Č. 8160.

Občanství státní: Výpočet případů, ve kterých podle 2. odst. § 1 úst. zák. č. 152/26 doba ztrávená mimo bydliště neruší jeho nepřetržitost, není taxativní, nýbrž jen příkladmý.
(Nález ze dne 9. října 1929 č. 17 905.)
Věc: Alexandr Sch. v K. proti ministerstvu vnitra stran státního občanství. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l podal dne 12. října 1926 u župního úřadu v Košicích žádost za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26.
Podle zprávy polic. ředitelství v Košicích narodil se st-l dne 16. července 1905 v Košicích, kde vystudoval šest tříd gymnasia, a studuje od r. 1925 vyšší obchodní školu v Berlíně, kde nyní bydlí jen za účelem absolvování svých studií, a po dobu prázdnin dojíždí ke svým rodičům do Košic, kde právě dlí na velikonočních prázdninách od 4. března 1927; letní prázdniny v r. 1926 ztrávil v Praze.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. vnitra st-lovu žádost z těchto důvodů: »Podle § 1 zák. č. 152/26 mají nárok na udělení čsl. státního občanství státní občané býv. Uherska, kteří před 1. lednem 1910 aspoň 4 roky nepřetržitě měli bydliště v některé obci Slov. nebo Podk. Rusi a od uplynutí 4 let mají nepřetržitě bydliště na území náležejícím dnes čsl. republice. V odstavci 2. uvedeného paragrafu je výslovně uvedeno, ve kterých případech nepřetržité bydliště se neruší. Žadatel, jako posluchač vyšší obchodní školy v Berlíně, zdržuje se od roku 1925 v Berlíně; ježto pak stal se 16. července 1926 zletilým, nemůže si od uvedeného dne započísti bydlení svého otce podle § 2 odst. 4 cit. zák. a nevyhovuje tudíž podmínce nepřetržitého bydlení na území, náležejícím dnes Čsl. republice, neboť pobyt mimo toto území za účelem studijním není mezi výslovně vypočtenými případy shora cit. zák. ustanovení, ve kterých nepřetržitost bydliště se neruší.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
V § 1 odst. 1 úst. zák. č. 152/26 se stanoví, že státní občané býv. Uherska, kteří přede dnem 1. ledna 1910 aspoň 4 roky nepřetržitě měli bydliště v některé obci Slov. nebo Podk. Rusi ... mají nárok na udělení čsl. stát. občanství, jestliže mají od uplynutí uvedených čtyř let nepřetržitě do podané žádosti bydliště na území, náležejícím dnes Čsl. republice ... atd. V 2. odst. téhož paragrafu se praví, že nepřetržitost bydliště podle předešlého odstavce neruší doba, kterou ta která osoba ztrávila a) do 1. června 1919 ve službě vojenské, pokud nebyla službou z povolání atd., b) za světové války nebo po světové válce buď v zajetí, rukojemství nebo v internování, c) ve službě čsl. branné moci, d) přechodně za výdělkem.
Cit. úst. zákon mluvě v uvedených ustanoveních o bydlišti nepodává nikde bližšího výkladu tohoto pojmu, a vychází tedy zřejmě z téhož nazírání na tento pojem, jak jej chápe ostatní současný právní řád. Dle toho (srov. ustanovení § 66 jurisdikční normy z 1. srpna 1895 č. 111 ř. z. a § 7 ve srovnání s § 9 zák. čl. 1 : 1911) sluší bydlištěm rozuměti místo, které sobě určitá osoba zvolila za střed své činnosti, majíc v úmyslu tam trvale pobývati (setrvati). Pojem bydliště není tedy na jedné straně totožný s pojmem pouhého pobytu, na druhé straně však nepřestává býti bydlištěm určité místo tehdy, jestliže je osoba, o niž jde, neopustí s úmyslem trvale se z něho vystěhovati na jiné místo, nýbrž vzdálí se z něho na jiné místo jen přechodně. Jest tu jen třeba, aby bylo z okolností patrno, že opustila místo svého trvalého pobytu toliko dočasně, s úmyslem se zase do něho vrátiti. Vzal-li by se pojem bydliště takto vyložený za základ pojmu bydliště i pro úst. zák. č. 152/26, nebylo by ovšem pochybnosti, že dočasným pobytem za účelem studijním mimo místo trvalého pobytu nepřestalo by býti toto místo bydlištěm osoby za účelem studijním je opustivší, a že by tedy nepřetržitost bydliště na tomto místě nebyla dočasným pobytem na jiném místě za účelem studijním nikterak přerušena. Kdyby tedy úst. zákon jinakými ustanoveními sám výklad pojmu bydliště nepřímo jinak nemodifikoval, došlo by se již z prostého pojmu bydliště k závěru, že dočasný pobyt mimo nynější území Čsl. republiky za účelem studijním nepřetržitost bydliště na tomto území neruší.
Sluší proto zkoumati, zda uvedený úst. zákon nemá takových ustanovení, jež by tento závěr, plynoucí z pojmu bydliště dle obecného nazírání právního řádu, vylučovala. Tu dlužno pak přihlédnouti k cit. již ustanovením odst. 2., jež sama přímo jednají o otázce, kdy se určitým pobytem nepřetržitost neruší.
Žal. úřad dívá se na věc tak, že úst. zákon, stanoviv v 2. odst. § 1 čtyři případy, kdy se určitým pobytem nepřetržitost bydliště neruší, vymezil přesně a taxativně případy, kdy přes pobyt mimo dosavadní bydliště trvá jeho nepřetržitost, neuznávaje nepřetržitost bydliště v případech jiného, třeba jen dočasného pobytu mimo dosavadní bydliště.
Uvažuje-li se o základní myšlence, z níž vyvěrala ustanovení právě cit. odst. 2. o případech, kdy se pobytem mimo dosavadní bydliště jeho nepřetržitost neruší, dojde se z obsahu případů zde uvedených nutně k úsudku, že byla to právě myšlenka již nahoře uvedená, že dočasný pobyt na určitém místě bez úmyslu zde trvale setrvati neznamená ztrátu dosavadního bydliště, pokud se týče jeho přerušení. Jest tedy obsah odst. 2. potvrzeními toho, že také úst. zák. č. 152/26 nemá na mysli jiného pojmu bydliště než jak pojem ten chápán jest ostatním právním řádem čsl. ve smyslu nahoře vyloženém.
Šlo by pak jen o to, zda výpočtem případů, kdy nepřetržitost bydliště se neruší, nechtěl zákonodárce proti obecnému stavu, podle něhož dočasný pobyt na určitém místě bez úmyslu zde trvale setrvati, nechť k pobytu tomu došlo z jakéhokoliv důvodu, ztrátu resp. přerušení dosavadního bydliště nikdy nezakládá, snad přivoditi určitou restrikci v tom smyslu, že by nepřetržitost bydliště pro nárok na udělení čsl. stát. občanství podle úst. zák. č. 152/26 byla dána jen při takovém dočasném pobytu na jiném místě, jaký je v případech uvedených v odst. 2. vymezen.
K otázce takového názoru sluší však proti stanovisku žal. úřadu odpověděti záporně. Vždyť pojal-li — a že se tak stalo, bylo již vyloženo — zákonodárce pojem bydliště v oněch základních zásadách, jež jej charakterisují podle obecného nazírání právního řádu, bylo by, aby zásad těch mohlo býti v konkrétních případech užito jen v určitém omezení, třeba jiného a nepochybného ustanovení, jež by aplikaci zásad těch v určitých případech vylučovalo, dovolujíc jich použití jen v případech některých, v zákoně zvláště uvedených. Takové hledisko v odst. 2. § 1 úst. zák. č. 152/26 však vyjádřeno není, neboť se zde nepraví, že nepřetržitost bydliště neruší dočasný jinaký pobyt jen v případech sub a—d) uvedených, ani se zde jakkoli jinak nenaznačuje, že případy dočasného pobytu mimo dosavadní bydliště sub a—d) uvedené jsou jedinými a výlučnými případy, kdy dočasným pobytem mimo bydliště se jeho nepřetržitost neruší.
Nelze proto vyčíslení dočasných pobytů v odst. 2. pokládati za enumeraci taxativní, nýbrž jen za enumeraci příkladnou, jež nebrání, aby také jinaký dočasný pobyt mimo bydliště nebyl uznán za pobyt, jehož doba nepřetržitost bydliště podle odst. 1. neruší.
V souladu s tímto výkladem, vycházejícím přímo z obsahu úst. zákona, jest ostatně také výklad, pojatý do zprávy výboru ústavněprávního a rozpočtového (tisk 514) o iniciativním návrhu poslance Dra Dérera a soudr. na vydání zákona o udělení čsl. stát. občanství některým osobám a návrhu poslance Szentiványiho a soudr. o doplnění § 10 zk. čl. 22: 1886, jež oba výbor ústavně právní spojil a upravil k parlamentnímu projednávání ve znění dnešního úst. zák. č. 152/26. V této zprávě praví se ve výkladu k § 1: »Výpočet případů (v 2. odst.), v kterých opuštění vzpomenutého území (před 1. lednem 1910 území Slov. a Podk. Rusi, po 1. lednu 1910 dnešního území republiky) neruší nepřetržitost bydliště, není taxativní, nýbrž exemplifikativní, takže min. vnitra má možnost i v jiných případech ustáliti nepřetržitost bydliště«.
Jestliže tedy žal. úřad st-lův studijní pobyt v Berlíně jen z toho důvodu neuznal za dobu, kterou se neruší nepřetržitost jeho bydliště na území čsl. republiky, poněvadž pobyt mimo toto (území za účelem studijním není mezi výslovně vypočtenými případy 2. odst. § 1 úst. zák. č. 152/26, vycházel tímto svým pojetím z nesprávného výkladu tohoto úst. zákona.

Citace:

č. 8160. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 234-237.