Č. 4204.
Sociální péče: K výkladu pojmu »nezaměstnanost«.
(Nález ze dne 6. prosince 1924 č. 21631).
Věc: Továrna na papír. úč. spol. v Bratislavě (adv. Dr. K. Paštika z Prahy) proti ministerstvu sociální péče stran podpory nezaměstnaných dle zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 322 Sb. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 6. června 1919 žádala H-cká továrna na papír v Bratislavě u ministra pro SI., aby jí byla uhrazena přiměřená sazba percentuální z mezd, které vyplatila během doby, kdy továrna nebyla provozována, t. j. v době od 1. listopadu 1918 do 31. března 1919, uvádějíc, že provozování se nemohlo státi následkem nedostatku uhlí a že dělníci nemohli býti propuštěni, ježto podnik byl stále pod státním dohledem. V dalším podání z 26. února 1920 specifikovala firma úhrn vyplacené mzdy částkou 276690 K 71 h a žádala v podání z 26. června 1920 o náhradu částky 126185 Kč.
Výnosem z 22. prosince 1920 sdělilo min. soc. péče zemskému úřadu práce v Bratislavě, že žádosti firmy o úhradu vyplacených mezd za řečenou dobu nelze vzíti v projednání, ježto, jak konaným šetřením bylo zjištěno, firma po dobu zastavení podniku zaměstnávala svoje dělnictvo pracemi, jež by i za jiných okolností musila nutně provésti, a sice při čistění a důkladné opravě celé továrny, vyměňování tyčí elektrického vedení, při správce pažení u turbin a stavebních pracích na nově stavěné budově celulosky. Rovněž plavení dříví s hor do Báňské Bystřice po 3 týdny nelze považovati za práci nouzovou nebo mimořádnou, ježto papírna jest povinna každoročně z jara v době vysokého stavu vody pustiti vodu jalovým řečištěm a zastaviti náhon na turbinu za příčinou plavení palivového dříví, k čemuž závod propůjčuje svoje dělnictvo. Za veškeré uvedené práce pobíralo dělnictvo mzdu jemu příslušející a nikoli podporu a nemá proto firma nároku na úhradu vyplaceného obnosu Stejná žádost firmy z 8. ledna 1921 byla výn. min. soc. péče z 21. ledna 1921 zamítnuta z důvodů obsažených v dřívějším výnosu.
Proti těmto rozhodnutím nečinila firma dle spisů žádných námitek. Teprve následkem stížnosti přednesené zástupcem firmy na anketě svolané min-em obch na 5. července 1922 za účelem jednání, aby provoz podniku byl zachován, bylo zavedeno další šetření o tom, která část mezd firmou za kritickou dobu vyplacených týkala se prací, které bylo nutno prováděti v zájmu podniku, a které byly provedeny z ohledu na veřejný klid a pořádek.
Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče, že jakkoliv nebylo možno — vzhledem na dlouhou dobu od provedení oněch prací uplynulou — přesně zjistiti, že firma práce ony dala v roce 1918 a 1919 prováděti pouze z ohledu na veřejný pořádek, tudíž v zájmu veřejném, přece uznává min. soc. péče, že tímto způsobem byl zaopatřen výdělek průmyslovému dělnictvu, které by jinak mělo nárok na státní podporu v nezaměstnanosti. V uvážení této okolnosti přiznalo pak min. soc. péče po dohodě s min. fin. stěžující si firmě zcela výjimečně k podporám, jejímu jinak nezaměstnanému dělnictvu od 22. prosince 1918 do 9. listopadu 1919 jí vyplacených, státní příspěvek v částce 70000 K.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná namítá, že žal. úřad založil své rozhodnutí na nesprávném výkladu § 17 zák. z 12. srpna 1921 č. 322 Sb. o podporách nezaměstnaných.
Nss jest názoru, že cit. zákona v tomto případě nelze použíti, a to proto, že stížnost domáhající se náhrady mezd vyplacených v době od 22. prosince 1918 do 9. listopadu 1919 může svůj nárok opírati pouze o normu, která v naznačenou dobu platila t. j. o zákon o podpoře nezaměstnaných z 10. prosince 1918 č. 63 Sb., po případě o zák. z 12. února 1919 č. 63 Sb., jenž na prvém zákonu v podstatných směrech nic nezměnil.
Zákon č. 63/1918 měl na mysli nahraditi dělníkům onen úbytek mzdy nebo služebních požitků, jejž utrpěli proto, že nebyli zaměstnáni. Plyne to z § 1, jenž praví, že příslušníci čsl. státu odkázaní svojí výživou na mzdu nebo služební požitky a podléhající zákonu o pojištění dělníků v nemoci. . . mohou činiti nárok na podporu v nezaměstnání za podmínek uvedených v tomto zákoně. Zákon tedy předpokládá, že osoby, jež nárok činí, zaměstnány nejsou. Na tomto stanovisku stojí i § 13 tohoto zákona, jenž zmocňuje min. soc. péče, aby povolil jiný postup při udělování podpor v nezaměstnanosti podle tohoto zákona skupinám podnikatelů, kteří nechtějíce propustiti nezaměstnané dělníky, vyplácejí jim na dále mzdu aspoň ve výši těchto podpor.
Nezaměstnanosti ve smyslu tohoto zákona nelze rozuměti konáni prací, jež se v tom či onom závodě formálně nekonají. Nezaměstnanými rozumí cit. zákon jen takové osoby, které vůbec zaměstnány nejsou, které vůbec nepracují a jimž přes to, že nejsou zaměstnány, podnikatel z jakéhokoliv důvodu mzdu dále vyplácí; v tomto případě přísluší skupinám' podnikatelů za předpokladu § 13 vůči státu nárok na náhradu vyplacené mzdy ve výši podpor, které by jinak stát vyplácel z důvodu nezaměstnanosti.
V daném případě však doznává stížnost sama, že mzda, o jejíž náhradu jde, stěžující si firmou nebyla vyplacena osobám nezaměstnaným, nýbrž zaměstnaným. Ježto se tudíž jedná o částky, které firma platila jako mzdu a které tvořily ekvivalent za vykonanou práci, nemůže se dle názoru nss-u stěžující si firma právem domáhati náhrady jejich, ať je ve skutečnosti vyplácela z té nebo z oné příčiny.
Případy, kdy podnikatel zaměstnává své dělnictvo nikoli v pravidelném provozu svého podniku, nýbrž pouze t. zv. pracemi nouzovými, snad jen, aby byl udržen klid a veřejný pořádek, byť i pod nátlakem orgánů vládních, nejsou v cit. zákoně o podpoře nezaměstnaných upraveny. Stalo se tak teprve zákonem z 12. srpna 1921 č. 322 Sb., jenž v §§ 13 a násl. připouští za modalit tam blíže uvedených náhradu mezd vyplacených za práce nouzové, avšak omezuje úpravu tuto na nouzové práce prováděné veřejnoprávními korporacemi (obcemi, okr. zastupitelstvy a okr. silničními výbory).
Stížnost dovolává se pouze okolnosti, že stěžující si firma vyplácela mzdu za práce, které jsou pracemi z nouze. Nárok na náhradu mzdy státem z takového důvodu nemá však v zákoně o podpoře nezaměstnaných opory, neboť není tam upraven; že by byl založen předpisem jiného zákona, stížnost ani netvrdí.
Nss tudíž neshledal, že by nař. rozhodnutí bylo v rozporu se zákonem, a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.