Č. 1521.

Cesty: Závazek, který je podle svého základu a obsahu konkurenčním příspěvkem na silnici (most), dlužno považovati za takovýto zá- vazek konkurenční, třebas byl převzat zcela dobrovolně. Změna v osobě pána a správce silnice nemůže se dotknouti účelového určení příspěvku pro tuto silnici přislíbeného.
(Nález ze dne 25. září 1922 č. 6064.)
Prejudikatura: Boh. č. 884 adm.
Věc: Obec Litoměřice proti ministerstvu veřejných prací o příspěvek na stavbu mostu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo zamítnuto podání st-lčino na berní úřad v Litoměřicích ze dne 27. dubna 1920, kterým odepřela platiti příspěvek 20000 K na stavbu mostu přes Labe v Litoměřicích na erární silnici lánsko-kamenické, k němuž se zavázala usnesením městského zastupitelstva ze dne 9. dubna 1904 a ze dne 12. února 1906.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nss důvodnou.
Stížnost pokládá nař. rozhodnutí za nezákonné, vycházejíc z názoru, že st-lka převzala povinnost platiti příspěvek na stavbu mostu vůči státu rakouskému, dluhuje jej tedy do jeho likvidační masy a vůči té že má vzájemných pohledávek přes 150000 K, se kterými bude svůj dluh kompensovati.
Tuto spornou otázku nelze řešiti, pokud není ujasněna povaha právního poměru, který vznikl tím, že stěžující si městská obec za příčinou stavby mostu na říšské silnici v Litoměřicích vzala na se vůči tehdejší státní správě závazek přispěli k nákladům na stavbu tohoto mostu.
Stížnost pojímá tento právní poměr jako ryze osobní, soukromoprávní obligaci podobný, poměr právní mezi tehdejší monarchií jako věřitelkou a městskou obcí Litoměřicemi jako dlužnicí.
Vycházejíc z tohoto názoru, chce stížnost vyvoditi závěr, že po zaniknutí monarchie náleží pohledávka její, z dotčeného ujednání vzniklá k domnělé likvidační mase zaniklého státu.
V popředí stojí tedy otázka, vznikla-li z onoho ujednání mezi bývalou státní správou a městskou obcí Litoměřicemi zaniklému státu skutečně taková pohledávka, a je-li pohledávka tato způsobilá tvořiti součást domnělé likvidační masy a může-li jí tedy býti použito k uspokojení dluhů zaniklého státu. Aby bylo lze na otázku tuto odpověděti, jest především zapotřebí povšimnouti si skutkové podstaty, ze které dle stavu spisů
vzešel závazek stěžující si obce, jehož existenci stížnost nepopírá.
Ze spisů správních vychází, že státní správa po roce 1901 Přikročila k rekonstrukci starého labského mostu u Litoměřic. Popud k tomu vazdalo mimo jiné podání městské obce Litoměřic ze dne 11. května 1901, ve kterém zdůrazněna byla nutnost rekonstrukce mostu zejména vzhledem na projektovanou elektrickou malodráhu ze stanice Bohušovic do Litoměřic. Při kcmisiomelním jednání, konaném dne 12. srpna 1901 za příčinou přestavby mostu, projevili zástupci městské obce přání, aby most byl vystavěn z kamene a aby jeho trasa byla přeložena, což znamenalo, že místo pouhé rekonstrukce vrchní stavby má býti zřízen objekt úplně nový, který podle projevovaného přání zástupců města měl býti vybudován v ten způsob, aby most, odboče od erární silnice, vyústil do mostecké ulice v Litoměřicích a tam u severní fronty jezuitského kostela končil, »poněvadž tato poloha jest jedině správná, zájmům města Litoměřic nejlépe vyhovující a, jak lze očekávati, nejméně nákladná.« Podle protokolu o dalším komisionelním jednání, konaném dne 13. dubna 1904, přislíbilo zastupitelství obce usnesením' ze dne 14. ledna 1903 příspěvek 10000 K, připojivši několik podmínek jednak co do nosnosti a trasy, jednak co do stavebního upravení mostu, a to v tom směru, aby na mostě mohly býti položeny plynové a vodní roury a zařízena jízdní dráha pro malodráhu. Podle téhož protokolu zvýšilo obecní zastupitelstvo usnesením ze dne 9. dubna 1904 přislíbený obnos za zmíněných již podmínek na 20000 K, placení zvýšené částky však činilo závislým na další podmínce, která však zůstává mimo úvahu, byvši posléze (usnesením ze dne 12. února 1906) v ten způsob modifikována, že nosnost mostu má býti dostatečná pro jízdu elektrické dráhy o normálním rozchodu a že šířka mostu má činiti 10 m.
Z uvedených prohlášení stěžující si obce jde nepopiratelně na jevo, že převzetí závazku, přispěli na stavbu mostu se strany obce, jest v úzké příčinné souvislostí s požadavky obcí kladenými, jichž splnění zřejmě přivodilo značné zvýšení nákladu stavebního.
Avšak zákonodárství o silnicích státem stavěných a udržovaných obsa- huje zvláštní předpisy, podle nichž mohou býti přidržány i jiné právní subjekty, aby přispěly k nákladu na stavbu a udržování. Jest to, především předpis posud platného dekretu dvorní kanceláře ze dne 26. září 1835 sb. pol. zák. č. 158, který o zřizování a udržování tratí erárních silnic a na nich se nalézajících mostů, pokud procházejí obcemi, ustanovuje, že větší náklad vynaložený jen z ohledu na obyvatelstvo obce, kterou silnice vede, má nésti tato obec.
Základem tohoto předpisu jest zjevně úmysl, aby stát nesl náklad na stavbu erární silnice jen, pokud jest podmíněn potřebami veřejné dopravy (při volné poloze silnice). Náklady větší, »kterých by při volné poloze silnice zapotřebí nebylo«, má nésti obec místa, kterým silnice prochází, takže tento větší náklad pokládá se za vynaložený ve zvláštním zájmu a zvláštním prospěchu obce, kterýžto zvláštní prospěch má obec vyrovnati svým příspěvkem.
Stěžující si obec uznala výslovně ve svém prvém prohlášení ze dne 12. srpna 1901 svůj zvláštní zájem na určitém způsobu stavby a trasy mostu, což ovšem ve všech pozdějších prohlášeních popírala, znažíc se modality stavby mostu, na jichž provedení tolik naléhala, odůvodniti jen všeobecnými potřebami dopravními.
Když pak konečně k převzetí příspěvku svolila, učinila tak za výslovného popření jakékoliv své povinnosti právní, zdůraznivši, že činí tak dobrovolně.
Leč pro posouzení právní povahy závazku, obcí převzatého po stránce v daném případě rozhodné nemá po názoru nss-u významu, vzala-li obec na sebe řečený závazek dobrovolně či podle své povinnosti zákonné, stejně jako lze ponechati stranou otázku, zdali státní správa přijavši příspěvek, výslovně označený jako dobrovolný, vzdala se a mohla se s právním účinkem vzdáti právního názoru z citovaného zákonného předpisu plynoucího, či zdali nesluší snad otázku o příspěvkové povinnosti obci pokládati stále ještě za nerozřešenou, kdyžtě v té příčině chybí úřední výrok, mající povahu judikátu.
Neboť podle právního názoru soudu, vysloveného, a blíže odůvod- něného již v podobném případě (nález ze dne 14. června 1921 č. 5927, Boh. č. 884 adm.), dlužno závazek, který je podle svého základu a obsahu konkurenčním příspěvkem na silnici, považovati za takovýto závazek konkurenční, třeba byl převzat zcela dobrovolně.
Jest tudíž povinnost k příspěvku, kterou stěžující si obec iia se vzala, právně totožná s právní povinností, která dle výše citovaného dekretu dvorní kanceláře vyplývá ze zákona, a to i tehdy, kdyby vskutku bylo jisto, že obec ji na se vzala zcela dobrovolně.
Je-li tomu tak, pak nejde tu ovšem o obligační právní poměr ryze osobní povahy mezi státem a obcí, nýbrž o závazek platiti příspěvek na určitý veřejný podnik silniční.
Byla to sice správa státní, která si dala příspěvek slíbiti, než učinila tak jen jako pán a správce erární silnice. Z toho vychází, že změna v osobě pána a správce silnice nemůže se dotknouti účelového určení příspěvku pro, tuto silnici přislíbeného, a že je to vždy dočasný správce oné silnice, kdo jest povolán splnění takové přispívající povinnosti požadovati.
Bije to do očí zejména v tom případě, když závazek směřuje k plnění in nátura, zejména jde-li o příspěvek spočívající v postoupení pozemků potřebných pro stavbu silnice nebo na příklad o příspěvek na udržování určité silnice, jenž záleží v dodávání štěrku.
Právní stav nemůže však býti jiný, když obsahem příspěvkové povinnosti jest plnění v penězích.
Správnost tohoto názoru vysvitne, myslí-li se na případ v podstatě podobný, totiž když jde o povinnost parcelantovu postoupiti pozemek k ulicím, jež na parcelovaném majetku vzniknou. Bylo-li by ku příkladu mezi obcí a parcelantem o postoupení pozemku docíleno smírné dohody (§§ 22, 25 stav. ř. pro Čechy), nemůže býti nejmenší pochybnosti, že v případě pozdější změny hranic území obecního může právní nároky z této dohody uplatniti jenom ta obec, v jejímž obvodu parcelovaný pozemek nyní leží, třeba že parcelant dohodu uzavřel s obcí sousední, jejíž pravomoci v době, kdy dohoda byla uzavřena, parcelovaná půda byla podrobena.
Zdali obě obce v té příčině při změně hranic obecních nějak se dohodly, má význam jen pro tyto obce, nikoli však pro parcelanta povinného postoupiti pozemek na zřízení určité ulice.
Z toho je patrno, že, jde-li o příspěvek, který se vztahuje přímo k veřejné silnici, ustupuje osoba majitele silnice úplně do pozadí a že tento je vůči přispívateli jen představitelem veřejného podniku silničního, pročež v této vlastnosti jest oprávněn požadovati i příspěvky jeho předchůdci slíbené.
Kdyby v daném případě přešla dotčená erární silnice na jiný svaz veřejný, na příklad na zemi nebo okres, vstoupil by nový správce silnice na místo státu a mohl by dlužné příspěvky dobývati právě tak, jako by v případě t. zv. inkamerace okresní silnice zase stát měl právo vybírati příspěvky ve prospěch bývalé okresní silnice povinné. Tomu nemůže býti jinak, když změnou státních poměrů vstoupila na místo bývalé monarchie republika československá jako majitelka a správce silnice.
Nemůže tudíž býti proti nař. rozhodnutí s důvodem namítáno, že stěžující si obec přislíbila svůj příspěvek pro stavbu mostu na erární silnici jen bývalému státu rakouskému.
Ve smyslu těchto, vývodů dlužno náhled stížnosti o právní povaze závazku stěžující si obcí převzatého uznati mylným a nemá proto významu, zdali a pokud jest konstrukce likvidační masy zaniklého státu, o niž se stížnost podle vzoru soukromého práva dědického pokouší, vůbec možná a zejména zdali by se dala srovnati s onou úpravou poměrů, nastalých po rozpadnutí monarchie, která stanovena byla mírovou smlouvou mezi mocnostmi spojenými a sdruženými s jedné a Rakouskem s druhé strany 10. září 1919 uzavřenou v St. Qermain en Laye (viz zejm. čl. 206 této úmluvy).
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1521. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 66-69.