—Čís. 5940 —
639
Čís. 5940.
Mezitímní určovací návrh může býti vznesen toliko v prvé stolici.
Výtěžek uhelného dolu (uhlí) jest »užitkem«, nikoliv »příjmem« (důchodem) nemovitosti (dolu), jsoucí ve vnucené správě.
Kupní cena, nezaplacená v den odevzdání nemovitosti vnucenému správci, nenáleží podle §u 119 ex. ř. mezi »užitky« vnucené správy, nýbrž zůstává i nadále pohledávkou dlužníkovou a lze ji zabaviti jen podle §u 294 a násl. ex. ř. Rozhodným jest den odevzdání nemovitosti —Čís. 5940 —
vnucenému správci, třebas zákaz podle §u 99 ex. ř. byl dán nějaký čas dříve, než byl vnucený správce uveden v úřad.
Uzavřel-li dlužník před odevzdáním nemovitosti vnucenému správci dodávací smlouvy s třetí osobou ohledně plodu nemovitosti, jest smlouvami těmi, pokud ještě nebyly splněny, vázán i vnucený správce (leč že by se vztahovaly na příští hospodářské období) po tak dlouho, pokud nebyly k odpůrci žalobě věřitelů prohlášeny soudem za bezúčinné.
Vnucený správce není oprávněn vymáhati žalobou kupní cenu za užitky nemovitosti, splatnou před uvedením jeho ve správu nemovitosti. Zákaz dlužníku §em 99 ex. ř. vztahuje se na případ, že jmenování vnuceného správce a udělení zákazu spadá v jeden okamžik a že ihned následuje uvedení vnuceného správce ve správu nemovitosti.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1926, R I 242/26.)
Na základě dodávací smlouvy ze dne 12. října 1922, uzavřené mezi žalovanými komisionáři a uhelným těžařstvem Bonifác, bylo dodáno žalovaným uhlí z dolu »Pankrác«, ohledně něhož byla dne 8. listopadu 1924 zavedena vnucená správa. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se vnucený správce na žalovaných zaplacení dodaného uhlí, úroků kontokorentních, rozdílu v účtování provise a příspěvku na výdaje, poněvadž v den zavedení vnuceného správce ve správu nemovitosti nebyly pohledávky ještě exekutovi, těžařstvu dolu »Pankrác« zaplaceny, pročež se domáhal vnucený správce toho, by nyní po zavedení vnucené správy byly zaplaceny žalovanými k jeho rukám, maje za to, že patří do příjmů vnucené správy. Projednávání sporu bylo usnesením prvého soudu obmezeno na aktivní oprávnění ku sporu. Procesní soud prvé stolice žalobní nárok zamítl, vycházeje z právního názoru, že pohledávka trhové ceny za uhlí, prodané a dodané exekutem před uvedením vnuceného správce ve správu nemovitosti, jest pohledávkou exekutovou a nelze ji čítati mezi užitky (příjmy) po rozumu §u 119 ex. ř., které jedině náleží mezi výtěžky vnucené správy. Odvolací soud 1. zamítl mezitímní návrh žalobcův, by bylo určeno, že vzájemné pohledávky, jež žalovaní namítají, nejsou po právu vůči jeho pohledávání; 2. zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, věc znovu projednal a rozhodl. Důvody: ad 1. Mezitímní návrh určovací, ať' pochází od strany žalující, nebo žalované, může býti učiněn toliko v prvé stolici. To plyne z ustanovení §u 236 c. ř. s., jenž výslovně praví, že návrh takový lze učiniti do konce líčení, po němž následoval rozsudek, ještě patrněji to však vysvítá z ustanovení §u 482 c. ř. s., jenž obsahuje zákaz novot v řízení odvolacím. Z těchto důvodů byl mezitímný určovací návrh žalobcův vznesený teprve v řízení odvolacím zamítnut, ad 2. Ve věci samé měl odvolací soud za to, že náhled soudu první stolice se dá hájiti pouze v případě, když se stalo v týž den, jak odevzdání nemovitosti vnucenému správci do správy, i vyrozumění dlužníka dle §u 99 ex. ř., že však nemůže obstáti tam, kde dojde k zavedení vnuceného správce teprve po vydání zapovědí dle §u 99 ex. ř., neboť zákon prý zmocňuje vnuceného správce, by vykonával práva. —Čís. 5940 —
641
dlužníku příslušející, ode dne doručení zapovědí dle §u 99 ex. ř. Tomu prý není na závadu ani předpis §u 109 ex. ř., dle něhož práva vnuceného správce vstupují v platnost teprve odevzdáním nemovitosti ve správu, poněvadž prý se tímto předpisem pouze stanoví, že vnucený správce, dokud nebyl zaveden do správy, nemůže uplatňovati práva mu příslušející, nepraví se prý však, že by nesměl uplatňovati nároky, jež vzešly v době od vydání zapovědí dle §u 99 ex. ř. do dne zavedení jeho do správy. Příčilo by prý se právní povaze a účelu vnucené správy, by v době od vydání zapovědí dle §u 99 ex. ř. do dne odevzdání nemovitosti vnucenému správci mohl exekut užitky vnucené správě podléhající zciziti a aby nárok na výtěžek za to příslušel pouze jemu.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobcovu, k rekursu žalovaných zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc, by vyřídil odvolání, nepřihlížeje k odchylnému právnímu názoru.
Důvody:
Mezitímní určovací návrh žalobcův žádal, by určeno bylo rozhodnutím soudu druhé stolice, že vzájemné pohledávky žalovaných ke súčtování namítané, nejsou po právu. V tom směru právem odvolací soud mezitímnímu návrhu určovacímu nevyhověl a správně své rozhodnutí odůvodnil a lze pouze odkázati stěžovatele na důvody soudu druhé stolice, jež plně odpovídají zákonu. Pokud stěžovatel k odůvodnění svého odchylného právního názoru poukazuje na rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 18. září 1923, č. j. Rv I 367/23, čís. 2938 sb. n. s., dlužno uvésti, že rozhodnutí toto nestanoví opaku, nýbrž prohlašuje výslovně, že mezitímní rozsudek se připouští zásadně jen v prvé stolici, vynesen-li však odvolacím soudem, že nezakládá to zmatečnosti, poněvadž civilní řád soudní výslovně nezakazuje, by odvolací soud mezitímní rozsudek nevydal. Rozhodnutím tím však se nikterak neprohlašuje, že postup stěžovatelem žádaný zákonu (c. ř. s.) odpovídá. Ostatně dlužno poukázati na usnesení prvního soudu, jímž jest vázán i soud odvolací, že projednávání rozepře se obmezuje na řešení otázky aktivní legitimace žalobce k podání žaloby ohledně pohledávek v prvém rozsudku uvedených, čímž otázka existence pohledávek vzájemných byla prozatím z projednávání vyloučena. Nemohl se jí proto zabývati soud odvolací jednak z tohoto důvodu, jednak i proto, že by řešením otázky započtení teprve ve stolici druhé byla strana žalovaná zkrácena o jednu stolici (§§ 188, 189, 391 a 393 c. ř. s.).
Ve věci samé nelze sdíleti náhled odvolacího soudu. Jak obě nižší soudní stolice souhlasně uznaly, dlužno čítati výtěžek dolu uhelného, tedy uhlí, mezi »užitky« a nikoli mezi »příjmy« (důchody), které důl poskytuje. To vyplývá z předpisu §§ 405 a 511 obč. zák. a týž náhled sdílí i Neumann Komentář k §u 119 ex. ř. a Randa Vlastnictví II. vyd. str. 79, kdež se praví, že slovem »plody« rozumí § 405 obč. zák. nejen plody v užším smyslu, k jichž dobývání je hlavní věc určena (plody organické a nerosty), nýbrž i všecky věci, které věc hlavní vynáší. Dle §u 119 ex. ř. náležejí mezi »výtěžky« nemovitosti, k jichž vybrání jest —Čís. 5940 —
vnucený správce oprávněn, »užitky«, t. j. plody docílené po odevzdání nemovitosti vnucenému správci, jakož i plody, které v den odevzdání toho byly již odděleny, avšak dosud na nemovitosti se nalézaly, dále »příjmy« (důchody), v den onoho odevzdání již splatné, avšak dosud nevybrané (jako splatné, avšak nevybrané nájemné, pachtovné). Když tedy dlužník před odevzdáním nemovitosti vnucenému správci uzavřel smlouvu dodávací ohledně plodů nemovitosti (v souzeném případě ohledně uhlí) s třetí osobou, a tyto plody odevzdal kupiteli před oním okamžikem (před odevzdáním nemovitosti správci), kupitel však v den tohoto odevzdání neměl kupní cenu ještě zaplacenu, nenáleží dle §u 119 ex. ř. tato kupní cena za prodané plody (uhlí) mezi »užitky« vnucené správy, do podstaty správy, nýbrž zůstává i nadále pohledávkou dlužníkovou vůči kupiteli uhlí a lze ji zabaviti exekučně pouze dle předpisu §u 294 a násl. ex. ř. Správnost tohoto názoru vyplývá z úvahy, že oddělené plody, v čas odevzdání nemovitosti správci na nemovitosti se již nenalézající, zůstávají dle §u 119 ex. ř. vnucenou správou nedotčeny a že trhová cena za prodané plody (uhlí) nepatří mezi »příjmy« (důchody) spravované nemovitosti, nýbrž jest pohledávkou dlužníkovou (viz Neumann, Komentář k §u 119 ex. ř. str. 357 a 358, opačně Schubert-Soldern str. 134 pozn. 4 a Fürstl k §u 119/3 odst. 2 str. 380). Tato zásada, že rozhodným jest okamžik odevzdání nemovitosti vnucenému správci, platí i tehdy, když zákaz dlužníku dle §u 99 ex. ř. byl dán nějaký čas dříve, než došlo k uvedení vnuceného správce ve správu nemovitosti, neboť zavedení vnucené správy jest dokonáno teprve odevzdáním nemovitosti vnucenému správci. Tímto okamžikem teprve nabývá vnucený správce disposičního práva nad užitky a příjmy nemovitosti tak, že třetí osoby mají plniti své závazky teprve tím okamžikem vnucenému správci (Neumann Komentář k §u 98 ex. ř. str. 336). Dle materiáłu k ex. ř. bylo uznáno účelným, aby jako rozhodný okamžik pro právo pobírání plodů platil den odevzdání vnucenému správci, poněvadž okamžik ten se dá určiti na hodinu (Mat. II. str. 26, Výbor. zpráva str. 21). Až do té doby spravuje nemovitost dlužník, byť i obdržel již dříve zápověď dle §u 99 ex. ř. Uzavřel-li tedy dlužník před odevzdáním nemovitosti vnucenému správci smlouvy dodávací s třetími osobami ohledně plodů nemovitostí, jest smlouvami těmi, pokud ještě nebyly splněny, vázán i vnucený správce (leč že by se vztahovaly na příští hospodářské období) po tak dlouho, pokud nebyly prohlášeny soudem za neúčinné následkem odpůrčí žaloby věřitelů. Když § 119 ex. ř. stanoví, že vnucený správce může vydobývati i zadrželé »příjmy« (důchody) splatné sice před uvedením správce ve správu nemovitosti, avšak po vyrozumění a zapovědí dle §u 99 ex. ř., byl by musil zákon, kdyby byl chtěl, aby totéž platilo i ohledně »užitků« (plodů), to výslovně ustanoviti. Z té okolnosti, že to správci není výslovně zakázáno, to vyvozovati nelze. Toto oprávnění vnuceného správce nelze odůvodniti ani tím, že odpůrci měli o zapovědí dle §u 99 ex. ř. vědomost, jsouce zároveň řediteli těžařstva, neboť když dlužník musil přes tuto vědomost vésti správu nemovitosti až po okamžik jejího odevzdání vnucenému správci, musí mu též až do té doby býti přiznány užitky nemovitosti. Zákaz exekutu dle §u 99 ex. ř. vztahuje se na případ, že jmenování vnuceného správce a udělení zákazu spadá v jeden okamžik a že ihned následuje uvedení vnuceného správce ve správu nemovitosti (§ 109 ex. ř.), neboť to plyne ze souvislosti s předpisem §u 99 ex. ř., dle něhož se dlužník má zdržovati disposice o výtěžcích exekuci postižených a nesmí se účastniti ve správě nemovitosti proti vůli správcově, což ovšem předpokládá uvedení správce ve správu nemovitosti. V čase vyrozumění dlužníka dle §u 99 ex. ř., t. j. dne 17. září 1924 nebylo zde ještě vnuceného správce, neboť vnucený správce byl uveden ve správu teprve 8. listopadu 1924, takže pohledávka trhové ceny za uhlí, která povstala v mezidobí od doručení zapovědí do okamžiku zavedení vnuceného správce, dodáním uhlí z nemovitosti vytěženého straně žalované, není výtěžkem nemovitosti vnucenou správou stižené, vždyť vznikla před uvedením vnuceného správce ve správu; pohledávka ta patří dlužníkovi, nespadá do výtěžků vnucené správy a lze na ni vésti exekuci, jako na každou jinou pohledávku dle §u 294 ex. ř. Stejné stanovisko zaujal již nejvyšší soud i v exekuční věci zapsaného společenstva s r. o. K. proti hnědouhelnému těžařstvu Bonifác o 954115 Kč ve svém rozhodnutí ze dne 12. listopadu 1925, č. j. R I 910/25, čís. sb. 5454, kdež uvedl, že nic nepřekáželo stěžovateli, by nezabavil pohledávky, vzniklé mezi povolením vnucené správy a uvedením vnuceného správce v jeho úřad, zvláštním exekučním návrhem a nedal si je odevzdati vybrání. Z ustanovení §u 120 ex. ř., dle něhož vnucený správce musí z výtěžků vnucené správy na prvém místě zaplatiti tři léta zadrželé daně a veřejné dávky, tudíž i dávku uhelnou z ulili před 8. listopadem 1924 prodaného, nelze vyvozovati oprávnění vnuceného správce vybrati a zažalovati nedoplatky trhové ceny za uhlí před tím prodané, vždyť vnucený správce musí tříleté daně a dávky zaplatiti i tehdy, když zde nedoplatků trhové ceny za uhlí vůbec nebylo, anebo sice zde byly, ale nevztahovaly se na celou tříletou dobu před zavedením vnuceného správce, neboť povinnost k placení daní a dávek, tři roky zadrželých, není dle §u 120 čís. 1 ex. ř. závislou na jsoucnosti a možnosti vybrání nedoplatků pohledávek za uhlí, vzniklých před zavedením vnuceného správce. Že zde nelze mluviti o nějakém odporovatelném jednání žalovaných, převzatém na úkor vymáhajících věřitelů, vysvítá z té okolnosti, že smlouva dodávací, na jejímž základě bylo uhlí před 8. listopadem 1924 dlužníkem prodáno a dodáno, byla uzavřena již 12, října 1922 na tři roky, tedy v době, kdy zde nebezpečí vnucené správy vůbec ještě nebylo. Vzhledem k tomu, že dle uvedeného jest správným právní náhled, zastávaný soudem první stolice a nikoliv právní hledisko soudu odvolacího, nebylo potřebí doplňovati řízení zjišťováním okolností, které jen tehdy měly svůj význam, kdyby se bylo ukázalo právní stanovisko soudu odvolacího správným.