Č. 1619.

Policejní právo trestní: I. * Není vadou odvolacího řízení v policejních přestupcích dle uherského práva, nebylo-li odvolání sděleno s obviněným. — II. Přestupek nesplnění soupisové povinnosti podle 2. odst. § 9 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. je deliktem trvacím a promlčení začíná teprve splněním této povinnosti.
(Nález ze dne 4. listopadu 1922 č. 15632.)
Prejudikatura: Boh. č. 1616 adm.
Věc: Ludvík S. v M. proti županskému úřadu v Mukačevě o trestní nález pro přestupek soupisové povinnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 14. listopadu 1921 navrhl stpú, aby st-l jako vlastník zabraného majetku pozemkového ve výměře přes 1126 kat. jiter byl podle § 9 nařízení ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. a podle § 18 lit. d) zákona ze dne 11. března 1921 č. 108 sb. z. a n. potrestán peněžitou pokutou 10000 Kč, ježto nesplnil dosud své soupisové povinnosti, ačkoliv lhůta k tomu již uplynula.
K tomuto návrhu zavedl hlavní služný v Beregsásu proti st-li policejní trestní řízení, uznal jej rozsudkem ze dne 20. února 1922 č. — vinným přestupkem § 9 nařízení ze dne 9. ledna 1921 č. 61 sb. z. a n., který spáchal tím, že neučinil hlášení půdy v předepsané lhůtě, a odsoudil jej k peněžité pokutě 4000 Kč. V důvodech rozsudku se uvádí, že podle § 5 zmíněného nařízení ustanovená poslední lhůta byla 18. května 1920, že st-l v zákonité lhůtě soupisové povinnosti nesplnil a že na ospravedlnění jeho nemohl se vzíti zřetel.
Z tohoto rozsudku podal odvolání jak st-1, jenž uplatňoval — mimo jiné — že přestupek jemu za vinu kladený byl v době zahájení policejního trestního řízení již promlčen, tak i stpú, který navrhl zvýšení peněžité pokuty na 10000 Kč.
Žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl odvolání st-lovo a vyhověv odvolání stpú, zvýšil peněžitou pokutu: uloženou st-li v rozsudku I. stolice na 10000 Kč, podotknuv, pokud jde o námitku promlčení, že přestupky § 9 cit. nařízení jsou vesměs trestné činy trvalé; trestná nedbalost vlastníků zabraného majetku trvá tak dlouho, dokud strana nepředloží soupis zabraného majetku, alespoň opožděně; teprve dnem, kdy byl podán opožděný soupis, končí trestné jednání a teprve od tohoto dne lze počítati lhůtu promlčecí; st-1 předložil soupis teprve 3. ledna 1922, návrh pozemkového úřadu na potrestání učiněn již 14. listopadu 1921. Návrh na potrestání byl podán půldruhého měsíce před předložením soupisu; nelze tedy mluviti o promlčení deliktu. Pokud jde o výrok o trestu, uvedl žal. úřad, že vzhledem k tomu, že nařízení stanoví pokutu do 50000 K, jeví se pokuta vyslovená první stolicí nízkou.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
St-l uvádí především, že nerozuměl odůvodnění nař. rozhodnutí, resp. že neumí odůvodnění to přečísti a že se tudíž nemůže o důvodech nař. rozhodnutí vyjádřiti. Této námitce nelze vzhledem k tomu, že st-l podal odvolání v jazyku maďarském, a že intimát nař. rozhodnutí, st-li doručený, byl vydán v jazyce rusínském, rozuměti jinak nežli že st-l touto námitkou uplatňuje, že žal', úřad porušil jazyková práva st-lova ve smyslu § 2 a § 6, odst. 2 zákona ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. Tato námitka jest však podle § 5 zákona o ss nepřípustnou, neboť podle § 7 zákona ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. vyřizují spory o užití jazyka při úřadech příslušné státní orgány dohlédací, jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly, a st-l netvrdí a ani ze spisů správních není patrno, že by se byl domáhal toho, aby nař. rozhodnutí bylo mu intimováno v jazyku maďarském; nebylo tedy o otázce té v daném případě příslušným úřadem rozhodnuto, nenastaly tudíž podmínky, za kterých by se mohl nss otázkou tou zabývati.
Ve věci samé vycházel pak nss z těchto úvah:
St-l byl odsouzen pro přestupek odst. 2. § 9 vlád. nař. z. dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n.
1. Pokud jde o výrok o vině, nepopírá st-1 skutkovou podstatu tohoto přestupku zjištěnou žal. úřadem, že totiž st-1 nepředložil ve lhůtě stanovené v § 5 cit. vlád. nař. soupisu svého nemovitého majetku; st-l všiak namítá — jak učinil již v řízení správním — že byl odsouzen pro čin, který byl již v době zahájení trestního řízení proti němu promlčen, neboť lhůta, do níž měl st-1 soupis předložiti, končila dne 31. března 1921, stpú učinil však návrh na potrestání st-le teprve 14. listopadu 1921, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty promlčecí stanovené v § 31 zákona čl. XL : 1879.
Tuto námitku neshledal soud důvodnou.
St-l jest na omylu, míní-li, že promlčení přestupku odst. 2 § 9 vlád. nař. č. 61 sb. z. a n. počíná již dnem, kdy uplynula lhůta stanovená v § 5 téhož nařízení pro předložení soupisu nemovitého majetku, a že tudíž již od tohoto dne sluší počítati šestiměsíční lhůtu promlčecí stanovenou v § 31 zák. čl. XL : 1879.
Skutková podstata přestupku trestného podle odst. 2 § 9 cit. nař. záleží v tom, že osoba soupisem povinná nepředloží soupis do určité pevné lhůty stanovené v § 5 téhož nařízení. Přestupek tento jest však podle své povahy t. zv. deliktem trvajícím, osoba scupisem povinná, která ve lhůtě stanovené v § 5 cit. nařízení soupis nepředložila a tím přestupek spáchala, nalézá, se v stavu trestnosti i po uplynutí oné lhůty, tak dlouho, dokud soupis skutečně nepředložila. To plyne i z ustanovení věty 2 odst. 2, § 9 cit. nař., podle něhož možno trest pokuty na tento přestupek stanovené opětovně uložiti. Z této povahy uvedeného přestupku jako t. zv. deliktu trvajícího jde na jevo, že promlčení tohoto přestupku může započíti teprve oním dnem, kdy osoba soupisem povinná soupis skutečně předložila; teprve od tohoto dne lze tedy počítati šestiměsíční lhůtu stanovenou v § 31 zák. čl. XL : 1879. Promlčení vadí zahájení policejního trestního řízení pro přestupek uvedený v odst. 2 § 9 cit. nař. teprve, když po dni, kdy osoba soupisem povinná soupis skutečně předložila, uplynulo šest měsíců.
Žal. úřad uvádí v nař. rozhodnutí, že st-1 soupis předložil teprve 3. ledna 1922; proti tomuto zjištění žal. úřadu st-1 námitek nečiní. Podle toho, co svrchu bylo vyloženo, lze tedy v daném případě teprve od 3. ledna 1922 počítati šestiměsíční lhůtu promlčecí a bylo by tedy zahájení trestního policejního řízení pro uvedený přestupek z důvodu promlčení vyloučeno teprve tehdy, kdyby po 3. lednu 1922 bylo uplynulo šest měsíců.
Ježto však v daném případě podle spisů správních bylo st-li již dne 9. února 1922 doručeno předvolání k ústnímu líčení před policejním trestním, soudcem I. stolice, jest mimo veškeru pochybnost, že trestní řízení nebylo proti st-li v daném případě zahájeno teprve po uplynutí šesti měsíců počítajíc ode dne 3. ledna 1922, jenž podle toho, co svrchu bylo uvedeno, jest jedině rozhodným pro začátek promlčecí lhůty.
Jest tedy námitka, že st-l byl odsouzen pro čin, který v době zahájení trestního řízení byl již promlčen, bezdůvodná.
2. Pokud jde o výrok trestu, namítá st-l, že žal. úřad neměl v daném případě práva zvýšiti trest stanovený rozsudkem I. stolice, ježto tu nebylo odvolání stpú.
Tato námitka odporuje však spisům, neboť podle spisů podal stpú odvolání z rozsudku policejního trestního soudce I. stolice.
Pokud pak stížnost namítá, že odvolání stpú nebylo st-li sděleno, slušelo prostě odkázati k tomu, že uherský policejní trestní řád (nařízení bývalého uherského ministra vnitra a spravedlnosti č. 65000 ex 1909) nemá předpisu, podle něhož by v policejním trestním řízení byl policejní trestní soudce povinen sdělovati obviněnému odvolání podané orgánem pověřeným zastupováním žaloby; předpisů §§ 548 a 392 zák. čl. XXXIII : 1896 nemůže se st-l dovolávati, ježto předpisy ty pro trestní policejní řízení neplatí (§ 282 cit. pol. tr. řádu).
Jest tedy také stížnost, pokud směřuje proti výroku o trestu, bezdůvodná.
Ze všech těchto příčin bylo stížnost, která jiných námitek nečiní, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1619. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 305-307.