Č. 1600.

Pozemková reforma: I. Dědickým přechodem zabraného statku na několik dědiců jako spoluvlastníků nepomíjí ještě zábor sám sebou. — II. Význam námitky dědiců, že některé parcely jsou knihovně připsány jiným osobám.
(Nález ze dne 26. října 1922 č. 15383.)
Věc: Dr. Arnošt B. a společ. (adv. Dr. R. Schidlof z Prahy) proti pozemkovému úřadu v Praze (kom. Dr. B. Dirlam) stran zabrání a převzetí nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze dne 1. září 1921 č. — navrhl stpú okresnímu soudu v Novém Městě n./V., aby ve vložkách č. —, —, —, —, — bylo při nemovitostech patřících st-lům poznamenáno, že nemovitosti tyto jsou zabrány státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n., a současně oznámil dle §§ 2 a násl. zákona náhradového, že se rozhodl nemovitosti ty spolu s nemovitostmi zapsanými u okresního soudu v Trenčíně ve vložkách č. —, — převzíti.
Zároveň navrhl stpú, aby oznámení o zamýšleném převzetí bylo doručeno vlastníkům těchto nemovitostí s vyzváním, aby se u soudu do 30 dnů písemně vyjádřili, zda uplatňují u nemovitostí k převzetí určených své právo dle § 11 zábor. zák., jinak že se bude míti za to, že souhlasí se zamýšleným převzetím. Proti těmto návrhům a rozhodnutím stpú podávají spolumajitelé zabraných nemovitostí stížnost k nss, o níž soud uzažoval takto:
Žal. úřad při svém rozhodnutí vycházel z předpokladu, že pozemkový majetek, o který zde jde, tvoří jediný majetkový soubor patřící vlastnicky st-lům jako spoluvlastníkům, a že soubor ten přesahuje výměru uvedenou v § 2 zák. zábor.
Předpoklady těmi dochází stpú k závěru, že jde o majetek státem zabraný.
Stížnost popírá, že dotčené jmění tvoří jeden majetkový soubor tvrzením, že jmění ono přešlo na několik dědiců, jichž jednotlivé podíl nedosahují výměry uvedené v § 2 zábor zák., a že tudíž zanikl zábor.
Tvrzení to nemá však opory v zákoně.
Přejde-li zabraný majetek pozemkový na několik spoludědiců, nezanikne ještě zábor, nýbrž trvá dále s tou jedinou změnou, že na místo jednoho vlastníka nastoupí spoluvlastníků několik.
Pominutí záboru mohlo by nastati jedině tehdy, kdyby se souhlasem stpú byl dotčený majetek rozdělen reálně, a kdyby jednotlivé reálné díly, nepřesahující výměry § 2 zábor. zák., převedeny byly do výhradného vlastnictví jednotlivých dědiců.
St-lé ovšem tvrdí, že se o rozdělení majetku mezi sebou již dohodli tím způsobem, že Vojtěch a Martin B. hospodaří na dílech svých a dvou spolumajitelů Dra Arnošta B. a Kateřiny B., kdežto Ludvík B. obhospodařuje svůj vlastní podíl a podíl Františky B. a uvádějí, že podíly nedali na sebe knihovně převésti jen z toho důvodu, poněvadž dosud nevědí, zda a kolik bude se parcelovati a kterých pozemků k tomu bude použito.
Tvrzení toto jest potud bez významu, pokud se st-lé nedovolávají toho, že také stpú podle § 7 zák. zábor. udělil souhlas ke zmíněnému majetkovému převodu, neboť bez tohoto souhlasu zůstává dotčený ma- jetkový převod neplatným, pokud se týče vůči státu bezúčinným. Chtěli-li snad st-lé uvedenou námitkou tvrditi, že reální rozdělení statku stalo se již tehdy, kdy ještě nebylo zapotřebí k němu souhlasu stpú, takže zábor statku vůbec nikdy ani nenastal, pak by tvrzení jejich bylo v odporu se spisy, neboť st-lé ve vlastním svém podání, došlém na stpú dne 10. července 1920, uvádějí, že pozůstalostní řízení po jejich matce v roce 1919 zemřelé není dosud skončeno a že nemovité jmění pozůstalostní následkem toho na st-le dosud převedeno býti nemohlo.
Když za tohoto stavu věci stpú založil rozhodnutí své na zjištění, že st-lé dotčený majetek mezi sebe s platností vůči stpú reálně nerozdělili, nelze v postupu tom spatřovati ani vadu řízení ani nezákonnost.
Ostatně st-lé ve své stížnosti netvrdí, že by o rozdělení pozemků mezi sebou byli uzavřeli perfektní závaznou smlouvu, naopak ze stížnosti jejich vysvítá, že nechtěli závazně s účinkem konečné úpravy vlastnického práva pozemky mezi sebe rozděliti, nýbrž že odložili úpravu tu do té doby, až bude jisto, kolik a které pozemky budou se parcelovati. Dále vytýká stížnost, že stpú nesprávně udává rozsah nemovitostí st-lů výměrou 5004 kat. jiter. Správně nečiní majetek jejich víc než 1400 kat. jiter 1587 čtverečních sáhů. Stpú totiž omylem pokládal č. 5004 uvedené v odvolání st-lů v jiné věci za udání výměry, ač číslo to značí výši kat. výnosu.
Námitka ta jest bezpodstatná, neboť z rozhodnutí touto stížností naříkaného není nikterak patrno, že by byl úřad vycházel skutečně z předpokladu, jaký mu stížnost podkládá, naopak nař. rozhodnutí rozlohu zabraných nemovitostí dle určité výměry jejich vůbec neudává.
Ostatně majetek, o který zde jde, musí již dle stížnosti samé pokládán býti za zabraný státem, když výměra jeho, jak v stížnosti se uvádí, přesahuje rozlohu 250 ha, a když dle toho, co svrchu řečeno, nutno jej pokládati za jediný majetkový soubor.
Stížnost namítá dále, že záborem postiženy byly i pozemky, jež nejsou připsány na jména st-lů, a uvádí příkladem některé z těchto pozemků jejich parcelními čísly, z nichž většina prý není v majetku st-lů, o čemž svědčí knihovní zápis jejich. Jedna část pozemků jest prý dosud zapsána na jména zemřelých jejich rodičů.
Nss nemohl uznati správným náhled odvodního spisu, že námitka tato jest nepřípustná, poněvadž směřuje k obraně práv cizích proti záboru, neboť včítáním nemovitostí cizích do souboru nepatřících mohou porušena býti i subjektivní práva vlastníka souboru, jak by tomu ku příkladu bylo, když by teprve po přičtení oněch pozemků podléhal pozemkový majetek vlastníka záboru, nebo když by šlo o povinnosti a práva vlastníka, pro něž rozhodnou jest rozloha zabraného majetku (§ 73 a § 42 náhr. zák.).
Ve věci samé nemohl však nss k námitce této, tak jak byla formulována, přihlédnouti.
Okolnost, že část pozemků není v knihách pozemkových připsána na jména st-lů, není sama o sobě s to vyloučiti včítání jich do souboru nemovitého majetku, jehož rozhodnutí se týče, jestliže st-lé nemovitosti ty skutečně již drží z titulu práva vlastnického jako vlastní a schází-li jen provedení převodu v knihách pozemkových. Neboť § 2 zák. zábor. nemá na zřeteli vlastnictví v čistě civilistickoprávním smyslu, nýbrž vlastníkem dle tohoto předpisu může býti i ten, kdo knihovního vlastnictví ještě nenabyl, a tudíž pravým vlastníkem ve smyslu občanského práva se ještě nestal, ale objektu onoho nabyl způsobem tvořícím1 řádný titul k založení práva vlastnického na př. koupí, dědictvím atd., a skutečnou moc nad ním vykonává.
Míní-li stížnost tvrditi, že některé z pozemků ani v takovém faktickém vlastnictví st-lů nejsou, pak není námitka tato ve smyslu § 18 dostatečně konkretisována, aby se jí nss mohl zabývati. St-lé ani neudávají, kterých, parcel z těch, jež ve stížnosti příkladem uvádějí, se tato námitka jejich týče, ani nevyličují blíže skutečné vlastnické poměry těchto parcel, abv správnost názoru jejich přezkoumána býti mohla.
Ostatně st-lé ani netvrdí, že by po odečtení dotčených pozemků z celkové výměry celého souboru zbyla st-lům výměra nedosahující výše uvedené v § 2 zák. zábor. a že by tedy statek jejich z toho důvodu zabrán nebyl.
Pro nedostatek bližšího provedení musil nss odmítnouti také další námitku st-lů, že totiž i část pozemků zapsaná na jména st-lů nepatří st-lům, nýbrž osobám třetím. I tu však stížnost pomíjí vytknouti ty nemovitosti, jichž se námitka její týče, a dovoditi blíže správnost svého tvrzení.
Námitka st-lů, že úřad měl předem ze záboru vyloučiti objekty dle § 3. lit. a) zábor. zák., než rozhodl o zaberu celého souboru, nemá — jak nss vícekráte vyslovil (srov. na př. nález ze dne 21. září 1921 č. 10762,
Boh. č. 946) opory v zákoně.
Podle stálé judikatury tohoto soudu muže stpú se všemi nemovitostmi patřícími témuž subjektu a přesahujícími výměru v § 2 zák. zábor. uvedenou nakládati jako se statky zabranými, dokud o vyloučení objektů dle § 3 lit. a) cit. zákona nebylo rozhodnuto. Řízení o vyloučení těchto objetků ze záboru může ovšem stpú zavésti z podnětu vlastního, může však také ponechati vlastníku, aby sám za vyloučení objektů ze záboru zažádal a rozhodnutí v tom směru si vymohl. St-lé netvrdí, že by stpú byl o vyloučení dotčených objektu ze záboru rozhodl, ba netvrdí ani, že by o vyloučení to se byli ucházeti, není tedy proti zákonu, když stpú pokládal veškeren nemovitý majetek st-lů za zabraný.
Výtka obsažená ve stížnosti, že ustanovení Dra Arnošta B. za kurátora pro nepřítomnou Františku B. nebylo na úřední desce a v úředních novinách uveřejněno, namítá porušení § 4 náhr. zákona, dle něhož přísluší soudu, aby vlastníku zdržujícímu se v cizině ustanovil opatrovníka a ustanovení to vývěskem na úřední desce a vyhláškou v úředním listě uveřejnil.
Směřuje tedy námitka tato proti nedostatečnosti aktu soudního a následkem toho jest dle § 3 a) zák. o ss nepřípustná.
Úvahami těmi dospěl nss k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 1600. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 251-254.