Č. 3200.

Učitelstvo: I. Předpisy čl. IV. § 4 zák. č. 306/1920 o jmenování učitelem ad personam vztahují se jenom na takové učitele veř. škol národních, kteří byli do služby školní dosazeni před účinností tohoto zák. a kteří v době účinnosti tohoto zákona t. j. 1. září 1919 v této službě byli. — II. O tom, pokud na učitelstvo národních škol platí předpisy služební pragmatiky úřednické viz právní věty při Boh. 2983 adm. (Nález ze dne 31. ledna 1924 č. 1550).
Prejudikatura: Boh. 2983 adm.

Věc: Leopoldina P. v M. O. (adv. Dr. Bedřich Alautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o definitivní ustanovení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka byla od února 1909 do dubna 1915 učitelkou při soukromé škole obecné a občanské s právem veřejnosti řádu Voršilek v Olomouci.
V dubnu 1915 byla ustanovena prozatímní učitelkou při veřejné škole v P., složila 1. května 1917 zkoušku způsobilosti pro školy obecné a 9. května 1919 pro školy občanské.
Koncem července 1919 byla služby sproštěna, poněvadž se stala přebytečnou návratem učitelky, která měla pro nemoc dovolenou.
Od 15. září 1920 konala opět službu jako prozatímní učitelka.
K její žádosti ze 6. června 1921 za jmenování definitivní učitelkou dnem zkoušky způsobilosti t. j. dnem 1. května 1917 podle § 4 zák. č. 306/20 povolila zšr rozhodnutím z 5. března 1922, aby st-lce podle § 4, posl. odst. zák. z 25. května 1919 č. 274 Sb. započtena byla pro zařazení a postup dnem jejího opětného ustanovení ve službě školní t. j. dnem 15. září 1920 pokud se týče 1. října 1920 doba ztrávená na veřejných školách v době od 16. září 1915 do 31. července 1919.
Zároveň jmenovala zšr st-lku podle čl. IV. § 4 zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. definitivní učitelkou obecné školy bez určení služebního místa s právní účinností od 1. října 1920. Konečně zšr nevyhověla žádosti za poukaz požitků za dobu od 1. srpna 1919 do opětného ustanovení ve službě školní, poněvadž v době té st-lka neměla ještě definitivu.
Zšr výnosem z 12. června 1922 nevyhověla rozkladu, poněvadž st-lka nebyla dne 1. srpna 1919, kterým dnem byla jako přespočetná služby sproštěna, definitivně ustanovena, a ani z čl. II. a § 37 zák. č. 274/19 ani ze zák. č. 306/20 nelze odvozovati, že st-lka neměla býti 1. srpna 1919 sproštěna služby ani že nabyla nároku na definitivní jmenování již 1. listopadu 1918; její tvrzení, že zařazení do hodnostních tříd samo o sobě se rovná definitivnímu jmenování, není správné a je vyvráceno tím, že definitivní jmenování učitelů je upraveno zvláštním zákonem č. 306/20. Jelikož tedy st-lka dne 1. září 1919, od kterého platí zpětně zák. č. 306/20, nebyla ve službě školní, bylo její sproštění služby dnem 1. srpna 1919 zákonem odůvodněno a neměla st-lka od tohoto termínu do svého opětného ustanovení ve službě nároku na požitky.
Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y z 12. června 1922; při tom podotkl žal. úřad, že čl. II. zák. č. 274/19 vyslovena byla parita učitelských osob se státními zaměstnanci pouze pokud jde o příjmy, pokud však jde o úpravu právních svazků učitelstva, zůstaly v platnosti všechny dosavadní předpisy a nelze v tomto směru dovolávati se příslušných ustanovení týkajících se státních zaměstnanců.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Stížnost tvrdí, že st-lka má nárok na definitivní ustanovení ode dne 1. května 1917, kterého dne složila zkoušku způsobilosti a vytýká v tomto směru nař. rozhodnutí, které zastává opačné stanovisko, nezákonnost. Svůj názor opírá stížnost jednak o to, že podle čl. II. zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. platí prý na st-lku předpis § 56 služ. pragm. úřednické, pročež jakmile byla ve smyslu § 16 paritního zák. zařaděna do hodnostní třídy, měla prý nárok na ustanovení definitivní, takže již z paritního zák. měla nárok na toto definitivní ustanovení od 1. listopadu 1918, dále, že následkem toho neměla býti v roce 1919 již za účinnosti zák. paritního služby sproštěna a že, poněvadž splňuje obě podmínky § 4 čl. IV. zák. č. 306 ex 1920 (byvši ustanovena před účinností tohoto zák. a nebyvši jmenována definitivní podle dosavadních zemských zákonů) měla býti jmenována definitivní se zpětnou účinností ke dni 1. května 1917.
Tyto vývody stížnosti nelze uznati správnými.
Jak nss vyslovil již při opětných příležitostech, tak zejména v nál. Boh. 2983 adm., rozšířil paritní zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. na učitelstvo národních škol jenom ona ustanovení služební pragmatiky úřednické a jinakých předpisů úřednických, které se týkají hmotného postavení státního úřednictva, nikoliv však ona ustanovení, která se týkají povahy jejich služebního poměru, zejména pokud jde o založení a rozvázání tohoto služebního poměru. Dle toho neplatí na st-lku také ani předpis § 56 služ. pragm. úřednické, podle něhož se praktikanti jmenují za určitých podmínek úředníky nejnižší hodnostní třídy pro jejich skupinu určené a to podle prováděcích předpisů tohoto paragrafu ihned definitivně, naopak platí o přeměně prozatímního poměru služebního při učitelstvu národních škol nadále to, co platilo dříve resp. co stanoveno bylo pozdějším zák. z 9. dubna 1920 č. 306 Sb., že totiž prozatímní učitel stane se definitivním buďto propůjčením definitivního místa ve smyslu zemských zákonů o právních svazcích učitelstva (pokud se týče na Moravě podle § 3, odst. 4. zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. po tříleté službě za určitých podmínek jmenováním ad personam) anebo podle zák. č. 306 ex 1920 jmenováním ad personam.
Proti tomuto stanovisku nelze důvodně namítati, že podle čl. II., odst. 2 paritního zák. rozumějí se učiteli ve službě počáteční učitelé literní, kteří »jsou na základě vysvědčení dospělosti dočasně ustanovováni ve službě školní před zařaděním do nejnižší třídy hodnostní«, neboť z tohoto předpisu toliko plyne, že po provedeném zařadění do hodnostní třídy není literní učitel již učitelem ve službě počáteční, není tím však řečeno, že by prozatímně ustanovený učitel zařaděním do nejnižší hodn. třídy stal se učitelem definitivním, naopak není závady, aby takový prozatímní učitel i po svém zařadění do hodnostní třídy ve smyslu § 16 paritního zák. zůstal nadále v právním poměru prozatímního ustanovení.
Dle toho byla tedy st-lka i po účinnosti zák. paritního dále učitelkou prozatímní a plyne již z povahy prozatímnosti, že okr. úřad školní mohl ve smyslu předpisů starších zákonů učitelských, když její činnosti již třeba nebylo, tento prozatímní služební poměr kdykoliv rozvázati (§ 49 zák. o školách národních z r. 1869, § 25 č. 7 zák. z 12. ledna 1870 č. 3 z. z. mor. a § 109 řádu škol. a vyuč. z r. 1905).
Nárok na ustanovení definitivní učitelkou se zpětnou účinností ode dne složení zkoušky učitelské způsobilosti resp. na dodatečné anulování toho, že její služební poměr byť koncem července 1919 ukončen, nemůže tedy st-lka důvodně opírati o zák. paritní, pokud se týče o předpisy úřednické.
Tento nárok nemůže však po právu vyvoditi ani z předpisů zák. č. 306 ex 1920. Zákon tento nabyl účinnosti 1. zářím 1919. V této době st-lka ve službě učitelské nebyla, neboť byla, jak shora uvedeno, služby zproštěna koncem července 1919 a ve službě opět ustanovena jako zatímní učitelka teprve 15. zářím 1920. Dle toho nemůže st-lka na sebe vztahovati předpisy čl. IV. § 4 uvedeného zák., kterýžto paragraf již dle svého úvodu výslovně se týče jenom učitelů, kteří před účinností tohoto zák. byli ve školní službě dosazeni a nejsou (scilicet v době účinnosti tohoto zák.) definitivně ustanoveni, čímž § tento zřejmě míní jenom takové učitelské síly, které byly před 1. zářím 1919 (viz čl. VI) ve školní službě ustanoveni a v tento den se v této službě také nalézali.
Nárok st-lčin na definitivní jmenování ad personam možno tedy posuzovati toliko podle § 1 čl. II zák. č. 306/20.
Dle toho měla st-lka po svém opětném ustanovení ve službě školní dnem 15. září 1920 ze zákona nárok na jmenování definitivní ad personam teprve po uplynutí další jednoroční služby; předpisu § 3 čl. II téhož zák., že »počátek druhého roku služebního pro jmenování definitivním učitelem bez určení služebního místa se shoduje se dnem, kterého vešlo v platnost zařadění učitele po rozumu §§1 a 2 čl. V. zák. č. 541/19 a § 3 č. II zák. č. 25/20 do nejnižší třídy hodnostní s plnými příjmy . . . .« nemůže se tu st-lka dovolávati pro svůj nárok na jmenování od dřívějšího termínu, poněvadž právě teprve dnem 15. září 1920 byla opět ustanovena a její služební doba dřívější následkem přerušení tu nemá významu.
Pro hodnocení oné dřívější služební doby (před přerušením) pak jest rozhodujícím předpis § 4, posl. odst. zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., podle něhož »byla-li služební doba učitele přerušena, zšr může započítati služební dobu již vykonanou«. Dle toho jest tedy započtení oné doby dáno do úvahy zšr-y.
Zšr — jak shora uvedeno — také skutečně rozhodnutím z 5. března 1922 st-lce ve smyslu cit. předpisu onu dřívější službu v době od 16. září 1915 do 31. srpna 1919 konanou započetla a to dnem 15. září 1920.
Měla tedy st-lka s tímto započtením v den svého opětného ustanovení (15. září 1920) více než jeden rok služby a byla také proto jmenována definitivní učitelkou ad personam, o všem teprve od opětného ustanovení t. j. 15. září resp. 1. října 1920. Okolnost, že zšr při tomto jmenování odvolala se na § 4. čl. II a nikoliv na § 1 téhož čl. neposkytuje st-lce podle toho, co shora řečeno, nároku na příznivější postup, poněvadž nároky její jsou jmenováním ke dni 1. října 1920 vyčerpány.
Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4110. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 780-782.