Č. 4071

Dávka ze zábav: I. * Výrok zsv-u, jímž tento vyslovuje povinnost obce k náhradě výloh spojených s dozorem nad vyměřováním a vybíráním dávky ze zábav (odst. 6 k § 37 prov. nař. č. 143/22 k zák. č. 329/21) jest rozhodnutím příslušného úřadu. — II. * Rozvrhuje skutečné výlohy s dozorem nad vyměřováním a vybíráním dávky ze zábav spojené na jednotlivé obce (odst. 6 k § 37 cit. nař.) není zsv povinen výši výloh výkonem dozoru v té které obci způsobených individuelně zjišťovati. Může se tedy příspěvek k úhradě výloh těch také stanoviti pro všecky obce určitým procentem z výtěžku dávky v obci. — III. * Ustanovení odst. 5 § 37 cit. nařízení, podle něhož zsv v Čechách vede
dozor nad vyměřováním a vybíráním dávky ze zábav, jest kryto ustanovením § 35, odst 4 zák. č. 329/21 (fin. nov.).
(Nález ze dne 29. října 1924 č. 18 669.)
Věc: Městská obec Ú. (starosta Dr. Karel Schöppe) proti zemskému správnímu výboru v Praze (vrch. zem. rada Dr. Em. Sokol) o náhradu výloh spojených s dozorem nad vyměřováním a vybíráním obecní dávky ze zábav.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že městská obec Ú. jest povinna odvésti zemskému fondu jako náhradu skutečných výloh spojených se zemským dozorem nad vyměřováním a vybíráním obecní dávky ze zábav 3% výnosu této dávky docíleného v době od 1. října 1921 do 31. prosince 1922. O stížnosti obce uvážil nss toto: Stížnost namítá především nepříslušnost žal. úřadu, uvádějíc, že zsv má ve věci této jen postavení strany a že výrok jeho je tedy pouhým prohlášením strany. St-lka sama ovšem v závěrečném petitu stížnosti od námitky této upouští ,dovolávajíc se kompetence nss-u podle § 2 č. 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. Neboť dle tohoto ustanovení jest nss povolán rozhodnouti o nárocích proti státu, neb jednotlivým zemím tenkráte, rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti úřady správní, a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí. Dovolávajíc se právě tohoto ustanovení, st-lka sama přiznává nař. výroku povahu úředního rozhodnutí a nemůže tedy současně zastávati náhled, že jde o pouhé prohlášení strany. Soud musil ovšem z úřední povinnosti zabývati se otázkou, zda-li jest stížností naříkáno vskutku úřední rozhodnutí neb opatření, neboť jenom takováto emanace úřadu správního podléhá dle § 2 zák. o ss kontrole tohoto soudu. Soud dospěl v té příčině k náhledu, že nař. výrok zsv-u, kterým byla stěžující si obec vyzvána, aby nahradila zemskému fondu výlohy, spojené s výkonem dozoru nad vyměřováním a vybíráním obecní dávky ze zábav, dle svého obsahu zásadně může míti povahu rozhodnutí neb opatření úředního a že má takovouto povahu zejména tehdy, ukládá-li úřad správní náhradu útrat svého výkonu úředního. Neboť výrok o útratách jest součástkou výkonu úřední funkce dozorčí stejně, jako jest součástkou rozhodnutí neb opatření správního. Otázka příslušnosti žal. zsv-u závisí tedy na tom, zda úřad tento byl příslušný vykonávati úřední kontrolu dávky ze zábav, což jest právě hlavní otázkou sporu. Zodpoví-li se tato hlavní otázka kladně, jest tím kladně zodpověděna i otázka, zda výrok o náhradě útrat s kontrolou spojených má povahu autoritativního rozhodnutí správního. Rozřešení této hlavní otázky sporu závisí pak na tom, zda obecní finanční novelou v § 37 ve spojení s § 35 byla vláda zmocněna, aby pověřila zsv onou kontrolou obecní dávky ze zábav, kteráž v prov. nař. (k § 37 bod 5 nař. č. 143 z roku 1922) jest blíže označena, to jest »dozorem nad vyměřováním a vybíráním« této dávky obecní. Stížnost hájí náhled, že kontrolou, o které zákon v § 35 jedná, jest rozuměti jen ony úkony kontrolní, které původně příslušejí obci, neboť jen tuto kontrolu lze nařízením přenésti s obce na jiný orgán samosprávný, takže pak vykonává ji místo obce tento jiný orgán samosprávný. Takovým úkonem kontrolním jest však podle náhledu stížnosti při dávce ze zábav jen kontrola podle § 11 pravidel k vyměření této dávky, to jest kontrola při pokladně nebo u vchodu do zábavní místnosti, neb i v zábavní místnosti samé, tedy kontrola osob dávkou poviných. Tato kontrola však nebyla vl. nařízením na zsv přenesena, tento nevykonává ji místo obce, nýbrž dle § 11 posl. odst. pravidel nejvýše vedle obce. Nss nemohl však tento výklad § 37 a 35 ob. fin. novely uznati správným. Neboť sluší především míti na mysli, že ustanovení odst. 4 § 35 ob. fin. novely nevztahuje se jenom na dávku ze zábav, nýbrž i na všecky jiné dávky obecní a musí již proto výraz »kontrola« v § 35, odst. 4 býti vykládán tak, aby hodil se na všecky dávky obecní, tedy i na takové, kde kontrola ve smyslu § 11 pravidel o dávce ze zábav není vůbec myslitelná. Nutno tedy vycházeti od pojmu »kontroly«, který z výrazu tohoto dle smyslu jeho se podává. Kontrola jest pojem široký. Není však třeba obsah jeho ve všech směrech vyšetřovati, neboť tolik je jisto, že náleží k ní i ona činnost dohlédací, která u státních úřadů finančních známá jest pode jménem »censury« (Srovnej na příklad §§ 3, 22 č. 16 a přílohy lit A) úředního poučení o poplatcích, daného min. fin. vynesením, ze 17. ledna 1885 č. 1728). Kontrola tato záleží v tom, že jiný orgán, než orgán vyměřovací přezkoumává akty vyměřovací, tedy postup orgánu dávku veřejnou vyměřujícího. Kontrola koná se za tím účelem, aby fiskus byl uchráněn od zkrácení, a to buďsi od zkrácení způsobeného censurovaným aktem vyměřovacím, anebo aspoň od zkrácení v budoucnosti tím, že orgán kontrolní vytkne orgánu vyměřujícímu jeho omyl, nebo nedopatření a naznačí mu, jak má si napříště vésti, aby fiskus neutrpěl újmy. Ochranu proti újmám z censurovaného aktu vzešlým, zabezpečuje pak takováto kontrola buď tím způsobem, že zjednává se jí základ pro případné dobývání náhrady škody od orgánu vyměřovacího, jenž svým omylem neb opomenutím způsobil fisku škodu, (srovnej též § 6 pravidel o obecní dávce ze zábav aneb i tím způsobem, že za jistých předpokladů může dojíti k dodatečnému vyměření dávky. Positivní základ pro takovéto dodatečné vyměření dávky jest dán pro všecky dávky obecní, tudíž i pro dávku ze zábav v § 46 ob. fin. novely, dle něhož platí o promlčení obecních dávek stejná ustanovení, jako o promlčení daní přímých. Sluší tedy i na dávku ze zábav použíti ustanoveni § 284 o osobních daních přímých, a dle tohoto ustanoveni ovšem i předpisu § 1 až 3 zák. z 10. března 1878 č. 31 ř. z., dle něhož lze dávku, která neprávem vůbec, aneb aspoň v zákonné výši nebyla předepsána, uložiti před uplynutím lhůty promlčecí i dodatečně. (Srovnej nál. býv. ss Budw. č. 12 080 A.) Bylo by tedy na příklad možno dodatečně požadovati dávku ze zábav i z podniků nesprávně za osvobozené pokládaných, jakož i z podniků, jež z jiného důvodu dávce ze zábav neprávem unikly. (Srovnej nál. nss-u Boh. č. 768 adm.) Z úvahy této a z ustanovení zákonných v ní dovolávaných tedy vy- plývá, že kontrolou dávky není možno rozuměti toliko kontrolu řád- ného plnění uložené povinnosti dávkové, nýbrž že kontrolou dávky jest i kontrola aktu vyměřovacího, tedy kontrola činnosti úředních orgánů vyměřováním a také vybíráním dávky pověřených. Z předeslané úvahy plyne také, že jest jen přirozeným požadavkem řádné správy finanční, pamatuje-li se na organisaci nějaké kontroly nad orgány vyměřovacími, a že při dávkách obecních jest především věcí obce samé, aby se o tuto kontrolu v zájmu pokladny obecní postarala. Jestliže tedy prov. nařízením byla právě tato kontrola nad úřední činností orgánů vyměřovacích a vybíracích přenesena na jiný orgán samosprávný než úřad obecní, jest po této stránce, kterou soudu jediné náleželo se zabývati, prov. nař. kryto zmocněním zákonným, v §§ 37 a 35 ob. novely fin. uděleným. Stížnost vytýká dále jako vadu řízení, že výše odškodného, jež zemský správní výbor stěžující si obci uložil, nebyla řádně vyšetřena, poněvadž nebylo zjištěno, kolik činil skutečný náklad, jaký kontrolou obecní dávky ze zábav v Ú. byl zemskému fondu způsoben. Maje posouditi důvodnost této námitky musil nss uvážiti, že v §u 35 ob. fin. novely dostalo se vládě prostě zmocnění, aby výměr odškodného za vybírání a kontrolu dávky určila, kdežto způsob, jakým výměra se určí, byl jí zákonem ponechán na vůli. Toto široké zmocnění zajisté dopouští, aby odškodné stanoveno bylo i způsobem paušálním. Vláda použila pak zákonného zmocnění v prov. nař. k ob. fin. novele (k § 37 č. 5) tím způsobem, že prohlásila »obce povinnými nahraditi zemským fondům skutečné výlohy s dozorem nad vyměřováním a vybíráním dávky ze zábav spojené«. Tuto náhradní povinnost obcí omezuje prov. nař. jen potud, že odškodné nesmí činiti více než 3% výnosu dávky »v obcích« dozoru zemskému podrobených. Odškodné není tedy vyměřeno tím způsobem, že každá jednotlivá obec má nahraditi zemskému fondu skutečné výlohy přesně jen v té výši, jaká vzešla výkonem dozoru nad dávkou v této obci vybíranou. Prov. nař. zvolilo jiný způsob výměry odškodného«, uloživši každé obci zemskému výboru podrobené, aby participovala na úhrnkové úhradě skutečných výloh se zemským dozorem spojených, pokud výlohy ty nečiní více než 3% úhrnného výnosu dávky ve všech obcích, pod dozor zemský postavených. Jakou částkou jednotlivá obec na této úhrnné náhradě má participovati, prov. nař. sice výslovně nestanoví, dává však dostatečně na jevo, že ani u jednotlivé obce nemá toto odškodné činiti více než 3% jejího vlastního výnosu dávkového, neboť za nedostatku předpisu opačného nelze za to míti, že by rozvrh odškodného na jednotlivé obce směl se díti nestejnoměrně. Hledíc k těmto ustanovením, mohla by snad stěžující si obec namítati, že skutečný náklad výkonem dozoru zemského ve všech obcích vzešlý, nebyl vyšetřen správně. Zajisté mohla by namítati, že požadované odškodné činí více než 3% úhrnného výnosu dávky ve všech obcích, nebo více než 3% výnosu dávky ve stěžující si obci docíleného. Takových námitek však st-lka nevznesla. Kolik činil skutečný náklad, spojený s kontrolou dávky v jednotlivé obci nemá však dle toho, co svrchu bylo vyloženo, pro otázku výše odškodného od obce této požadovaného, právního významu a jest tudíž vada řízení, kterou stížnost jedině vytýká, pohřešujíc náležité zjištění právě tohoto skutečného nákladu, jen vada domnělá a námitka stížnosti, vadu tuto uplatňující bezdůvodná.

Citace:

č. 4071. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 700-704.