stížnost namítá především, že náhrada za zneužitý cukr může býti uložena teprve po zjištění skutkové povahy trestního činu a odsouzení výrobce dle § 11 vl. nař. ze dne 2. ledna 1920 č. 23 sb. z. a n., majíc za to, že uložení této povinnosti jest součástí trestu, kterým stíhány jsou přestupky tohoto nařízení. Z toho dovozuje stížnost jednak, že bez provedení trestního řízení a bez vydání trestního nálezu není přípustno uložiti náhradu za zneužitý cukr, jednak že československá cukerní komise překročila meze své působnosti, když vyslovila, že nepostoupí spisu politickému úřadu I. stolice k provedení trestního řízení.
K názoru tomu nemohl se nss přikloniti. § 11 cit. nař., který obsahuje předpisy o řízení trestním a stanoví kompetenci politických úřadů pro řízení to, pamatuje sice na tresty vedlejší, které lze ukládati kromě pokuty nebo vězení, a uvádí mezi nimi ztrátu živnostenského oprávnění,
uzavření živnostenské provozovny a propadnutí výrobků neb surovin
ve prospěch státu.
Mimo to :— praví cit. § — jest výrobce povinen za scházející množství přiděleného cukru nahraditi škodu, jejíž výši jest vyměřiti rozdílem mezi placenou cenou cukru a nejvyšší cenou vývozní, při čemž zjištění množství scházejícího cukru dáno jest do kompetence kontrolních orgánů a předepsání diferenčního obnosu do kompetence Československé komise cukerní, jíž příslušný návrh učiní Československá komise pro hospodaření s ovocem a zeleninou.
Rozlišuje zde tedy vládní nařízení jednak mezi tresty a náhradou škody, jednak mezi kompetencí k ukládání trestů a kompetencí k ukládání povinnosti k náhradě škody, a nečiní povinnost posléz uvedenou nikterak závislou na předchozím nebo současném odsouzení a potrestání výrobce pro některý přestupek tohoto nařízení. Z týchž důvodů nemůže promlčení trestnosti míti za následek také promlčení práva předepsati výrobci náhradu škody za zneužitý cukr, jak stížnost za to má.
Není tudíž proti zákonu, uložilo-li nař. rozhodnutí orgánem, o jehož kompetenci stížnost jinak nepochybuje, st-li náhradu škody za zneužitý cukr, aniž před tím provedeno bylo řízení trestní. Nebylo také škodlivě zasaženo do práv st-lových, když cukerní komise od trestního stihání jeho upustila, a žal. úřad to nař. rozhodnutím schválil.
Po této stránce nebylo lze stížnosti přiznati oprávněnost.
Pokud stížnost vytýká, že zákon stihá zneužití cukru, nikoliv pouhé nepoužití jeho k výrobě marmelády, nelze jí ani v tom dáti za pravdu. § 2 cit. nař. přikazuje, že cukru přiděleného cukerní komisí k výrobě ovocných výrobků musí býti použito výhradně a toliko k této výrobě; jakékoliv zneužití přiděleného cukru pro jiné účely jest stiháno tresty. Z tohoto doslovu vládního nařízení jest nade vši pochybnost patrno, že »zneužití« cukru jest dáno, bylo-li zjištěno, že nebylo cukru použito výhradně toliko k výrobě, pro kterou byl přidělen, a když jest dále zjištěno, že ona část cukru, které k výrobě marmelád použito nebylo, vůbec schází, jako jest tomu v daném případě. Z toho následuje, že v takovém případě musilo býti cukru použito jinak, tedy k jiným účelům, pokud strana nedokáže opak. O tento důkaz se však strana ani nepokusila.
Jest tedy také tato námitka stížnosti bezdůvodná.
V dalším vytýká stížnost, že usnesení cukerní komise a tím i nař. rozhodnutí, jímž bylo ono usnesení cukerní komise potvrzeno a schváleno, spočívá na vadném řízení.
Vadnost tu spatřuje stížnost především v tom, že na základě chemické zkoušky pouze dvou vzorků vzatých ze 3 — 4 bedniček marmelády a tedy bez prozkoumání ostatního množství marmelády, došel žal. úřad k úsudku, že všechna st-lem do, dne 24. listopadu 1919 vyrobená marmeláda obsahuje méně cukru a to v poměru, jaký byl zjištěn chemickým rozborem vzatých vzorků.
Tuto vadu nss v řízení neshledal. Jest věcí přirozenou, že při jakémkoliv zkoušení kvality zboží orgán k tomu povolaný vezme pouze několik vzorků namátkou. Jak povaha řízení, tak zřetel na náklady řízení, tak konečně, a to v řadě neposlední, slušný zřetel na zájmy výrobcovy a šetření jeho před přílišnou škodou, která by mu vznikla, kdyby veškeré zboží jeho bylo podrobeno zkoušce, přikazují tento postup.
Jak ze správních spisů vychází, zúčastnil se st-l revise provedené v jeho závodě dne 24. listopadu 1919 a protokol o ní sepsaný podepsal. Z protokolu toho plyne, že přednesl své námitky a připomínky a zejména, že shledané manko cukru vysvětloval mankem na váze. Z téhož protokolu jest však zřejmo, že nic nenamítal proti tomu, že revidující orgán vzal ze zásob marmelády pouze 2 vzorky označené čísly 4 a 5 a zejména, že nežádal, aby buď z celé jeho zásoby, nebo z nějaké další její části také vzorky vzaty byly, čili aby rozboru a zkoušce bylo podrobeno více zboží, nežli zmíněné dva vzorky. V tomto souhlase nebo nedostatku odporu dlužno spatřovati úplné srozumění a shodu st-le s revidujícím úřadem o tom, že výsledek zkoušky vzorků bude pro obě strany závazným a směrodatným měřítkem pro posouzení složení a kvality veškeré u výrobce vyrobené marmelády. To musí býti předpokládáno tím spkše, uváží-li se, že oběma stranám musilo býti v čas revise zřejmo, že nějaké doplnění zkoušky v době pozdější a vzetí nových vzorků k tomu cíli nebude s největší pravděpodobností nikdy již možné, protože zatím celá zásoba, z níž v den revise již ani celá třetina nezbývala, bude prodána nebo vůbec spotřebována.
Když pak s výsledkem zkoušek vzat byl za základ vypočtení nedostávajícího se množství cukru v marmeládě průměr obou nejnižších cifer shledaného nedostatku cukru, nelze právem tomu činiti výtku, že úsudek takto získaný spočívá na neúplném nebo jinak nedostatečném a tudíž vadném řízení.
V jiném směru však, nežli po stránce úplnosti a správnosti řízení, nelze zjištění žal. úřadu, že ve vyrobeném množství marmelády chybí — po různých srážkách k dobru st-le koncedovaných — ještě 1013 kg cukru, podrobovati přezkoumání tímto soudem, neboť dle odst. 1. § 6 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 jest nss při svém rozhodování vázán touž skutkovou podstatou, která byla za základ vzata naříkanému rozhodnutí.
Jako další vadu řízení vytýká stížnost, že žal. úřad nevzal zřetel na námitku, že scházející cukr přičísti jest na vrub manka na váze a přiškvaření jeho při výrobě marmelády, a že nevyšetřil skutečnosti k této námitce se odnášející. Vady té tu není, neboť z usnesení nař. rozhodnutím potvrzeného vychází, že vyšetřující komise přihlédla k tomu, že při cukru jeví se vždy nějaké manko, které vzniká při vaření marmelády, nakládání, dopravě, krádežemi a rozprášením a na toto manko odečetla z celého scházejícího množství cukru 5% k dobru st-le. Více nebyla povinna učiniti, neboť námitky st-le manka na váze a při škvaření nebo při pečení cukru byly vzneseny všeobecně, neurčitě a beze všeho konkretisování, takže neposkytly úřadu ani možnost, aby o nich provedl nějaké šetření.
K námitkám předneseným, zástupcem stížnosti teprve při veřejném ústním jednání, týkající se jednak odborné kvalifikace úředního orgánu Antonína Q., jednak účinnosti vl. nař. ze dne 2. ledna 1920 č. 23 sb. z. a n. teprve od počátku hospodářského období 1919/20 (§11 nař.) nemohl tento soud jako k nedovoleným novotám přihlížeti (§§ 5 a 6, odst. 1 zák. o ss). Ostatně, pokud jde o námitku druhou, vyvrací ji § 18, odst. 3 vl. nař. ze dne 23. září 1919 č. 519 sb. z. a n., ze kterého jest patrno, že veškeren do dne 30. září 1919 nezpracovaný cukr ze zásob dříve přidělených včítá se tímto dnem do zásob nového hospodářského období a podléhá všem předpisům platným pro tyto nové zásoby.
Když tak veškeré námitky stížnosti byly vyvráceny, musila býti stížnost jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 1719. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 532-535.