Č. 4276.

Policejní řízení trestní. — Řízení před nss-em (Slovensko): Ani na Slovensku není úřad třetí stolice v polic. řízení trestním povinen připojovati k svému rozhodnutí poučení o přípustnosti stížnosti na nss.
(Nález ze dne 30. prosince 1924 č. 9446.) Věc: Jan C. v P. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o přestupek zák. čl. XVII. ai 1884.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl v pořadí instančním rozsudkem ministra pro Slov. z 8. ledna 1922 odsouzen pro přestupek § 4 zák. či. XVII z r. 1884. Proti tomu podal dne 14. února 1922 stížnost a prosbu na ministra vnitra žádaje, aby rozsudek byl zrušen, neb aby mu trest byl z milosti prominut. Podání to bylo odstoupeno a pak vyřízeno županem v ten smysl, že proti rozsudku vydanému 3. stolicí další stížnost místa nemá. Na opětné podání z 2. května 1922 označené zase jako stížnost resp. prosba o milost, bylo min. pro Slov. st-li dne 28. břzena 1923 sděleno, že žádosti o milost se nevyhovuje.
O stížnosti podané jak proti rozsudku z 8. ledna 1922 tak i proti usnesení z 28. března 1923 uvážil nss toto:
Rozsudku st-l mimo jiné vytýká, že neobsahoval poučení o stížnosti na nss.
Nařízení býv. uh. min. vnitra č. 65000 z r. 1909 upravující jednotně řízení ohledně veškerých přestupkových věcí přikázaných pravomoci správních, úřadů, neobsahuje předpisu, kterým by se ukládalo úřadům, aby konajíce pravomoc tam jim přikázanou, strany poučovaly o stížnosti na ss.
Nařízení býv. uh. min. presidia z 18. prosince 1901 č. 4600 (instrukce o opravných prostředcích), provádějící zák. čl. XX. z r. 1901 o zjednodušení admi. řízení stanoví ovšem v § 5, že v každém rozhodnutí, jež možno naříkati odvoláním, má úřad jasně a přesně pojmenovati onen úřad, u něhož může býti odvolání podáno. Avšak toto nařízeni (č. 4600) provádí výslovně toliko část zák. článku XX. z roku 1901, a to onu část (§ 1—12), která se týká opravných prostředků v jiných věcech správních, než ve věcech policejní pravomoci trestní (§ 13 a násl. zák. čl. XX z r. 1901). Již z toho důvodu nelze se dovolávati ustanovení obsažených v tomto nař. č. 4600, když jde — jako v daném případě — o trestní věc policejní.
Mimo to však sluší uvážiti, že předpis § 5 této instrukce, jak z výslovného znění plyne, vztahuje se pouze na odvolání, tedy na opravný prostředek řádný, jež způsobuje devoluci rozhodnutí ve věci na stolici vyšší. Stížnost k nss-u jehož kompetence dle zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. (§ 2 č. 3) rozšířena jest také na věc policejně trestní, liší se však tak podstatně od odvolání, o jakém se jedná v § 5 cit. instrukce, že předpisy dané o odvolání nelze na stížnost k nss vztahovati. Neboť dle §§ 6 a 7 zák. o ss ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 přísluší nss-u v podstatě jen revisio jn jure, to jest on ke stížnosti jen zkoumá, zda nař. rozhodnutí netrpí podstatnou vadou řízení a neodporuje-li zákonu, a nalezne-li v rámci stížnosti takovéto formální neb materielní vady, může nař. rozhodnutí toliko zrušiti pro vady řízení nebo pro nezákonnost. Stížnost k nss nepůsobí tedy nikdy devoluci rozhodování ve věci samé, jako jest tomu právě u odvolání. Vytýká-li tedy stížnost, že nař. usnesení neobsahovalo poučení o stížnosti na nss činí tak neprávem a bylo proto stížnost v tomto směru zamítnouti jako bezdůvodnou. — — —

Citace:

č. 4276. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1115-1117.