Č. 4062

Učitelstvo. — Administrativní řízení: Osnova zákona o platech učitelských z roku 1913 (Čechy) nemá povahu závazné normy.

(Nález ze dne 25. října 1924 č. 15.330.)
Prejudikatura: Boh. 4033 adm.

Věc: Jan St. v P. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o ustanovení definitivním učitelem ad personam.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Po názoru nss jest stížnost bezdůvodná, neboť st-li nepříslušel nárok na ustanovení definitivním odborným učitelem ad personam na občanské škole v P. na základě toho, že sloužil po určitou dobu ve vlastnosti zatímního učitele, a proto také nař. rozhodnutím, jímž bylo takové jeho ustanovení definitivním odepřeno, nemohl býti protizákonně dotčen ve svém subjektivním právu. To vysvítá z této úvahy: Pokud jde o starší předpisy (§ 49 říš. škol. zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., § 109 řádu škol. a vyuč. pro školy národní z 29. září 1905, č. 159 ř. z., § 26, odst. 6 a 9 zák. z 24. února 1873 č. 17 z. z., § 19. zák. z 19. prosince 1875 č. 86 česk. z. z.), nikde v nich »zatímnímu« učiteli není přiznáván nárok, aby po určité době dosáhl jmenování definitivním ad personam, zejména jmenování na svém posledním služebním místě. Ostatně se st-l těchto starších předpisů ani nedovolával ve správním řízení, ani se jich nedovolává ve stížnosti vznesené na nss, která naopak odvozuje svůj nárok jedině z obsahu výn. zem. škol. rady v Praze z 8. května 1919 č. II. — A 454 — 89, jenž jest dodatkem k výn. téhož úřadu, vztahujícím se na osnovu zák. o platech učitelských, usnesenou permanentní školskou komisí v roce 1913. Tím stížnost pro sporný st-lův nárok zřejmě dovolává se této osnovy, podle které (§ 17 a 155) poměr někdejšího prozatímního učitele byl proti své dřívější podstatě úplně přeměněn a v důsledku té přeměny se připouští za určitých podmínek jmenování prozatímního učitele definitivním ad personam na oné škole, na které v době vzniku nároku působil, kterážto osnova pak nejprv výn. zšr-y ze 24. července 1918 č. II. — A 3622/51 614, uvedeným ve vládním věstníku u věcech škol obecných v král. Českém, část VII., č. 8., byla — jak výslovně dí výnos v prvé větě — toliko »uvedena ve známost« a to ve vlastnosti jakožto pouhá »osnova« zákona. Toto uvedení ve známost motivuje výnos údajem, že budou provedeny hmotné výhody této osnovy. Po té výnos téhož úřadu z 15. srpna 1918 č. II. — A 3622/51 614, ve zmíněném věstníku neuvedený a také jinak neuveřejněný, v dorozumění s česk. zv-em, jakožto zástupcem vydržovatelů národních škol co do nákladů osobních, vydal instrukci, a to zřejmě pouhou interní instrukci svědčící školským úřadům, aby fakticky prováděly disposice osnovy hmotného rázu, a jak si mají při tom počínati, aby se to v jednotlivých konkrétních případech nepříčilo zákonu, za jakýž — jak zšr ve výn. výslovně podotýká — osnova nemůže býti pokládána. Jak ze způsobu, jakým byl vydán, tak z obsahu tohoto vý- nosu vysvítá, že úřad nemínil se jím na venek vázati. Další výn. z 8. května 1919 č. II. — A 454/89/32 613, jenž týká se ustanovování zatímních učitelů na místech definitivních, a jehož se dovolává stížnost, byl sice zase ve svrchu zmíněném věstníku uveřejněn, postrádá však samostatného věcného významu, neboť sám v prvém svém odstavci výslovně označuje se za dodatek k nepublikovanému výnosu z 15. srpna 1918 a nemůže mu proto býti přikládán jinaký význam než tomuto nepublikovanému výnosu; nad to výn. z 8. května 1919 obrací se jen jakožto zřejmá instrukce na ošr-y. ježto, jak nesporno, svrchu zmíněná osnova nikdy nebyla formálně vtělena v zákon resp. v nějakou normu mající působnost zákona a vzhledem k tomu, že, jak dolíčeno, ani jiným způsobem nezamýšlel úřad vydati nějaké závazné pravidlo, lze veškeré svrchu uvedené emanace zšr-y vykládati v celku jedině v ten rozum, že zšr, ač jí žádné zákonné pravidlo neváže resp. ona sama takovým způsobem pro všechny případy vázati se nemíní, chce dobrovolně, od případu k případu a bez právního nároku příslušné učitelské osoby, již před eventuální úpravou cestou zákona, poskytovati určité výhody hmotného rázu učitelským osobám za určitých podmínek. Na uvedené povaze výnosů nemůže nic změniti ani paritní zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., pokud stanoví ve III. článku, že kde odvolává se na zákony zemské míněna jest osnova zák. o platech učitelských z roku 1913. Odkazujeť toliko ustanovení toto na zmíněnou osnovu, za zákon sám ji však v žádném směru neprohlašuje a tím ovšem ani nemůže nahraditi požadavek, který platný právní řád na formelní zákon klade. Zůstala tudíž osnova zák. o platech učitelských i nadále s hlediska všeobecných předpisů právních tím, čím byla před vydáním t. zv. paritního zák., a nestala se zákonnou normou ani tím, že se jí dříve cit. zákon jakožto platné normy dovolal. Ostatně dikce čl. III. par. zák., že osnova byla uvedena v platnost vynesením zšr-y z 24. července 1918 odporuje skutečnému stavu, ježto uveřejnění osnovy v uvedeném výnosu nelze pokládati za »uvedení v pIatnost« této osnovy jakožto závazné právní normy. I později vydaný zák. z 19. dubna 1920 č. 306 Sb., do jehož normace pojata jest otázka jmenování kvalifikovaného učitele po určité služební době definitivním, ovšem bez určení služebního místa, na osnovu tuto nijak se neodvolává, naopak ve svém čl. VI. prohlašuje, že pozbý- vají platnosti ustanovení zemských zákonů, které jsou s ním v rozporu. Není-li však osnova z roku 1913 závaznou normou, pak ovšem percipient nějakého právního nároku na konkrétní výhodu může nabývati teprv individuálním přiznáním výhody takové příslušným úřadem, takže by mohl brániti se jen proti případným důsledkům nějakého pozdějšího úředního aktu, které jsou s tímto individuálním přiznáním v rozporu. V daném případu jest však nesporno, že výhoda, jíž se st-l domáhá, takovým individuálním aktem mu přiznána nebyla. Jest tudíž stížnost bezdůvodná i slušelo ji zamítnouti, aniž nss měl podnět, zkoumati, zda-li snad příslušel st-l i nárok podle zák. z 19. dubna 1920, č. 306 Sb. na jmenování definitivním učitelem bez určitého služebního místa, neboť z tohoto hlediska věc ve správním řízení řešena nebyla.

Citace:

č. 4062. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 685-687.