Č. 4137.

Pozemková reforma: * Rozhoduje-li úřad za účinnosti §u 50 a) zák. ze 13. července 1922 č. 220 Sb. a nařízení č. 74/23 Sb. o žádosti za schválení pachtu dle § 7 záb. zák., musí k předpisům v těchto pramenech obsaženým přihlížeti, i když pachtovní smlouva byla uzavřena před jich účinností. — 2. Jaké pachtýře má na mysli předpis § 50 a) náhr. zák?
(Nález ze dne 20. listopadu 1924 č. 20066.)
Věc: Firma cukrovary M. a O. (adv. Dr. Arn. Steiner z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (min. taj. Dr. Frt. Bureš, za zúč. strany adv. Dr. Frt. Hrdina z Prahy) o odepření svolení k pachtu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad zjistiv, že pronájem velkostatku M. končí dnem 31. prosince 1923, zahájil dne 2. května 1923 s vlastnicí velkostatku za účasti zástupců dosavadního pachtýře jeho, akciové společnosti Cukrovary M.-O., řízení dle §§ 4 a 5 nař. vlády ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb. Když pak zástupce vlastnice dne 25. června 1923 učinil protokolární prohlášení dle § 4 cit. nař., že vlastnice velkostatku hodlá veškeré dvory velkostatku M. propachtovati této společnosti na dalších 12 roků, označil žal. úřad vlastnici velkostatku výměrem z 23. srpna 1923 uchazeče a vyzval ji, aby jedné z osob jí naznačených dvory ony propachtovala, pachtovní podmínky do 2 měsíců dojednala, o výsledku zprávu podala a smlouvu pachtovní příslušné obvodové úřadovně předložila ku schválení dle § 7 z. z.
Podáním ze 22. září 1923 sdělila vlastnice žal. úřadu, že ono prohlášení jejího zástupce při jednání dne 25. června 1923 zakládá se na mylné informaci a neodpovídá skutečnosti, ježto uzavřela s výhradou svolení stpú-u již dne 15. ledna 1923 s dosavadní pachtýřkou pachtovní smlouvu o prodloužení pachtu na dalších 12 roků, a žádala, aby opatření žal. úřadu bylo zrušeno, ježto jde o udělení schválení ku prodloužení pachtovní smlouvy z doby před působností cit. vl. nař., nelze proto jeho § 4 v tomto případě použíti.
Žal. úřad výměrem ze 29. září 1923 sdělil pak vlastnici velkostatku, že nebéře její prohlášení na vědomí, vyzval ji, aby příkazu jeho vyhověla, a prohlásil zároveň, že neuděluje svolení dle § 7 záb. zák. smlouvě pachtovní proto, že by pacht ten ohrožoval provedení pozemkové reformy tím, že bylo by znemožněno provésti úřadu péči uloženou mu § 50 a) zák. náhradového o pachtýře přišedší výpovědí stpú-u o své zaměstnání, a nastalo by na straně společnosti na úkor těchto oprávněných osob hromadění pachtu dvorů.
Proti tomuto rozhodnutí vlastnice velkostatku stížnost k nss nepodala. Mezitím žádala vlastnice u obvodové úřadovny stpú-u v Brně podáním, jež tam došlo dne 14. září 1923, aby podle § 7 záb. zák. bylo uděleno svolení shora uvedené smlouvě pachtovní z 15. ledna 1923. Obvodová úřadovna výměrem ze 13. října 1923 odepřela uděliti svolení to z důvodů, jež žal. úřad uvedl ve svém rozhodnutí z 29. září 1923. Stížnosti do rozhodnutí obvodové úřadovny žal. úřad výměrem z 24. listopadu 1923 nevyhověl. — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
1. Stížnost popírá, že by žal. úřad, jednaje dle § 7 zák. z 16. dubna 1919 č. 215 Sb. ve znění novely z 11. března 1921 č. 108 Sb. o svolení k pachtovní smlouvě, měl vůbec práva použíti předpisů § 50 a) zák. náhr. ve znění novely z 13. července 1922 č. 220 Sb. a vl. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb. v těch případech, kde byla sjednána smlouva ta před působností cit. vl. nař., to jest přede dnem 19. dubna 1923.
Dle cit. § 7 záb. zák. vyžaduje pacht a nájem zabraného majetku svolení stpú-u a jest bez něho neplatný.
Udělení či odepření tohoto svolení jest výkonem moci úřední, který se může pohybovati v mezích daných účelem zákona záb. a zákonů a nařízení jej doplňujících. Které právní předpisy to jsou, podává se z právní povahy tohoto svolení. Svolení to jest dispensací ze všeobecného zákazu v zájmu veřejném, jemuž provádění pozemkové reformy slouží. Ale pak úřad, maje rozhodovati o udělení tohoto svolení s hlediska ochrany zájmů veřejných, musí vzíti v úvahu všechny ony předpisy právní o reformě pozemkové, jež platí v době, kdy o svolení rozhoduje. Dokud úřad dispensace této neudělil, nelze mluviti o platné smlouvě. Chtějí-li strany, aby smlouva nabyla platnosti, pak musí žádostí u stpú-u o dispensaci tu se ucházeti; ex officio úřad zakročiti povinen není.
Mezi stranami není sporu o tom, že otázka schválení smlouvy byla uvedena na přetřes poprvé dne 14. září 1923, tedy již po působnosti cit. vl. nař. Za tohoto stavu věci nelze tedy shledati nezákonným, že žal. úřad žádost za svolení k pachtu dle § 7 z. z. zkoumal s hlediska zákonů a nařízení v té době platných, a tedy i s hlediska předpisů § 50 a) náhrad. zák. a vl. nař. č. 74/1923.
Pozírá-li se s tohoto stanoviska na předpisy § 4 cit. vl. nař., pak nelze dáti za pravdu stížnosti, že ustanovení to, dle něhož zamýšlené propachtování jest oznámiti předem stpú-u, a to, běží-li o půdu propachtovanou, aspoň 6 měsíců před uplynutím smluvní doby pachtovní, vylučuje z okruhu své působnosti úmluvy pachtovní, sjednané před působností cit. nař.
Opačný názor nedá se vyvoditi ani z tvrzení, že § 50 náhr. zák. a cit. nař. chrání všechny disposice stran, učiněné před působností nařízení, i nabytá práva z nich, ani z právní povahy smlouvy a účinku uděleného svolení na práva stran, neboť tam zůstaly předpisy těmi nedotčeny zásady § 7 záb. zák. a nelze mluviti o nabytých právech ze smluv, jež zákon bez svolení úřadu prohlašuje neplatnými; soukromoprávní poměr mezi kontrahenty nemůže býti směrodatným pro zodpovědění otázky poměru kompaciscentů na straně jedné a státem, zastoupeným stpú-em, na straně druhé, o nějž jediné v řízení dle § 7 záb. zák. jde. — —
Stížnost spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí i v tom, že žal. úřad odepřel uděliti smlouvě svolení proto, že by svolení to znemožnilo úřadu provésti povinnou péči dle § 50 a) náhr. zák. namítajíc, že udělení úředního svolení ke smlouvě nemá účinku, že by pozemky propachtované ze záboru se vyjímaly a že by po dobu trvání pachtovního poměru nemohlo býti použito opatření zák. záb. i zákonů jej provádějících, že tudíž pacht nijak nestojí v cestě pozemkové reformě. Stížnost přehlíží, že při řízení dle § 50 a) náhr. zák. nejde o péči o pachtýře tam uvedené cestou převzetí nemovitostí podle zák. náhr., ani o jiné úkoly provedení pozemkové reformy, nýbrž právě jen o péči sprostředkováním pachtu na velkém majetku pozemkovém, státem dosud nepřevzatém tedy o prostředek péče sui generis. Není proto nezákonným, když žal. úřad odepřel uděliti svolení z důvodu péče o pachtýře podle § 50 a) náhr. zák., aniž vzal v úvahu, zda a v jaké míře mohl by se snad o něho postarati jinak, kdyby smluvené svolení udělil a teprve pak podle předpisů zákona náhradového nemovitosti propachtované převzal.
2. Stížnost pokládá nař. rozhodnutí za nezákonné i vadné proto, že odmítlo uděliti svolení k pachtovní smlouvě z důvodu, že by udělené svolení znemožnilo stpú-u provésti povinou péči dle § 50 a) náhr. zák., ježto st-lka není osobou ustanovením tím míněnou, poněvadž její existence není založena ve výrobě zemědělské.- St-lka má za to, že i ona náleží mezi pachtýře, na ně myslí § 50 a) náhr. zák. a vl. nař. č. 74/23, ježto tyto předpisy nemají prý nijakého ustanovení o tom, že by to měly býti pouze osoby, jichž existence založena jest ve výrobě zemědělské, nýbrž mluví pouze o slušném zřeteli na pachtýře zemědělských podniků. Avšak § 50 a) náhr. zák. ukládá stpú-u péči jen o ty pachtýře (nájemce), jejichž pachtovní (nájemní) poměr byl dle zák. náhr. výpovědí stpú-u předčasně rozvázán. St-lka netvrdí, že by byla takovým pachtýřem, jehož pachtovní poměr byl výpovědí stpú-u podle náhr. zák. předčasně rozvázán, naopak ze spisů správních jest zřejmo, že pacht její skončil uplynutím ujednané doby dne 31. prosince 1923 a že se jedná o prodloužení pachtu na dobu další. Pak ale stížnost, jak byla formulována, míjí se svého cíle a netřeba ani zkoumati, zda odpovídá zákonu názor žal. úřadu, že lze mezi pachtýře požívající ochrany dle § 50 a) náhr. zák. čítati jen ty osoby, jichž existence jest založena na výrobě zemědělské, když za daného stavu věci v tomto případě nelze st-lku, i kdyby pravda byla, že její existence jest založena ve výrobě zemědělské, pokládati vůbec za pachtýře požívajícího ochrany § 50 a) náhr. zák.

Citace:

č. 4137. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 840-842.