Č. 4053

Církevní věci: I. * Propůjčení bytu v budově tvořící součást majetku farního kostela katolického jako bytu naturálního po př. pronajetí takového bytu samo o sobě není značným zatížením církevního majetku ve smyslu min. nař. č. 162/1860. — II. * Předpisy církevního práva o účasti biskupa na správě církevního jmění lze pro forum státní uznati jen potud, pokud neodporují státním zákonům (§45 zák. č. 50/1874).

(Nález ze dne 23. října 1924 č. 18 282).
Věc: Užší správní komise hl. města Prahy) (adv. Dr. Ad. Krysa z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (okr. kom. Dr. Tomáš Kudláček) o přidělení bytu ve faře u Nejsvětější Trojice v Praze spolku Mariánům.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Arcibiskupská konsistoř v Praze sdělila přípisem z 13. října 1921 zsp-é v Praze, že církevní pohřební spolek Marianum v Praze nemůže zahájiti svou činnost pro nedostatek místností, a žádá, aby mu byly přikázány místnosti zádušní budovy u . . . ., sestávající se dvou místností, které dříve obýval II. kostelník; jelikož správa jmění zádušního (záduší a farní úřad) místnosti ty zadaly svíčkové ženě z kostela ..., právo disponovati jimi náleží však konsistoři ve shodě se zsp-ou, navrhla konsistoř, aby byt ten byl přikázán jmenovanému spolku, který jest ochoten dáti zmíněné ženě dobrovolné odškodné 2000 Kč. Na to zsp výnosem ze 17. října 1921 sdělila radě městské (zádušnímu referátu) v Praze, že konsistoř přidělila zmíněný byt spolku Marianum, a žádala městskou radu, jelikož byt byl bez svolení příslušných dozorčích úřadů nad církevním jměním dočasně propůjčen kostelní ženě od kostela ..., které ke kostelu ... vůbec v žádném poměru nestojí, aby se městská rada postarala o bezodkladné uvolnění bytu toho a odevzdala jej dle rozhodnutí konsistoře spolku Marianum, přičemž se předpokládá, že proti tomuto, se stanoviska dozoru nad církevním jměním vydanému opatření není jiných zákonných námitek. Proti tomu podala rada městská dne 10. listopadu a dne 22. listopadu 1921 rozklad, poukazujíc na to, že jde tu o věc obyčejné správy jmění kostelního, kterou upravovati přísluší dle zákona patronu v dohodě s farním úřadem; městská rada ohradila se proti zasahování do tohoto práva patrona a sdělila svoje usnesení, aby místnosti spolku Marianum propůjčovány nebyly, při čemž zároveň nařízeno městskému úřadu zádušnímu, aby bytu onoho s dohodě s farním úřadem použil způsobem pro záduší výhodnějším. Na to zsp výnosem z 10. prosince 1921 na základě příslušného rozhodnutí arcibiskupské konsistoře v Praze sděleného jí přípisem z 1. prosince 1921 sdělila měst. radě hl. města Prahy toto: »Usnesení měst. rady jako patrona praž. měst. záduší z 19. listopadu 1921, sdělené podáním z 22. listopadu 1921, pokud jím v odporu s rozhodnutím jmenované arcibiskupské konsistoře, proti němuž dle výn. zsp-é z 28. listopadu se stanoviska státního práva dozorčího zásadně nebyly činěny námitky, zamítnut byl návrh měst. patronátní komise, aby byt po II. kostelníku u . . .. byl za určitých podmínek pronajat církevnímu spolku Marianum, a pokud jím dále patronátní (zádušní) úřad pražský zmocněn byl, aby učinil v dohodě s příslušným úřadem farním opatření, aby dotyčného naturálního bytu po čas uprázdnění použito bylo jiným způsobem, nelze vzíti na vědomí a k němu přihlížeti.« »Neboť stanovisko, které měst. rada v zastoupení patronátu ve věci zaujala, neodpovídá stávajícím předpisům, ježto táž jako úřad patronátní může sice činiti návrhy, nemůže však bez zmocnění resp. vědomí dozorčích úřadů nadřízených sama dotyčným bytem volně disponovati a nemůže tudíž také bez svolení dotyčných úřadů dávati zádušnímu úřadu nařízení, aby naturálním bytem tím jiným způsobem bylo disponováno, ježto jest povinna pro každou takovou disposici vyžádati si schvá- lení zmíněných nadřízených úřadů. Arcibiskupská konsistoř používajíc svého práva dle § 45 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. prohlásila, že trvá na tom, aby toho času uprázdněný byt pronajat byl církevnímu humanitnímu spolku Marianum za roční nájemné 300 K se závazkem k obstarávání čistění chodníku před farou a kostelem, jež bylo povinností II. kostelníka, a jednak k vyklizení bytu po předchozí čtvrtletní výpovědi pro ten případ, že by místo druhého kostelníka opět bylo obsazeno resp. že by druhý kostelník funkci u kostela ... s úředním svolením opětně převzal. S tímto opatřením pro záduší výhodným souhlasí zsp jako dozorčí úřad nad správou církevního jmění a schvalujíc navržený pronájem spolku Marianum žádá měst. patronátní úřad, aby byt, tento spolku Marianum ihned odevzdal a s ním příslušnou nájemní smlouvu uzavřel. Pokud měst. rada v podání z 10. listopadu 1921 poukazuje také na bytové předpisy (zák. z 28. března 1918 č. 114 ř. z. resp. ze 17. října 1918 č. 79 z. z.) dlužno ponechati spolku Marianum samému, aby, bude-li toho v tomto případě vůbec třeba, další opatřil. Proti tomuto disposice s církevním jměním se týkajícímu opatření nepřísluší měst. radě jako úřadu patronátnímu opravného prostředku«. Podle usnesení městské rady ze 16. prosince 1921 byl onen byt propůjčen Václavu S., kalkantu v kostele .... K rekursu měst. rady byl nař. rozhodnutím výnos zsp-é, pokud jím měst. radě jako úřadu patronátnímu bylo odepřeno právo stížnosti, zrušen jako nezákonný, poněvadž v daném případě jde o jmění kostelní, k němuž patronům' přísluší po rozumu ustanovení §§41 a 42 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. právo spolusprávy; k dalším vývodům rekursu podotkl však žal. úřad, že nemá příčiny měniti opatření zsp-é, ježto platným právním předpisům bylo vyhověno (§§ 42 a 41 téhož zák.). Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí užší správní komisí hl. m. Prahy v zastoupení obce pražské jako patrona měst. záduší, která nař. rozhodnutí vytýká nezákonnost pro porušení práva patronova ke správě kostelního jmění podle § 41 a 42 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., shledal nss důvodnou z těchto úvah: Předmětem sporu jest dle shora vylíčeného otázka, zda disponovati s uprázdněným bytem kostelníka při zmíněné faře, po případě účastniti se disposice takové jest oprávněna obec pražská jako patron, či zda disposice ta přísluší přímo a ihned s pominutím patrona (po případě orgánů jmenovaných v § 42 cit. zák.) zsp-é v dohodě s arcibisk. konsistoří. Není sporu o tom, že jde o otázku správy jmění církevního podle § 38 cit. zák. a to o správu jmění kostelního. Podle § 51 cit. zák. č. 50 z r. 1874 zůstaly předpisy min. nař. z 20. června 1860 č. 162 ř. z. a ze 13. července 1860 č. 175 ř. z. o prodeji a zavazování jmění katolických kostelů, prebend a duchovních ústavů i na příště, t. j. po vydání zák. č. 50 ř. z. z r. 1874 a po zrušení konkordátu (cís. pat. z 5. listopadu 1855 č. 195 ř. z. a čl. 1. zák. č. 50 ř. z. z roku 1874) v platnosti až na to, že pozbyly platnosti předpisy, stanovící požadavek schválení papežskou stolicí. Podle min. nař. č. 162 z r. 1860 odst. 7 pokládati jest zatížení církevního majetku, které přesahuje částku 1000 zl. r. č. za značné, stejně jest pokládati za značné zatížení církev, majetku, jestliže pozem- ky, obytná stavení nebo práva dají se na více než 3 léta v nájem, anebo je—li ujednáno, aby pachtovné nebo nájemné bylo zapraveno na více než 1 rok předem. Ze správních spisů jde, že v daném případě nejde o značné zatížení kostelního jmění, poněvadž nikde není řeči o tom, že by propůjčení bytu kalkantu Václavu S. po případě pronajetí bytu spolku Marianum mělo se státi předem na dobu delší 3 let anebo, že by shora uvedená podmínka co do placení nájemného byla stanovena, a poněvadž, není-li značným zatížením pronajetí místností — pokud tu nejsou zvláštní podmínky shora uvedené — tím méně lze pokládati za značné zatížení pouhé odvolatelné propůjčení naturálního bytu. Nejde-li však o značné zatížení kostelního majetku, pak jest podle dalšího předpisu odst. 14. cit. min. nař. č. 162/1860 věc tuto posuzovati podle předpisů rozhodných pro správu kostelního jmění. V tom směru pak stanoví § 41 zák., č. 50 z r. 1874, že »správu jmění kostelů . .. jest zaříditi vůbec tak, aby v ní měl účastenství správce kostela a zastupitelstvo těch, kteří jsou povinni, kdyby jmění nestačilo, zaplavovati náklady na potřeby kostelní, a kteří jsou subsidiárně právy ze závazků kostela nebo církevních ústavů«. Dále pak stanoví § 42, že »podle pravidla vyřknutého v § 41 spravovati mají jmění kostelů farních společně správce fary, osada farní a patron kostela«. Poněvadž dle shora vylíčeného daný případ jest posuzovati podle předpisů platných pro správu jmění kostelů farních, plyne ze zákona že disposice s bytem, o kterou jde, jest v prvé řadě věcí správce fary společně s osadou farní a patronem kostela, při čemž co do otázky působnosti osady farní jest poukázati na předpisy min. nař. z 31. prosince 1877 č. 5 ř. z. z roku 1878. Účast patrona kostela na správě jmění kostelů farních podle § 42 častěji cit. zák. nutno dle textace zák. pokládati za právo patronovo, a nutno tedy shledati, že nař. výrokem, který popírá v podstatě toto právo patronovo, tím, že vindikuje pro zsp-ou v dohodě s arcibisk. konsistoří právo přímého rozhodování ve věci o kterou jde, bez účasti, přes hlavu a proti vůli patrona a obce farní, bylo nezákonným způsobem porušeno právo stěžující si obce pražské na zákonem jí vykázanou účast ve správě kostelního jmění. Na tom nemůže nic měniti předpis § 45 opětně cit. zák., který stanoví, že »v mezích ustanovení výše položených, zachovává se biskupům a jich náměstkům účastenství ve správě jmění církevního v jich okrsku se nacházejícího, které jim dle nařízení církevních přísluší, pokud tato nařízení nejsou zákonům státním na odpor«, neboť právě z tohoto zák. předpisu jde, že právo biskupů co do správy církevního jmění jest státním zákonodárstvím uznáváno jenom potud, pokud neodporuje zákonům státním a pokud se pohybuje v mezích ustanovení, obsažených v paragrafech předcházejících, tedy zejména též v § 42. Tomuto předpisu však by bylo na odpor a nelze proto uznati pro forum státní za platné případné právo biskupů sahající dále než jak státními předpisy jest stanoveno. Z téhož důvodu nelze také přihlížeti k případným, dále jdoucím právům, která ve směru správy církevního jmění funkcionářům církevním přiznána jsou novým kodexem práva kanonického papeže Pia X. Stejně nelze proti shora uvedenému výkladu důvodně dovolávati se předpisu §u 43 zák. č. 50 ř. z. z r. 1874, dle něhož pravidla daná v § 41 a 42 téhož zák. budou provedena šíře zvláštním zákonem, kterýžto zákon dosud nevyšel. Neboť předpisy § 41 a 42 nabyly bez ohledu na to, zda onen prováděcí zákon byl nebo nebyl již vydán, účinnosti dnem vyhlášení zák. (čl. III.); zásada § 42 je tudíž i bez vydání slíbeného prov. zák. platným právem, která musí býti prováděna a až do případného vydání bližšího prov. zákona posuzována podle předpisů té doby platných, tedy zejména i podle předpisů shora cit. min. nař. z r. 1860.

Citace:

č. 4053. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 665-669.