Č. 3934.

Státní zaměstnanci: O právním postavení soudců a soudních úředníků na Těšínsku vůči čsl. státu po čas polské okupace a o jejich případných nárocích na doplacení služ. požitků vůči státu.
(Nález ze dne 22. září 1924 č. 16085)
Věc: Karel P. a spol. v Opavě (adv. Dr. Art. Wohrizek z Čes, Těšína) proti ministerstvu spravedlnosti stran doplatku služebních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-lé byli v době, kdy území těšínské bylo pod správou mez. doh. komise, služebně přiděleni u soudů východně od demarkační čáry tehdy stanovené, a to na území, jež později rozdělením Těšínská přiznáno bylo republice Čsl. Až do doby, kdy ono území bylo fakticky převzato státem čsl., vyplácel st-lům služební požitky na základě úpravy tehdejších přechodných poměrů stát polský. Když byli převzati do služeb čsl., byly jim se zřetelem k zák. ze 7. října 1919 č 541 Sb. a z 23. července 1919 č. 457 Sb. upraveny služební požitky a vydány o tom vrch. zem. soudem v Brně dekrety, jež vesměs obsahují doložku, že za dobu, pro kterou pobírali požitky od polského státu, bude jim vyplacen pouze rozdíl mezi obdrženými a poukázanými požitky. Z příkazu vrch. zem. soudu byli pak st-lé vyzváni, aby udali, co jim od polského státu bylo vyplaceno v době od 1. října 1918 do konce srpna 1920. Když však příslušné výkazy předložili, bylo jim účetním oddělením vrch. zem. soudu oznámeno, že nároku na doplatky nemají, poněvadž požitky vyplacené jim polským státem převyšují požitky podle našich předpisů. St-lé domáhali se po té doplatků na presidiu vrch. zem. soudu v Brně.
Na toto zakročení dostalo se st-lům vyjma Karla P. a Dra Heřmana S. výnosy vrch. zem. soudu ze 7. prosince 1920 vyřízení v ten rozum, že »za dobu, v níž sloužili Polákům a byli těmito také placeni, nemůže jim doplatek býti přiřknut z důvodu v přípisu účetního oddělení zmíněného při tom bylo podotčeno, že na rozdíl valuty čsl. a polské v oné době vzat náležitý zřetel. Když pak se tito st-lé (vyjma rady P. a S.) domáhali přiznání doplatků u min. sprav., vydalo toto min. výnos z 8. srpna 1921, jímž vysloveno, že stížnosti rady z. s. Dra V. W. v Opavě a kancelářských úředníků a zaměstnanců okr. soudu ve Frýštátě proti opatření ze 7. prosince 1920 stran doplatku služebních požitků nelze vyhověti.
Stížnosti, kterou na tento výnos podali K. P. a společníci k nss, tento soud nálezem z 11. prosince 1922 č. 17781/21 vyhověl a nař. rozhodnutí zrušil pro vady řízení v podstatě z toho důvodu, že nař. výnos sám o sobě ani v souvislosti se správními spisy věci se týkajícími nedává poznati ani právní názor ani skutkový podklad, na němž je založen, ani do jaké míry zamýšlel žal. úřad jím petity jednotlivých st-lů v řízení vznesené vyříditi, s takovou jasností a přesností, aby nss mohl výnos ten v mezích své kompetence podrobiti přezkoumání.
Na to vydalo min. sprav, dne 3. března 1923 nové rozhodnutí, jímž opět nebylo vyhověno stížnostem, resp. žádostem zaměstnanců, o něž jde, stran výplaty doplatku na služ. požitcích za dobu od 1. března 1919 do 31. srpna 1920 ve výši valutárního rozdílu mezi požitky jim polským státem skutečně vyplacenými a požitky, které by jim příslušely v čsl. měně.
Rozhoduje o stížnosti na toto rozhodnutí postiženými zaměstnanci pro nezákonnost podané vycházel nss z těchto úvah:
Nař. rozhodnutí je založeno na úvaze, že st-lé v době, pro kterou žádají za doplacení valutárního rozdílu mezi požitky jim polským státem skutečně vyplacenými a požitky, které by jim příslušely v měně Čsl., t. j. za čas od 1. března 1919 do 31. srpna 1920, nestáli ve služebním poměru k čsl. státu, že totiž přijetím jejich přihlášky do služeb tohoto státu po rozdělení Těšínská a výkonem slibu založen byl nový služební poměr k čsl. státu, jestliže jim tedy při tom byly služební požitky upraveny podle předpisů v republice čsl. mezi tím vydaných s platností od účinnosti předpisů těch a nikoli teprve ode dne převzetí, nutno v tom spatřovati akt pouhé benevolence a nemají st-lé nárok na doplacení zmíněného valutárního rozdílu mezi číselně daleko vyššími požitky, které jim v oné době dle opatření smíšené komise při dohodové komisi těšínské vyplácel stát polský, a požitky nově jim poukázanými, zvláště když stát polský v oné době sám náležitě respektoval při úpravě platů pokles svojí valuty.
Naproti tomu trvají st-lé na tom, že hned po převratu počínaje byli státními úředníky republiky čsl. a že v území Slezska, dočasně polským vojskem obsazeném a po rozhodnutí pařížském definitivně republice čsl. připadlém, čsl. státní výsost jen odpočívala, de lege však pozůstávala po právu.
Že složili ve dnech převratu slib poslušenství státu polskému a později slib mezinárodní komisi, kterým byli vázáni neopustiti své služební místo, učinili jen pod nátlakem moci a z ohledů na uveřejněné vyhlášky o dohodě obou států v době plebiscitu, dále i proto, že se jim nedostalo potřebných pokynů od nadřízených úřadů. Složením slibu mezinárodní komisi zbaven byl slib složený státu polskému vůbec platnosti. St-lé nepozbyli ani v tomto výjimečném postavení charakteru čsl. státních úředníků, což bylo i čsl. vládou uznáno nejen nesčetnými konkludentními činy, nýbrž výslovně dekrety, které jim vystavilo presidium vrch. soudu zem. v Brně, když počátkem měsíce září 1920 — vykonavše slib podle § 2 vl. nař z 21. března 1919 č. 154 Sb. — vstoupili do služeb čsl. státu a podali přihlášky za účelem započítání válečných let podle zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. a úpravy služebních požitků podle zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. Ostatně prý presidium vzs-u v Brně již dekretem z 20. února 1919 poukázalo st-lům výslovně od 1. března 1919 požitky čsl. státních úředníků. Příslušely jim tedy i v době od 1. března 1919 do 31. srpna 1920 všecky požitky v čsl. měně tak, jak je dostávali ostatní čsl. státní úředníci. Polská vláda vyplácela jim jejich plat pouze jako faktická držitelka moci a mají proto nárok na doplacení valutové diference mezi požitky, které jim byly vyplaceny, a těmi, které jim jako čsl. státním úředníkům dle stavu zákonodárství republiky čsl. patřily.
Pro přepočítávání požitků polským státem jim vyplacených rozhodnými jsou pak vl. nař. z 3. srpna 1920 č. 468 Sb. a opatř. Stál. výb. N. S. z 8. října 1920 č. 583 Sb.
Nss uvážil, že podle § 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 a § 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jest jeho úkolem, aby chránil subjektivní práva stran, bylo-li v ně zasaženo nezákonným rozhodnutím neb opatřením správního úřadu. Subjektivní práva mohou však strany dovozovati buď z určité právní normy nebo z individuelních aktů správních.
V daném případě neuvedli st-lé žádnou zákonnou normu, která by tvrzený nárok jejich přímo zakládala. Ale také žal. úřad nedovolává se žádného zákonného ustanovení, které by nárok stěžovatelů přímo vylučovalo. V zák. ze 7. února 1919 č. 74 Sb. a vl. nař. z 21. března 1919 č. 154 Sb. je sice stanoveno, že státní zaměstnanci býv. státu rakouského a mocnářství rak.-uh., pokud v den vyhlášení zákona toho (dne 17. února 1919) byli při úřadech státních v obvodech republiky čsl. vyjma Slovensko ustanoveni jinou vládou než vládou republiky čsl., zůstávají jen tehdy i nadále státními zaměstnanci republiky čsl., vykonají-li do 30. dubna 1919 slib v zákoně uvedený, a že ti, kdo se včas, ač-li není překážky nepřekonatelné, nepřihlásí a slibu nesloží, pozbývají svého místa a všech nároků na plat a výslužné pro sebe a svou rodinu (§ 2 zák.).
Že by byli st-lé včas předepsaný slib vykonali, není ze spisů správních patrno. Ale stejně z nich není zřejmo, a netvrdí to ani žal úřad, že by byl min. sprav, použil práva propůjčeného mu v § 4 vl. nař. č. 154/1919, aby deklaratorním výrokem rozhodl, zda u nich skutečně nastaly účinky nesložení slibu v § 2 zák. uvedené. Bylť jejich opožděný výkon slibu presidiem vrch. soudu zem. v Brně vzat na vědomí, aniž vyžádáno rozhodnutí min. sprav. Nelze proto zmíněnou normu § 2 zák. č. 74/1919 na st-le aplikovati.
Na druhé straně však podávají spisy správní hojnost dokladů o tom, že příslušné orgány čsl. státu pozíraly na st-le ještě před skutečným složením slibu dle zák. č. 74/1919 jako na zaměstnance státu československého.
Tak vyřídilo presidium vzs-u v Brně zprávu přednosty soudu o tom, že většina soudních zaměstnanců ve Frýštátě vykonala z příkazu presidia nadřízeného krajského soudu v Těšíně slib poslušnosti polské vládě, výnosem z 25. listopadu 1918 v ten rozum, že bére oznámení s politováním na vědomí, že však trvá na tom, že okresní soud podléhá i nadále čsl. vládě a jemu a nařídilo okresnímu soudu, aby dle toho pro celý okres (t. j. nejen pro obce, které i dále byly ve správě republiky čsl., nýbrž i pro ony, které až do konečného rozhodnutí přikázány byly do správy státu polskému) dále dle platných předpisů úřadoval, jinak že ručí dotyční úředníci osobně za všecky škody, které by z toho vzešly.
Později totéž presidium, jako úřad povolaný k poukazování služebních požitků zaměstnanců u soudů jemu podřízených, když mu přednosta okr. soudu ve Frýštátě podal dne 6. února 1919 zprávu o tom, že k příkazu Národního výboru v Těšíně byly berním úřadem ve Frýštátě vyplaceny zaiměstnancům okr. soudu tamže v seznamu uvedeným — mezi nimi většině st-lů — požitky za měsíc únor 1919, částečně pak za leden 1919, rozhodlo výnosem z 20. února 1919, že se funkcionářům těm poukazují i další služební požitky k výplatě pravidelným způsobem 1. března 1919, resp. i za únor 1919.
Když spolust-l Jan J., který původně s ostatními slib poslušnosti polské vládě nesložil, dne 27. listopadu 1918 jmenovanému presidiu oznámil, že se pokládá na dále za podřízeného mor.-sl. vrch. soudu v Brně, že je ochoten vykonati požadovaný slib čsl. státu a žádal za přesazení, bylo žádosti té dekretem presidia z 21. prosince 1918 vyhověno a žadatel přeložen do Moravské Ostravy. Stejně byl později (dekretem z 10. února 1919) přeložen zase do Frýštátu.
Podáním z 1. března 1919 oznámili týž Jan J. a kancelista J. G. z Frýštátu, obsazeného tehdy již opět vojskem polským, že oni mohou své funkce jako úředníci čsl. státu, kteří ve Frýštátu zůstali, vykonávati jen jako v nepřátelské cizině, a žádali znovu o pokyny, načež je pres. vrch. soudu zem. v Brně výnosem z 11. března 1919 opět poukázalo, aby, pokud to bude možno, setrvali ve svých úřadech.
Témuž J. navrhlo presidium vzs-u zprávou z 29. března 1919 řízenou na min. sprav., na čas mimořádných služebních poměrů ve Frýštátě až do doby, kdy přejde okr. soud ve Frýštátě zase do správy čsl., vyplácení mimořádné peněžní výpomoci.
Výnosem z 9. října 1920 poukázalo zmíněné presidium st-lům, vyjma Dra S., Dra W. a K., když vykonali slib čsl. státu, od 1. září 1920 jejich dřívější požitky a doložilo, že konečná úprava požitků jejich bude provedena, pokud se tak již nestalo.
K tomu pak přistoupily dekrety presidia vzs-u v Brně, vydané všem st-lům — jak již řečeno, na přihlášky dle zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. a za účelem úpravy požitků služebních podle zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. V dekretech těch, někde rozdělených na dvě části a spočívajících na úplně stejné zásadě, uvádějí se nejprve požitky, jaké bral příslušný st-l v době převratu r. 1918, připočítávají se mu pak válečná pololetí dle zák. č. 457/1919, registruje se další jeho skutečná služba a stanoví se požitky, jaké tomu kterému zaměstnanci příslušejí za různá období podle zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb., resp. z 18. prosince 1919 č. 25 Sb. z r. 1920 a vl. nař. ze 4. března 1920 č. 154 Sb., u bývalých kancelářských oficiantů pak se při tom provádí i zákon z 18. února 1919 č. 89 Sb. Ve všech dekretech jest však obsažen také passus znějící:
»Za dobu, po kterou jste pobíral požitky od polského státu, vyplatí se Vám pouze rozdíl mezi obdrženými a poukázanými požitky«.
Respektuje-li se tento stav věcí ve své celistvosti i v jednotlivostech, uváží-li se zejména právní nejistota a rozhárané poměry, které trvaly v fryštátském okrese po převratu až do konečného rozhodnutí o osudu Těšínská, jak je vylíčilo samo pres. vzs-u v Brně ve své zprávě min. sprav, z 27. února 1919, přihlédne-li se zejména k tomu, že úřady čsl. vždy počítaly s tím, že také celý okres fryštátský připadne republice čsl., takže i za doby okupace polské, kdy čeští zaměstnanci viděli se nuceny pro rozeštvanost polského obyvatelstva Fryštát opustiti, presidium mor.-slez. vrch. soudu zem. trvalo na tom, aby zaměstnanci soudu toho dále úřadovali pro celý okres a činilo je —, tedy i st-le — dokonce osobně zodpovědnými, kdyby vzešla škoda z toho, že by výzvě té nevyhověli; že nebylo ani tvrzeno ani ze spisů správních nevychází, že by byli st-lé příkazu jim daného nedbali, že z opožděného výkonu slibu dle zák. ze 7. února 1919 č. 74 Sb. nebyl povolaným k tomu min. sprav, vyvozen důsledek zmíněný v § 2 zák. (§ 4 vl. nař. č. 154/1919), ačkoliv mu poměry ve Frýštátě musily býti známy, a že dekrety presidia vzs-u v Brně z 22. září 1920 a dalšími byl pak k přihlášce st-lů pcdané hned po výkonu slibu podle zák. č. 74/1919 upraven dle vlastního seznání žal. úřadu služební poměr st-lů podle předpisů v republice čsl. od převratu vydaných s platností od účinnosti příslušných zákonů a nikoli teprv od výkonu slibu, nutno z toho všeho usuzovati, že povolané orgány státu čsl. hleděly po celou dobu rozhodnou k st-lům jako k zaměstnancům státu čsl., kteří se s výkonem slibu opozdili pro nepřekonatelné překážky (§ 5 vl. nař. č. 154 Sb.) a že tomuto názoru zejména měl býti dán výraz v opětně zmíněných dekretech presidia vzs-u v Brně.
Potom však nelze v dekretech těch spatřovati nějakou benevolenci justiční správy vůči st-lům, nýbrž výslovné na roven postavení st-lů s ostatními nespornými zaměstnanci státu čsl. v době kritické s jedinou výhradou, že se jim za čas, po který dostávali požitky od polského státu, který tehdy dle opatření smíšené komise při dohodové komisi těšínské byl povinen platiti zaměstnance úřadující na území východně od demarkační čáry, vyplatí pouze rozdíl mezi obdrženými a nově poukázanými požitky.
Při st-li Janu J. není — jak již naznačeno — nad to ze spisů vůbec patrno, že byl by slib poslušnosti vládě polské vykonal, naopak je z jeho cit. podání zřejmo, že zdůrazňoval stále svou vlastnost zaměstnance čsl. státu, že v tomto přesvědčení byl udržován i výnosy presidia vzs-u, jeho žádosti vyřizujícími, tak že u něho odpadá i pochybnost shora naznačená, která tu snad byla stran ostatních st-lů.
Za tohoto stavu věci může jíti již jen o výklad toho, co bylo zmíněnou výhradou, obsaženou v dekretech st-lům presidiem vzs-u vydaných intendováno a odpovídá-li výklad, který výhradě dává žal. úřad v souhlase s jmenovaným presidiem, skutečnému smyslu výhrady té. V tom směru je nss přesvědčen, že nelze výhradě té logicky přikládati jiný význam, nežli ten, že zaměstnancům, o něž jde, bude za dobu, po kterou brali požitky od státu polského, vyrovnán rozdíl skutečné hodnoty požitků od státu polského jim vyplacených, a požitků, které jim dle dekretů byly za určité období dle předpisů státu čsl. přiznány.
Vykládati výhradu tu tak, že šlo toliko o doplatek diference čistě číselné, jak to činí žal. úřad, příčilo by se jedině správné zásadě, že lze bezprostředně porovnávati toliko veličiny stejného druhu, tedy při penězích platy v téže měně a že jde-li o porovnání čili o výpočet »rozdílu« mezi platy v různé měně, nutno především uvésti porovnávané platy na stejnou měnu.
Otázku, podle kterých zásad, zejména podle kterých předpisů při tom bude nutno postupovati, nemohl se nss v tomto nál. zabývati, protože otázka ta není zatím předmětem sporu, když se žal. úřad postavil na stanovisko — jak vyloženo, nesprávné — že tu může jíti jen o rozdíl čistě číselný mezi požitky vyplacenými a požitky nově poukázanými, ať v měně jakékoliv. Nař. rozhodnutí bylo proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3934. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 425-430.