Č. 2400.

Mimořádná opatření. — Policejní právo trestní:
I. Orgán revisního odboru ministerstva financí je příslušný konati revise místností obchodních za účelem kontroly, zda se zachovávají předpisy valutové. — II. Maření revise takové jest trestné.
(Nález ze dne 25. května 1923 č. 8446.)
Věc: Emil F. v Praze (adv. Dr. Oskar Rosenbaum z Prahy) proti zemskému finančnímu ředitelství v Praze o peněžitou pokutu pro maření revise.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 byl trestním nálezem berní správy v Praze-II. ze 14. května 1921 uznán vinným přestupku § 5 vl. nař. z 1. března 1919 č. 96 Sb. pro maření úřední revise a odsouzen k peněžité pokutě 1000 K, v případě nedobytnosti k jednoduchému vězení v trvání 3 dnů.
Rekurs byl rozhodnutím zem. fin. ředitelství ze 4. října 1922 zamítnut.
Stížnost na toto rozhodnutí tvrdí především, že komise, jež se dne 10. července 1920 k st-li z účelem revise dostavila, byla vyslána úřadem pro potírání lichvy, pročež se nemůže na případ daný vztahovati nařízení vlády z 1. března 1919 č. 96 Sb., tvkající se revisního odboru min. financí.
Dále vytýká stížnost, že žal. úřad nevzal zřetele k tomu, že účelem dotyčné revise bylo zjištění, zda st-1 obchoduje s cizími valutami, že šetřením byla zjištěna bezdůvodnost této domněnky a že výkon revise se nevztahoval na zjištění okolností, významných pro osobní daně přímé a daň válečnou nebo dávku z majetku, že nelze mluviti o jednání trestném dle § 5 cit. nař., poněvadž orgán, vedoucí komisi, nevystupoval ve vykonávání kontroly v oboru zmíněných dani.
Nss nemohl těmto vývodům přisvědčiti.
Nařízením vlády z 1. března 1919 č. 96 Sb. (vydaným na základě zmocňovacího zákona z 25. února 1919 č. 84 Sb. ohledně okolkování bankovek a soupisu jmění za účelem uložení majetkové dávky) byl zřízen při min. fin. revisní odbor k vykonávání kontroly v oboru osobních daní přímých, daně z válečných zisků (válečné) a dávky z majetku. Dle § 2 a) téhož nař. přísluší tomuto odboru právo mimo prohlídku obchodních, hospodářských a živnostenských knih, zápisů a veškerých dokladů též prováděti výslech personálu a obhlídku investovaného majetku osob fysických a právnických bez předchozího řízení a ohlášení.
Dle § 4 t. nař. jsou veškeré veřejné úřady povinny podávati revisnímu odboru informace jím žádané a jej účinně podporovati v jeho činnosti.
Podle § 5 cit. nař. trestá se jakékoliv jednání směřující k tomu, aby činnost revisního odboru byla mařena nebo ztěžována, (pokud nezakládá skutkovou povahu trestního činu stíhaného podle všeob. trest, zákona) pokutou do 100.000 K anebo vězením do jednoho roku.
V § 12 vl. nař. z 28. listopadu 1919 č. 644 Sb., které se týče zrušení čsl. devisové ústředny a částečného uvolnění obchodu s cizími platidly (bankami, peněžními ústavy a firmami, povolanými k tomu dle § 2 cit. nař.), jest stanoveno, že řádné plnění předpisů t. nař. rovněž kontroluje revisní odbor min. financí a že banky, peněžní ústavy a firmy jsou povinny, kontrolujícím orgánům na požádání dáti dle pravdy vysvětlivky o obsahu a účelu obchodů a předložiti jim příslušné doklady.
V daném případě vychází ze správních soisů, že dne 10. července 1920 dostavil se do podniku st-lova komisař revisního odboru min. financí ještě s dvěma orgány úřadu pro potírání lichvy, představil se jako takový a oznámil st-li jako hlavní účel své návštěvy, že přichází na kontrolu, zda firma provádí zakázaný obchod s cizozemskými platidly, ježto došlo udání, že firma kupovala nebo kupuje zlaté mince. Tyto skutečnosti st-1 v řízení správním doznal, resp. nepopřel.
Ze správních spisů dále vysvítá, že úkon revisní prováděl komisař revisního odboru min. financí, ač přibral si dva zřízence úřadu pro potírání lichvy, pouze sám.
Z těchto okolností jest patrno, že revisi prováděl toliko orgán revisního úřadu min. financí na základě § 12 nař. z 28. listopadu 1919 č. 644 Sb., že tedy nešlo v prvé řadě o vykonávání kontroly v oboru daní dle § 1 nař. z 1. března 1919 č. 96 Sb. Okolnost, že revisní orgán přibral si dva zřízence jiného úřadu, nemění ničeho na účelu revise; přibrání jich jeví se býti odůvodněno v předpisu zmíněného již § 4 posléze cit. nař.
Z toho plyne, že není důvodnou námitka stížnosti, že komise byla vyslána úřadem pro potírání lichvy, jakož i námitka ohledně nepřípustnosti revise ve smyslu § 1 vl. nař. z 1. března 1919 č. 96 Sb. Pokud stížnost dále namítá, že v daném případě není vůbec jednání trestného dle § 5 cit. nař. č. 96 Sb., a že také nebylo tu přímého úmyslu
nedovoleného jednání, resp. zlého úmyslu u st-le, uvážil soud toto:
Ze správních spisů jest zřejmo, že revisní komisař sepsal dne 10. července 1920 se st-lem v jeho podniku protokol, v němž st-1 v podstatě podpisem stvrdil, že byl v únoru, březnu nebo dubnu 1920 nucen koupiti nějaký počet dukátů a zlatých peněz k zpracování ve svém závodě v zájmu dělnictva, že týdně zpracuje asi 2 kg zlata, že nemá v zásobě žádných zlatých ani stříbrných peněz ani jiného zlata kromě malého množství zlomkového zlata pro výrobu. Není také dle spisů sporno, že st-1 vyšel z místnosti, kde protokol se sepsal, do vedlejší místnosti, kde dleli revisním komisařem přibraní dva zřízenci úřadu pro potírání lichvy a tam cosi sdělil svému zaměstnanci F., načež se zase vrátil. Po té snažil se pak tento zaměstnanec, použiv k tomu syna st-lova, z této vedlejší místnosti odstraniti jednu krabičku. Toto odstranění krabičky však jeden ze zřízenců zamezil, v krabičce pak shledáno bylo za přítomnosti revisního komisaře i st-le 55 kusů zlatých dvacetifranků, 26 kusu zlatých desetifranků a 4 zlaté desetikoruny. Proto byl revisním komisařem k protokolu připojen ještě dodatek, v němž st-1 podpisem stvrdil vykonané zabavení nalezených mincí a uvedl, že jím bylo k soupisu přihlášeno 31 kusů zlatých mincí.
V trestním řízení hájil se st-1 v podání z 29. listopadu 1920 tím, že dal F. příkaz, aby z krabičky použil k nutnému tavení odstřižků zlatých mincí, a že prohlášením svým v protokole z 10. července 1920, že nemá v zásobě cizích valut (totiž prý k obchodování), nevyloučil skutečnost, že existuje ona krabice s obsahem mincí jakožto materiálu k tavení.
Na základě tohoto skutkového děje došly jak úřad prvé instance tak i žal. úřad k závěru, že se st-1 dopustil jednání, kterým měla a mohla býti činnost revisní komise zmařena, totiž jednání, směřujícího k tomu, aby byl odstraněn obsah krabice se zlatými mincemi bez vědomí komise, čímž měla býti potvrzena správnost původního prohlášení st-lova v dotyčném protokole, že nemá v zásobě zlatých mincí.
Nař. rozhodnutí uvádí v důvodech svých dále, že st-1 výslovně prohlásil, že žádných zlatých peněz v zásobě nemá a jiného zlata kromě malého množství zlomkového zlata na výrobu není, ačkoli věděl, že v závodě se ralézá krabička s obsahem zlatých peněz. Z nesporné okolnosti, že zřízenec st-lův pokusil se onu krabičku odstraniti a to právě v době konání revise, dedukuje rozhodnutí, že jednal ve srozumění se st-lem, který učinil ono prohlášení, že mezi jednáním zřízencovým a prohlášením st-lovým byla příčinná souvislost, čímž jest dokumentována skutková podstata trestního činu.
Dospěl-li žal. úřad, když měl ve spisech také výslovné doznání st-lovo, že dal zaměstnanci příkaz, aby z dotyčné krabičky použil k nutnému tavení odstřižků zlatých mincí, jichž existenci však na počátku revise úplně popřel, na základě vylíčené skutkové podstaty k závěru, že se st-1 dopustil deliktu dle § 5 cit. nař., nelze shledati, že úsudek ten nemá ve vyšetřených a stranou doznaných okolnostech dostatečného základu.
Z těchto příčin bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Projev soudců nejvyššího soudu v Brně. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 20, s. 666-667.