K § 25. n. z. — Okresní správa politická v K. výměrem ze dne 20. srpna 1926, č. 36263, zrušila podle § 19. zákona ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z., usnesení představenstva a dozorčího "výboru okresní nemocenské pokladny v K. ze dne 13. června 1926, jímž usneseno poskytnouti okresní .správní komisi v K. bezúročnou zápůjčku, případně později dar ve výši 500000 Kč, ježto výslovně podle § 25 výše citovaného zákona ve znění upraveném zákonem ze dne 20. listopadu 1917, č. 457 ř. z., ničeho ze jmění pokladny nesmí býti použito k jiným účelům než pokladenským, takže usnesení to jest zřejmě protizákonné. Zemská správa politická v Praze rozhodnutím ze dne 12. února 1927. č. 515979, odvolání okresní správní komise v K. zamítla z toho důvodu, že okresní správní komise není legitimována k podání stížnosti do onoho opatření dozorčího úřadu nemocenské pokladny. Z tohoto rozhodnutí se odvolala dále okresní správní komise v K. Ministerstvo sociální péče však naříkaným rozhodnutím odvolání nevyhovělo a potvrdilo rozhodnutí zemské správy politické z důvodů v něm uvedených. O stížnosti okresní správní komise v K. uvážil nejvyšší správní soud toto: Námitky stížností, jež vytýkají žalovanému úřadu, že nedal provésti zjištění o tom, že vznikla mezi okresní nemocenskou pokladnou v K. a stěžující si stranou perfektní smlouva o zápůjčce, resp. smlouva o daru, kteroužto smlouvu nebylo oprávněno rušiti představenstvo okresní nemocenské pojišťovny v Κ., dále že neprovedl zjištění o tom, zda pokladna oněch 500000 Kč povolila ze svého jmění či z reservního fondu, míjí se cíle, ježto se týkají vesměs merita sporného případu:, to jest přípustnosti a zákonitosti dozorčího zákroku, a brojí tím proti něčemu, o čem naříkané rozhodnutí výroku neobsahuje. Žalovaný úřad zamítl odvolání stěžující si strany — recipovav důvody rozhodnutí úřadu II. stolice — jediné pro nedostatek její aktivní legitimace k podání stížnosti do opatření dozorčího úřadu nad okresní nemocenskou pokladnou. Tím odmítl zabývati se věcně námitkami, jimiž stěžující si strana brojila proti onomu dozorčímu zákroku okresní správy politické. Mohla by tedy stížnost v řízení před Nejvyšším správním soudem vznášeti jediné námitky v tom směru, že žalovaný úřad vyslovil nedostatek aktivní legitimace stěžující si strany neprávem. Námitku tohoto obsahu též uplatňuje stížnost vytýkajíc, že ministerstvo schválilo stanovisko zemské správy politické, že okresní správní komise není legitimována k podání odvolání, aniž dalo provésti podřízenými sobě úřady řízení, jímž by se bylo zjistilo, že okresní správní komise jest nejenom úřadem, nýbrž i zaměstnavatelem a tudíž i členem okresní nemocenské pokladny, jenž v této své vlastnosti proti rozhodnutím jejích orgánů jest oprávněn podávati opravné prostředky. Výtkou tohoto obsahu jest zajisté uplatňován právní názor stěžující si strany, že její aktivní legitimace v předmětném sporu jest dána tím, že jest jakožto zaměstnavatelka členkou okresní nemocenské pokladny. Námitku tohoto obsahu nelze uznati důvodnou. Zákrokem, jímž dozorčí úřad zrušil usnesení představenstva a dozorčího výboru okresní nemocenské pokladny v K. ze dne 30. června 1926, kterým bylo usneseno poskytnouti ze jmění pokladny částku 500000 Kč okresní správní komisi v K. bud ve formě bezúročné zápůjčky, buď ve formě daru, zasáhl úřad do vnitřní správy, do hospodaření a majetkových disposic okresní nemocenské pokladny Opatření takové, nezasahuje však nijak přímo do právní sféry jednotlivých zaměstnavatelů v nemocenské pokladně sdružených, dotýkajíc se jich jen nepřímo důsledky, které snad bude míti pro jejich zájmy. Stížnost jednotlivých zaměstnavatelů proti dozorčímu zákroku v hospodaření pokladny byla by tedy přípustná jen tehdy, pokud by zákony, upravující vnitřní poměry pokladen, přiznávaly jednotlivým zaměstnavatelům výslovně určitá práva, ať povahy materielní, či procesní. Tu přichází v úvahu zákon ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z., podle něhož daný spor byl také řešen, kterýžto zákon však nepřiznává zaměstnavatelům jakožto jednotlivcům nižádné přímé ingerence na vnitřní hospodaření pokladny, ani legitimace k hájení práv pokladny. Z titulu práv zaměstnavatelských nemůže proto stěžující si strana se domáhati legitimace v předmětném sporu a není proto nezákonným, když úřad s tohoto hlediska legitimaci stěžující si straně nepřiznal, není pak ani vadou řízení, když nezjišťoval, zda stěžující si strana jest zaměstnavatelem a členem pokladny. Že by stěžující si straně příslušela popřená legitimace z důvodu jiného (zejména z její vlastnosti jako spolukontrahenta při oné majetkové disposici pokladny), v tom směru nemá stížnost konkretisované námitky. Nemůže proto nejvyšší správní soud, jsa podle §§ 5 a 18 zákona o správním soudě při své kogniční činnosti vázán na návrhy stran a přesně konkretisované stížné body, zákonitost naříkaného rozhodnutí přezkoumati s jiných stížností neuplatňovaných hledisek. Z těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.
(Nález nejv. správ. soudu ze dne 21. února 1929, č. 3641/29.)