Č. 7493.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní (Slovensko): Potvrzení ministrem vnitra podle § 13 zák. č. 233/20 podléhají též úředníci městské vodárny a elektrárny v Bratislavě, pokud byli ustanoveni podle uher. zákonů, nařízení nebo městských statutů.
(Nález ze dne 24. října 1928 č. 25762.)
Věc: Kornel K. a spol. v Bratislavě (adv. Dr. Jos. Morávek z Prahy) proti ministerstvu vnitra o potvrzení ve službách města Bratislavy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé, zaměstnanci měst. vodárny a městské elektrárny v Bratislavě, podali v lednu r. 1923 u min. pro Slov. na základě § 15 vlád. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335/Sb. žádosti za potvrzení v dosavadním služ. postavení. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra v dohodě s min. pro Slov. těmto žádostem podle § 15 cit. vl. nař., poněvadž st-lé nevyhověli podmínkám § 12 cit. vl. nař. O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Stížnost brojí proti nař. rozhodnutí námitkou, že předpisy vl. nař. č. 335/22, ukládající zaměstnancům města Bratislavy povinnost žádati za potvrzení ve službě, vztahují se pouze na t. zv. úředníky pragmatikální, nikoli též na zaměstnance podniků, které jsou vedeny po obchodnicku, jako jsou právě podniky, jejichž zaměstnanci byli st-lé, a že proto st-lé potvrzení min. vnitra dle cit. vl. nař. nepodléhají.
Vl. nař. č. 335/22 vydáno bylo k provedení zák. z 31. března 1920 č. 233 Sb. a ze 13. července 1922 č. 243 Sb. Zákon č. 243/22 prohlásil v § 1, že město Bratislava přestalo býti municipiem ve smyslu zák. čl. XXI:1886 a podrobuje se předpisům o městech se zřízeným magistrátem, pokud tento zákon jinak neustanovuje. Zákon č. 243/22 ohledně zaměstnanců, kteří v den, kdy zákon nabyl účinnosti, t. j. dne 30. listopadu 1922, byli již ve službách města Bratislavy, neobsahuje s výjimkou § 24, jež se však dnešního případu netýká, žádných předpisů, platí tedy v tomto směru ve smyslu již cit. § 1 ustanovení zákona o prozatímní úpravě měst s reg. magistrátem na Slov. z 31. března 1920 č. 233 Sb.
Tento zákon pak rozeznává dvě skupiny zaměstnanců měst s reg. magistrátem, a to 1. úředníky, kteří vykonávají službu označenou v § 1, jež ode dne, který bude určen nařízením, bude zastávána pouze státními úředníky, do jejíž kategorie však st-lé nenáležejí, 2. zaměstnance ostatní, na které se vztahují ustanovení § 13. O této druhé skupině určuje cit. § 13 v odst. 1, že s výjimkou úředníků vytčených v § 1 přísluší určití počet systemisovaných míst úředníků a zřízenců s reg. magistrátem, jakož i jmenovati úředníky a zřízence těchto měst obecnímu zastupitelstvu, a v odst. 4, že úředníci a zřízenci měst s reg. magistrátem, kteří v den, kdy zákon nabude účinnosti, jsou již při městech ustanoveni podle uher. zák., nař. a měst. statutů, musí býti ve svém úřadě potvrzeni min. vnitra atd.
Jak patrno z těchto ustanovení, jest § 13 předpisem, vztahujícím se s výjimkou úředníků, vytčených v § 1, na všechny zaměstnance měst s reg. magistrátem, pokud byli v den účinnosti zákona při městě ustanoveni podle uher. zákonů a nař. a měst. statutů, aniž se zde činí jakýkoliv rozdíl mezi zaměstnanci při správě města a zaměstnanci měst. podniků, při těchto pak mezi zaměstnanci jednotlivých podniků dle zásad, jakými tyto podniky jsou vedeny.
Podléhají tudíž potvrzení min. vnitra dle cit. § 13 zaměstnanci též takových podniků, které jsou vedeny po obchodnicku, předpokládajíc ovšem, že byli zaměstnanci ti ustanoveni podle uher. zákonů, nař. nebo měst. statutů.
Proto také vl. nař. č. 335/22, provádějíc zák. č. 233/20 a 243/22 stanovilo a mohlo stanoviti v § 15, že povinnost podati ve smyslu § 13 zák. č. 233/20 žádost o potvrzení v úřadě nebo službě vztahuje se na úředníky a zřízence zaměstnané nejen ve správě (administraci) města, nýbrž i ve všech měst. podnicích, při správě hospodářství lesů a jiného majetku města a v správě fondů městem spravovaných, bez ohledu na to, zda atd.
V přítomné stížnosti st-lé nepopírají, že jsou zaměstnanci, ustanovenými podle uher. zákonů, nař. nebo měst. statutů. Nss nemohl proto brati v pochybnost předpoklad žal. úřadu, že st-lé do okruhu těchto zaměstnanců náležejí. Byli tudíž, jakožto zaměstnanci měst. podniků, tedy jako zaměstnanci města Bratislavy, nejen ve smyslu vl. nař. 335/22, jež výslovně tak stanoví, nýbrž již ve smyslu zák. č. 243/22 a 233/20 povinni podati žádosti o potvrzení ve své službě a podléhali pak potvrzení min-a vnitra, třeba byli zaměstnanci podniků vedených obchodním způsobem, neboť okolnost tato jich z dosahu předpisů právě citovaných nevyjímá, naopak potvrzení min. vnitra mají dle cit. § 13 zapotřebí všichni zaměstnanci města Bratislavy, kteří byli ustanoveni podle uher. zákonů, nař. nebo měst. statutů, což st-lé nepopírají.
Na tom nic nemůže měniti ani skutečnost stížností namítaná, že prý intencí zákona bylo, aby potvrzení min. vnitra byli podrobeni pouze úředníci zaměstnaní při správě města, k nimž patří i správcové měst. majetku, nikoliv též zaměstnanci obchodních podniků, neboť pro výklad zák. rozhodno jest jedině jeho znění, nikoliv to, co snad zákonodárce říci chtěl, avšak do positivní úpravy normy nepojal. Jest proto vzhledem k positivnímu předpisu zák. č. 233/20 a 243/22, jenž potvrzení min. vnitra podrobil všechny zaměstnance města Bratislavy, pokud byli ustanoveni podle uher. zákonů, nař. nebo měst. statutů, případná odchylná intence zákonodárcova bez veškerého významu.
Právě tak jest bez významu, zda st-lé podléhají měst. disc. komisi a řídí-li se jejich služ. poměr předpisy obchodního nebo živn. zákona a mohou-li své náhradní nároky z propuštění uplatňovati před řádnými soudy, neboť příslušné předpisy právní nečiní povinnost zaměstnanců města Bratislavy, žádati za potvrzení ve službě, na těchto momentech závislou.

Citace:

č. 7493. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 170-172.