Č. 4072

Spořitelny: K výkladu §§ 8 a 9 spořitelního zák. č. 302/1920 (reservní fond a zúročení vkladů).
(Nález ze dne 29. října 1924 č. 18 670).
Věc: Spořitelna města M. (adv. Dr. Vrat. Tekly z Mladé Boleslavi) proti ministerstvu vnitra o schválení stanov.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Žal. úřad schválil nař. rozhodnutím na základě § 21 zák. z 14. dubna 1920 č. 302 Sb. stanovy spořitelny města M., na kterých se usnesl spořitelní výbor dne 20. prosince 1922, provedl však ve stanovách proti usnesení výboru změny. Stížnost spořitelny města M. směřuje proti změnám provedeným v §§ 31 a 34 stanov. § 31 stanov, nadepsaný »Dodatek k účelům všeobecně užitečným a dobročinným, zněl v osnově spořitelnou předložené takto: »Z reservního fondu uhrazují se ztráty, jež by ústav snad měl a proto, aby reservní fond byl sesilován, budiž k němu připisováno každoročně nejen 50% výtěžku fondu hlavního, nýbrž také celý čistý výtěžek fondu reservního a to tak dlouho, pokud nedosáhne reservní fond aspoň 5% veškerých vkladů. Zbývající čistý výtěžek fondu hlavního, tudíž 50%, budiž vydán obecní správě města M., které pak náležeti bude, by jej s povolením státního dozorčího úřadu obrátila k účelům humanitním neb obecně užitečným v obvodu m-ské obce. Jakmile reservní fond dosáhne 5% veškerých vkladů, budiž k němu přidáváno mimo zisk jeho vlastní pouze 20% čistého výtěžku fondu hlavního. Z reservního fondu všeobecného možno také se schválením státního úřadu dozorčího udíleti dotace k založení vedlejších ústavů spořitelnou zřízených«. Paragraf ten byl ministerstvem upraven takto: »Dostoupí-li všeobecný fond reservní výše nejméně 5% vkladů, může býti užito z usnesení výboru a po schválení státního dozorčího úřadu přiměřené částky ročního výtěžku, nebo všeobecného reservního fondu, pokud přesahuje uvedených 5% vkladů, k dobročinným nebo všeobecně prospěšným účelům. V případech tohoto druhu, obzvláštního zřetele hodných, může státní úřad dozorčí výjimečně uděliti povolení k takovému věnování i tehdy, když všeobecný reservní fond této výše nedosahuje. Z tohoto fondu může spořitelna zakladateli na jeho žádost se svolením státním nahraditi náklad zařizovací, dostoupí-li stav fondu takové výše, že splácením nákladu zařizovacího neklesne pod 2% vkladů. Z reservního fondu všeobecného možno také se schválením státního úřadu dozorčího udíleti dotace k založení vedlejších ústavů spořitelnou zřízených.« § 34 nadepsaný »zúročení vkladů« zněl v bodě 2 a 3 podle osnovy takto: »2. Z částek, které přibudou ukládáním nebo připočítáním úroků po půlroční nebo celoroční závěrce, zúročí se toliko celé koruny; z haléřů, které přebývají, neúčtuje se žádný úrok. Rovněž nehledí se ke zlomkům haléřů, jež se při výpočtu objeví. 3. Úroky se pravidelně půlletně neb celoročně připisují ke kapitálu i když se vkladní knížka nepředloží.« Ministerstvem byla škrtnuta slova »neb celoroční« v bodě 2, »neb celoročně« v bodě 3. O stížnosti uvážil nss takto: Zák. ze 14. dubna 1920 č. 302 Sb., který upravuje právní poměry spořitelen, obmezuje ve veřejném zájmu volnost zřizovati ústavy, a obmezuje také ústavy samy ve svém právu volně upraviti své právní poměry tím, že jsou povinny své stanovy upraviti podle předpisu zákona. Dle odst. 2 § 21 zák. mají spořitelny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které již jsou zaručeny obcí nebo okresem své stanovy přizpůsobiti zákonu do jednoho roku, jinak učiní tak správa státní z moci úřední. Spořitelní výbor spořitelny města M. usnesl se dne 20. prosince 1922 sám na nové úpravě stanov a předložil je min. ku schválení. Nař. rozhodnutí upravilo min. stanovy v několika bodech. Stížnost vytýká, že se úprava dvou §§ a to 31 a 34 stala protizákonně, poněvadž stanovy v těchto §ech odpovídají uvedenému zákonu. § 31 stanov jedná o tom, jak má býti použito ročního výtěžku, pokud neslouží k dotování reservního fondu (§§ 28, 29 a 30 stanov). V tom ohledu ustanovuje cit. zákon v § 9, odst. 3: Dostoupí-li všeobecný reservní fond nejméně 5% vkladů, může býti užito přiměřené částky ročního výtěžku nebo všeobecného reservního fondu k dobročinným nebo všeobecně prospěšným účelům, k čemuž třeba povolení státní správy. V případech tohoto druhu obzvláštního zřetele hodných může státní správa výjimečně uděliti povolení k takovému věnování i tehdy, když všeobecný reservní fond této výše nedosahuje. Dle ustanovení zák. nutno tedy rozlišovati: 1) nedosahuje-li všeobecný reservní fond 5% všech vkladů, pak jest použíti výtěžku k sesílení tohoto fondu, dokud nebude docíleno této výše zákonem stanovené, a jen výjimečně může státní správa v jednotlivých případech zvláštního zřetele hodných uděliti povolení k nějakému věnování; 2) je-li všeobecný reservní fond vyšší než 5% všech vkladů, pak může býti se svolením státní správy použito přiměřené částky přebytku k dobročinným neb všeobecně prospěšným účelům. Podle § 31 stanov, jak spořitelním výborem byly usneseny, má se 1) dokud všeobecný reservní fond nedosáhne 5% všech vkladů, použíti 50% ročního výtěžku (spolu s čistým výtěžkem fondu samého) k sesílení reservního fondu, kdežto 50% čistého výtěžku má se vydati správě města M. k účelům humanitním neb všeobecně užitečným; 2) dostoupí-li všeobecný reservní fond 5% veškerých vkladů, má (vedle vlastního zisku tohoto fondu) k němu býti poukazováno pouze 20% výtěžku, kdežto zbývající část 80% má připadnouti obci. Srovnají-li se předpisy zákona o použití přebytků s ustanoveními obsaženými v usnesených stanovách, je v podstatných bodech patrný rozdíl. Neboť usnesené stanovy chtějí obci m-ské pro uvedené účely zabezpečiti bezpodmínečně a bez individuelního schválení státní správou jednou pro vždy pevně stanovenou kvótu ročního výtěžku, to jest 50%, pokud se týče 80% celého přebytku ročního (s vyloučením výtěžku fondu reservního), kdežto zákon dovoluje věnování k dotčeným účelům jen podmínečně, to jest za jistých předpokladů a váže je zejména na svolení státní správy od případu k případu, tedy individuelně udílené. Nemůže tedy býti pochybnosti o tom, že § 31 spořitelnou usnesených stanov jest v rozporu s ustanoveními § 9, odst. 3 zák., jež jsou rázu kogentního, takže stanovy nesmějí jim odporovati. S těmito kogentními normami zákona nedá se srovnati, vyhražuje-li se obci jako zakladatelce jednou pro vždy určité praecipuum, a to i tehdy, když reservní fond nedosahuje 5% vkladů a vyměřuje-li se po dosažení těchto 5% dotace reservního fondu v určitých procentech. Otázka věnování má se dle výslovného předpisu zákona řešiti každoročně a samostatně jak co do přiměřenosti věnovaných částek, tak co do účelů, jimž má se věnování dostati. Stížnost snaží se ovšem dovoditi, že příděl 50% ní, pokud se týče 80%ní kvóty ročního výtěžku obci-zakladatelce, kterýž usnesení stanovy mají na zřeteli, má povahu onoho věnování, o němž zákon jedná v § 9, odst. 2, (»věnování, jichž provozování obchodu vyžaduje«) a které z přebytku sluší srážeti. Stížnost uvádí v té příčině, že obec M. jako zakladatelka spořitelny vzala na se neobmezené ručení za vklady a závazky a že v souvislosti s tímto břemenem vyhradila si již podle starých stanov nárok na podíl na výtěžku k účelům humanitním a všeobecně užitečným v téže výši a za těchže modalit, jak je určeno v nově usnesených stanovách. Bude-li tento nárok obce novými stanovami zkrácen, nastane nebezpečí, že obec odepře spořitelně další záruku, bez níž však spořitelna nemůže existovati. Je-li však další existence spořitelny omezením dosavadního statutárního věnování obci ohrožena, jest věnování toto podmínkou provozování obchodu, a sluší je tedy považovati za věnování ve smyslu § 9 odst. 2 zák. Soud nemohl však tento náhled sdíleti. Dle § 9, odst. 2 cit. zák., jehož se stížnost dovolává, tvoří se všeobecný reservní fond spořitelny z přebytků vyplývajících po zúročení vkladů a po srážce správních výloh, odměn a případných věnování, jichž provozování obchodu vyžaduje. Zákon vymezuje tedy v tomto ustanovení jednak pojem »přebytku«, z něhož se tvoří fond reservní, jednak pojem srážek, jež se z přebytku vylučují. K těmto »srážkám« však zákon zřejmě nepočítá věnování k účelům dobročinným neb všeobecně prospěšným, neboť o těchto dává ustanovení v § 9, odst. třetím. Nelze však důvodně tvrditi, že zachování dosavadního nároku obce-zakladatelky na podíl z výtěžku, podmiňuje provozování obchodů spořitelních. Neboť »věnování, jichž provozováni obchodu« vyžaduje, o nichž jedná § 9, odst. 2, dlužno rozuměti ona věnováni, jež provozování ústavu spořitelního s sebou přináší, a nikoli věnování, jež snad podmiňují samu existenci ústavu. Nelze tedy přehlížeti, že dle § 5 zák jest ručení zakladatele podmínečné, a že dle vůle zákona mohou na příště existovati jen spořitelny, jež své stanovy tomuto zákonu ve všech směrech, tedy také v příčině ručení zakladatele, přizpůsobí (§ 21), při čemž není třeba zabývati se blíže otázkou, zdali by obec-zakladatelka i přes ustanovení § 22 mohla o své Ujmě zrušení spořitelny přivoditi. Že ostatně stanovy samy nepočítají věnování obci-zakladatelce k účelům humanitním a všeobecně prospěšným, k oněm věnováním, jež v rámci provozování obchodů se vyškrtají, vysvítá z obsahu § 25 usnesených stanov, kde se praví: »Výtěžky z tohoto správního) jmění spořitelny po srážce úroků z úroků, náležejících vkladatelům, jakož i všech správních výloh, včetně odměn úředníkům a za jiné služby, pak i menších příležitostných darů, jež vyžaduje provozování obchodů, tvoří čistý správní výtěžek. Celkovou roční výši darů nutných pro vedení obchodů určuje předem výbor spořitelní a schvaluje ji státní úřad dozorčí«. — — Jednal tedy žal. úřad ve shodě se zákonem, když neschválil sporný passus § 31 stanov v té podobě, v jaké byl usnesen spořitelním výborem, a nemohl tedy v tomto směru právo st-lky porušiti. Stížnost obsahuje posléze námitku proti změně stanov, kterou žal. úřad provedl v § 34 stanov. Ani v tomto bodě nemohl soud dáti stížnosti za pravdu. § 8 cit. zák. ustanovuje, že stanovy spořitelny musí obsahovati také ustanovení o podmínkách zúročení a o připisování úroků z kapitálu. Z toho plyne, že stanovy musí se určitě a přesně způsobem, každou pochybnost vylučujícím vysloviti o tom, jak se zúročení a připisování úroků má díti. Tomuto požadavku zákona není však vyhověno, ponechávají-li stanovy spořitelně na vůli určiti, zda připisování úroků má se díti pololetně nebo celoročně. Neodporuje proto zákonu, když žal. úřad toto nepřesné ustanovení stanov neschválil. Proti tomu, že úřad sám. určil pololetní připisování úroků, a nikoliv celoroční, stížnost nebrojí, vytýkajíc toliko, že spořitelna byla oprávněna stanoviti ve stanovách alternativný způsob připisování úroků. Vycházeje z těchto úvah, musil soud stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4072. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 704-707.