Č. 3936.

Cestovní pasy. — Ústavní práva: * I. Finanční správa může ve smyslu nař. č. 87/1918 a č. 46/1919 vrácení složené daňové jistoty činiti závislým na vrácení cestovního pasu. — II. § 110 ústavní listiny zaručuje právo volného stěhování toliko potud, že připouští omezení práva toliko ve formě zákona.
(Nález ze dne 23. září 1924 č. 10957).
Věc: Dr. Moric G. v Nitře proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o vrácení záruční listiny při cestovním pasu.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: Následkem své žádosti, aby mu byla vrácena záruční listina, znějící na 10000 K, již předložil úřadu v květnu 1923 při vydání cestovního pasu, byl st-l vyzván výměrem fin. ředitelství v Nitře z 8. října 1923, aby do 15. října zaslal úřadu svůj cestovní pas, ježto jinak by se mu ona listina nemohla vrátiti. V odvolání z toho výměru namítal st-l, že není zákona, dle něhož by fin. řed. mohlo žádati záruku, zejména za daně budoucí, dosud nevyměřené. Je starý advokát, v Nitře usedlý, a neuteče pro několik set korun. Z ochoty složil by směnky ve výši 10000 K jako záruku, že neuteče. Navrhuje proto, aby záruka od něho nebyla žádána a aby mu byla ona kauční listina vrácena.
Výměrem ze 7. listopadu 1923 zamítlo fin. řed. toto podání z důvodu, že složení jistoty bylo st-li uloženo podle § 2 zák. z 22. prosince 1918 č. 87 Sb. resp. podle nař. z 18. ledna 1919 č. 46 Sb. Fin. ředitelství prodlužuje mu k vrácení cestovního pasu lhůtu do 25. listopadu 1923 s tím, že jinak záruční listina vydána mu nebude.
V odvolání namítal st-l, že nařízení č. 87/19 jakož i rak. zákon č. 307/17 a podobně i nař. č. 46/19 zanikly automaticky zastavením válečného stavu. Krom toho odstranila je ústavní listina zaručující občanům volnost stěhovacího práva.
Nař. nyní rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání z důvodu, že podle nař. z 18. ledna 1919 č. 46 Sb. může býti složená jistota vrácena jen proti vrácení pasu a daňového osvědčení a proti zaplacení daní a dávek, jež dospěly ke splatnosti ode dne složení jistoty.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
ředmětem nař. rozhodnutí je pouze otázka, zda a za jakých podmínek jest st-li vrátiti onu záruční listinu po jeho návratu na zdejší státní území První instance učinila vrácení to závislým pouze na jedné podmínce, aby totiž st-l vrátil cestovní pas, jehož vydání zavdalo podnět k úřednímu uložení oné kauční listiny. Žal. úřad zamítl svým výrokem st-lovo odvolání popírající oprávněnost tohoto požadavku a připojil sám ještě další podmínky, aby totiž st-l vrátil dříve také daňové osvědčení, a aby zaplatil daně a dávky, jež dospěly k splatnosti od doby složení oné jistoty. Rozhodl tedy žal. úřad zřejmě in pejus st-le, jenž však proti postupu žal. úřadu nebrojí a nevytýká nezákonitosti — nikoli zmatečnosti — již by postup ten z ohledu práva procesního mohl zakládati, omezuje se, pokud ze stížnosti lze souditi, pouze na námitku práva materielního, že totiž nař. z 18. ledna 1919 č. 46 Sb., o něž se úřad opřel, žádaje splnění oněch podmínek, je neplatné, a to jednak proto, že ministerstvo nebylo oprávněno nař. to vydati, jednak pak, protože prý odporuje ústavě.
Nss řeše tyto otázky, neshledal předem nutným zkoumati, pokud by nař. to jakožto prov. nařízení k normě jiné, totiž nař. z 22. prosince 1918 č. 87 Sb., postrádalo ústavního podkladu ve smyslu § 55 úst. listiny, obsahujíc také dodatky v normě té neobsazené, zejména pokud jde o podmínky vrácení složené jistoty.
Nařízení z 18. ledna 1919 č. 46 Sb. totiž, publikované ve Sbírce zák. a nař., byť i označeno bylo jako »nařízení min. fin. v dohodě s min. vnitra, min. obch., jakož i min. zahr.«, podepsáno je zástupcem min. předsedy a devíti ministry, majíc tedy náležitosti požadované §em 19 platné tehdy próz. ústavy z 13. listopadu 1918 č. 37 Sb., pro nařizovací akty vlády a jest k němu tedy hleděti jako k nař. vlád. po rozumu § 4 cit. próz. ústavy, nikoli jako aktu jediného ministra.
Nař. to vydáno bylo, jak již uvedeno, k provedení normy jiné, totiž nař. z 22. prosince 1918 č. 87 Sb., vydaného taktéž vládou po rozumu předem cit. zákonných ustanovení a opírajícího se výslovně o zák. z 24. července 1917 č. 307 ř. z., jímž vláda byla zmocněna, aby po dobu mimořádných, válkou vyvolaných poměrů nařízením vydávala opatření potřebná k podpoře a znovuzřízení hospodářského života a k odvrácení hospodářských škod.
Z toho je patrno, že právní základ obou zmíněných nařízení je týž, totiž onen zmocňovací zák., jímž tedy obě nař. ta, vydaná orgánem k tomu povolaným, totiž vládou na základě onoho zmocnění, kryta jsou s hlediska formálně legislativního.
Jak již uvedeno, zmocnění to vztahovalo se i na opatření potřebná k odvrácení hospodářských škod a to nikoli jen po dobu války, jak se st-l mylně domnívá, nýbrž i na dobu mimořádných, válkou vyvolaných poměrů, tedy i po skončení válečného stavu. Ostatně odkazuje se st-l se svými pochybnostmi v tomto směru na § 4 zák. z 15. dubna 1920 č. 337 Sb., uznávající výslovně platnost nařízení vydaných vládou právě na základě cit. zmocň. zák.
Jestliže vláda, chtějíc za neupravených ještě poměrů poválečných zameziti, aby jednotliví poplatníci při odchodu do ciziny, ať již trvalého nebo jen přechodného, nezmařili snad své berní povinnosti, nebo nestížili alespoň vymáhání nároku eráru na splnění povinnosti té, hleděla normani těmi zajistiti onen nárok tím, že vydání cestovního pasu učinila závislým na splnění nebo zajištění berní pohledávky, a stanovila-li, že dodatečné vrácení jistoty takto zřízené nastane až po splnění nároku toho, jest v úkonu tom právem spatřovati opatření sloužící k odvrácení hospodářských škod, k němuž vláda byla v základě onoho zmocňovacího zák. oprávněna, a jest tedy nařízení to i po hmotné stránce kryto cit. zmocň. zákonem. Zejména nelze po názoru nss-u spatřovati ani překročení mezí onoho zmocnění v tom, učinila-li vláda vrácení zřízené jistoty závislým na tom, aby vrácen byl cestovní pas, když tím teprve odstraněna jest možnost opustiti zdejší území a tudíž odpadá pak důvod, jenž byl vládě podnětem k onomu opatření.
Pravda, že § 110 úst. lstiny zaručuje právo volného stěhování zdejších občanů, nikoli však, jak st-l se domnívá, bezpodmínečně a neomezeně, nýbrž pouze v ten způsob, že připouští omezení práva toho toliko ve formě zákona.
Poněvadž však nař., o něž úřad výrok svůj opřel, jest, jak právě dovozeno, kryto zmocň. zákonem jak formálně tak i hmotně, a jest tudíž rovnocenné normě zákonné, nebylo by lze ani v tom případě, kdyby v podmínkách stanovených pro vrácení jistoty poskytnuté za daně při vydání cestovního pasu, a pouze o tuto otázku v daném sporu jde, bylo vůbec spatřovati omezení práva stěhovacího ústavou zaručeného, popírati platnost normy té z důvodu, že odporuje ústavní listině, jež právě omezení takové, totiž ve formě zákona, připouští.
Bylo tedy zamítnouti stížnost jednak jako nepřípustnou a jednak jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3936. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 432-434.