č. 3749.

Nemocenské pojišťování: O závazcích okr. nemocenské pokladny vůči veř. nemocnici v případě opětného ošetřování téhož pojištěnce pro touž chorobu.
(Nález ze dne 14. června 1924 č. 10806).
Věc: Okresní nemocenská pokladna ve V. proti ministerstvu sociální péče o náhradu léčebného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve sporu všeobecné okr. nemocnice na K. s okr. nemoc, pokladnou ve V. vyslovila zsp v Praze rozhodnutím z 19. července 1922, že okr. nemoc, pokladna ve V. není povinna nahraditi útraty vzešlé ošetřováním svého člena V. N. v nemoci od 16. srpna do 24. října 1921, za 28 dnů, poněvadž jmenovaný byl již od 1. do 10. února 1921 a od 23. května do 9. června 1921, tedy celkem 28 dnů, na útraty pokladny v jmenované nemocnici ošetřován a dlužno jej dle posudku úředního lékaře považovati v době od vystoupení z prvního nemocničního ošetřování až do předmětného přijetí do nemocnice za nepřetržitě nemocného ve smyslu nemoc, zákona.
Nař. rozhodnutím z 9. října 1923 zrušilo min. soc. péče rozhodnutí zsp-é a vyslovilo, že jmenovaná pokladna jest povinna nahraditi požadovanou částku. Neboť ošetřovaný podle vyjádření zdravotního oddělení nebyl v mezidobí od 9. června 1921, kdy byl propuštěn z jmenované nemocnice, až do 16. srpna 1921, t. j. do dne novéno přijetí do nemocnice, nepřetržitě nemocným ve smyslu nemoc. zák. Toto mezidobí trvalo déle 8 týdnů, dlužno proto nárok ošetřovaného, odvozený z onemocnění, pro které byl od 16. srpna do 24. října v nemocnici léčen, posuzovati podle posledního tomuto léčení předcházejícího zaměstnání, pojistnou povinnost podmiňujícího, které trvalo až do 13. srpna 1921. Že pak ošetřovaný v důsledku tohoto zaměstnání byl členem jmenované pokladny a měl ještě v den přijetí do nemocnice, t. j. 16. srpna 1921 nárok na pokladniční dávky, o tom nelze pochybovati; bylo proto pokladnu k náhdadě léčebných útrat přidržeti«.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí okr. nemoc, pokladnou ve V. vytýká nař. rozhodnutí, že vychází z nesprávného předpokladu, že v mezidobí ode dne, kdy N. byl z nemocnice propuštěn a kdy potom opětně do léčení vstoupil, uplynulo více než 8 týdnů, kdežto ve skutečnosti od zastavení nemocenského do opětného onemocnění neuplynulo ani necelých 5 týdnů. Dle § 6 a) n. z. pokládá se onemocnění touž chorobou, které nenastalo později než za 8 týdnů, za pokračování v chorobě dřívější.
Nss uznal stížnost důvodnou z těchto úvah:
Zákon nemocenský stanoví v § 8, odst. 3 povinnost pokladen nahraditi veřejným nemocnicím náklady na léčení a ošetření pojištěnců podle poslední třídy a to až do 4 neděl. Po rozumu tohoto předpisu jde tedy o otázku, zda stěžující si pokladna učinila zadost povinnosti jí tam uložené tím, že — jak nesporno — za jmenovaného pojištěnce nahradila náklady za léčení a ošetření ve veř. nemocnici na K. za dobu od 1. února do 10. února 1921 a od 23. května do 9. června 1921, dohromady na 28 dnů, či vznikla-li opětným přijetím jmenovaného do nemocnice dne 16. srpna 1921 nová čtyřnedělní, tímto dnem počínající povinnost náhrady léčebného.
Nesporno jest, že Václav N. v kritické době byl členem stěžující si pokladny a že trpěl při opětném přijetí do veřejné nemocnice touž chorobou (rakovinou dolního rtu), pro kterou byl ošetřován v případech dřívějších.
Ze shora cit. zákonného předpisu jest zřejmo. že nemoc, pokladna jest prosta dalších závazků vůči veř. nemocnici, když jí nahradila za svého pojištěnce za trvání téhož pojistného případu jednou náklad za 4 nedělní ošetření nemocniční. Hradit takovýto náklad opětovně byla by povinna jen tenkráte, kdyby nastalo nové onemocnění čili nový pojistný případ ve smyslu nemoc. zákona. V tomto směru stanovil nemoc, zákon č. 457 z roku 1917 v § 6a), odst. 3 toto pravidlo: »Opětná nezpůsobnost k práci, nastalá následkem nemoci, na niž bylo nemocenské již poskytováno, buď jen tehdy, když nenastane později než osm týdnů po zastavení nemocenského, pro výpočet trvání nemocenské podpody pokládána za pokračování téhož onemocnění.«
Stručný smysl tohoto předpisu jest: Onemocněl-li pojištěnec, jemuž dříve již bylo poskytováno nemocenské podle § 6, nejpozději do 8 týdnů po té, když mu nemocenské bylo zastaveno, na touž nemoc poznovu, pak je opětné onemocnění toto, pokud jest spojeno s nezpůsobilostí k práci, pouhým pokračováním onemocnění prvého. K mezidobí vůbec se nepřihlíží a má se za to, jakoby mezi oběma případy onemocnění nebyla nastala nijaká mezera, jako by šlo o jeden případ onemocnění. Ustanovení to má význam nejen pro výpočet podpůrného období dle § 6 č. 2, odst. 3 n. z., nýbrž i pro případ shora zmíněného § 8, odst. 3. poněvadž obsahuje závaznou normu o tom, kdy při téže chorobě nastává nový pojistný případ.
Žal. úřad založil nař. rozhodnutí na předpokladu, že při opětném přijetí N. do nemocnice šlo o novou nemoc ve smyslu nemoc, zákona, což dovodil z toho, že mezidobí od 9. června 1921, kdy byl z nemocnice propuštěn, až do 16. srpna 1921, kdy byl opět do nemocnice přijat, trvalo déle osmi týdnů, tak že nárok ošetřovaného vůči pokladně na dávky nemocenské byl znovu založen.
Jak shora vyloženo, počítati jest mezidobí § 6 a), odst. 3 n. z. od onoho okamžiku, kdy pojištěnci bylo zastaveno nemocenské, nikoli — jak činí žal. úřad — od onoho dne, kdy vystoupil z nemocničního ošetřováni, do dne opětného onemocnění spojeného s neschopností k výdělku, nikoli do dne opětného přijetí do nemocnice.
Tyto rozhodné okamžiky se v tomto případě zřejmě nekryjí. Bylo proto nař. rozhodnutí vybudované na nesprávném výkladu zák. zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3749. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 100-102.