Čís. 17404.

Zkrácení věřitele předpokládané v § 2 č. 2 odp. ř. je tu i tehdy, když jmění, které dlužníkovi zůstalo, není tak snadno dosažitelné exekucí věřitelů, jako jmění, jež dlužník odporovatelným jednáním zcizil.
K naplnění pojmu zkrácení může postačiti, že dlužníkovi zůstal z jeho majetku jen nárok na přídělový pozemek, jehož exekuční zpeněžení podléhá svolení Státního pozemkového úřadu.
(Rozh. ze dne 5. října 1939, Rv I 605/39.)
Podle přednesu žalobkyně byl Jan H. uznán povinným platiti jí na výživném 100 K měsíčně, počínajíc dnem 9. června 1937, a to částky dospělé po právní moci usnesení do 14 dnů, budoucně pak dospívající částky vždy každého měsíce, a to prvního předem pod exekucí. Podle toho měl Jan H. zaplatiti žalobkyni od 9. června 1937 do podání žaloby částku 1400 K a na útratách 1038 K 65 h, celkem 2438 K 65 h. Žalovaná Marie H., s níž Jan H. žije již od podzimu 1936 v mimomanželském společenství, převedla však za účelem zkrácení žalobkyně smlouvou ze dne 13. července 1937 na sebe polovinu nemovitostí patřící Janu H. a zapsanou ve vložce č. 68 poz. knihy kat. úz. Š. Úmysl Jana H. zkrátiti žalobkyni byl žalované znám, neboť žalobkyně na své nároky žalovanou upozornila. Žalovaná také výslovně prohlásila, že na sebe převedla polovinu nemovitostí Jana H. proto, aby tento nemusel platiti žalobkyni výživné. V době převodu nemovitosti byla již na Jana H. podána žaloba o rozvod a placení výživného. Domáhá se proto žalobkyně výroku, že žalovaná jest povinna trpěti, aby se žalující uspokojila pro svou pohledávku 2438 K 65 h proti Janu H. z nemovitosti zapsané ve vložce čís. 68 poz. knihy kat. úz. Š., a to z jedné poloviny vlastnicky připsané žalované. Prvý soud zamítl žalobu. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Prvý soud rozhodl podle § 2 č. 2 odpůrčího řádu, vzav za prokázáno, že dlužník prodejem poloviny nemovitosti ve vložce č. 68 poz. knihy kat. území Š. měl úmysl zkrátit žalobkyni, že žalovaná věděla o tomto úmyslu a že exekuce pro výživné žalobkyní proti Janu H. vedená byla bezvýsledná. Měl za to, že dlužník v době podání žaloby měl majetek ve smyslu § 9 odp. řádu, t. j. nedílnou polovici přídělových pozemků č. kat. 1001/7, 1004/7 a nedílnou polovici jedné třetiny č. kat. 1001/10 kat. úz. Š. a, že žalobkyně o tom věděla a měla možnost nároky své zajistiti na těchto nemovitostech. S tímto názorem prvého soudu odvolací soud nesouhlasí. Uvedené nemovitosti nebyly knihovně převedeny na Jana H. Mimo to jde o přídělové pozemky, jichž zcizení a zavazení jest omezeno svolením Státního pozemkového úřadu. I kdyby tedy žalobkyně, majíc v ruce snímek notářského spisu ze dne 20. prosince 1930, měla jinak možnost provésti vklad práva vlastnického, neměla jistotu, že bude moci zajistiti své nároky vzhledem k tomu, že šlo o přídělové pozemky. Není tu tudíž jiného jmění, pro něž by byl odpor dle § 9 odpůrčího řadu nepřípustným. Ostatně na žalované spočívalo břímě důkazu, že je tu jiné postačující jmění dlužníkovo. Žalovaná, která uvedla toliko, že Janu H. přísluší podle notářského spisu z 20. prosince 1930 nárok na vklad vlastnictví zmíněné polovice přídělu, neučinila o tom ani dostatečného přednesu ani nenabídla o postačitelnosti jmění dlužníkova důkazů. K vývodům žalované, že nevěděla o tom, že žalobkyně má pohledávku za Janem H., poukazuje odvolací soud na to, že od r. 1936 žil Jan H. u žalované, s níž bydlil ve společné místnosti, a že žalovaná věděla, že Jan H. je ženat. Musila tudíž předpokládati, že Jan H. jest povinen se starati o její výživu (§ 91 obč. zák.), zejména když právě dne 12. července 1937, tedy den před uzavřením smlouvy, jíž se odporuje, obdržel Jan H. žalobu o rozvod, v níž se žalobkyně domáhala též placení výživného. Žalovaná přehlíží, že podle § 2 č. 2 odp. ř. odporovatel nemusí ani dokázati, že dlužníkův spolusmluvník o úmyslu dlužníkově skutečně věděl, nýbrž, že stačí tu důkaz skutečností, ze kterých se dá souditi, že o úmyslu poškoditi věřitele musil věděti, a v tom směru má odvolací soud zato, že žalobkyni se důkaz ten zdařil.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
K odporovatelnosti podle § 2 čís. 2 odp. ř. stačí po stránce subjektivní i důkaz, že žalovaná při použití náležité péče musila věděti o zkracovacím úmyslu dlužníka. Odvolací soud správně usoudil, že tento důkaz je podán zjištěnou skutečností, že žalovaná žila od roku 1936 ve společné domácnosti s Janem H. a věděla, že má manželku, neboť, je-li tomu tak, mohla tušiti, že Jan H. jest povinen se starati o její výživu a měla se dotazem u žalobkyně přesvědčiti, jaké nároky si v tomto směru činí. Žalovaná nemůže se proto odvolávati na to, že jí bylo známo, že žalobkyně se nestarala o domácnost Jana H. a o jeho potřeby a, že se důsledkem tohoto domnívala, že žalobkyně nemá nároku na výživné proti Janu H. Naproti tomu jest dovolání oprávněno, pokud uplatňuje, že žalovaná se v první stolici hájila též námitkou, že žalobkyně jako věřitelka Jana H. není zcizením majetku, jemuž je odporováno, zkrácena, poněvadž může své pohledávání ukojiti z podílu na pozemku, jejž žalobkyně je podle notářského spisu ze dne 20. prosince 1930 povinna odevzdati Janu H. Odvolací soud neuznal tuto námitku za opodstatněnou jednak proto, že uvedené nemovitosti nejsou ještě knihovně převedeny na Jana H., pak proto, že jde o přídělové pozemky, jichž zcizení a zavazení jest omezeno svolením Státního pozemkového úřadu, a konečně z formálního důvodu, že nepřednesla a nedokázala, jak bylo její procesuální povinností, že toto jmění k uspokojení žalobkyně postačuje. Leč s názorem odvolacího soudu nelze v žádném směru souhlasiti. Žalovaná přednesla a dokazovala při ústním jednání v první stolici, že Jan H. se nezbavil majetku, neboť podle notářského spisu z 20. prosince 1930 přísluší mu nárok na vklad vlastnictví polovice přídělových pozemků, kteroužto polovinu mu postoupila žalobkyně. Knihovní převod nemohl prý býti proveden, poněvadž žalobkyně odepřela vydati snímek dotyčného notářského spisu. Ježto žalovaná tímto přednesem popřela zkrácení žalobkyně vzhledem k uvedenému nároku Jana H., jest jím zároveň zřejmě naznačeno, že nárok Jana H. má takovou hodnotu, že žalobkyně by mohla exekucí na něj býti uspokojena. Ježto tu jde o okolnost pro spor rozhodnou, měly nižší soudy důkazy nabízené o ní provésti a, ježto jde hlavně o zjištění hodnoty přidělených nemovitostí, provésti po případě o této hodnotě též důkaz znalecký, který může býti nařízen i z úřadu bez návrhu stran (§ 363 odst. 2 c. ř. s.). Nevadí ani, že přídělové nemovitosti nejsou dosud Janu H. knihovně připsány do vlastnictví, neboť přes to mohou býti nemovitosti přístupné přímé exekuci žalobkyně jako věřitelky Jana H. podle § 350 ex. ř., anebo, kdyby to z jakéhokoliv důvodu žalobkyni nebylo možné, jest přístupný její exekuci aspoň nárok Jana H. na knihovní odevzdání nemovitosti, jejíž úspěch peněžitý závisí ovšem na tom, do jaké míry lze na ně vésti exekuci vnucenou dražbou nebo správou (§ 328 ex. ř.). V tomto směru pak jest uvésti toto: Jest pravda, že zkrácení věřitelů předpokládané v § 2 čís. 2 odp. ř. jest tu i tehdy, když jmění, které dlužníkovi zůstalo, není tak snadno dosažitelné exekucí věřitelů jako jmění, jež dlužník odporovatelným jednáním zcizil. V tom směru se odkazuje na stálou judikaturu nejvyššího soudu, zejména na rozh. čís. 10865, 12148, 12157 Sb. n. s. Proto by k naplnění pojmu zkrácení i stačilo, že Janu H. zůstal jen nárok na přídělový pozemek, jestliže zpeněžení tohoto nároku exekucí podléhá svolení Státního pozemkového úřadu, jak míní odvolací soud. Ale právě pro tento závěr není dostatečného skutkového podkladu v zjištěních nižších soudů, neboť svolení státních orgánů nevyžaduje se podle dnešního stavu zákonodárství (srov. zejména vlád. nař. čís. 125/1935 Sb. z. a n.) bezvýhradně, nýbrž jen za určitých předpokladů, jež dosud nebyly zjištěny. Bylo na nižších soudech, aby způsobem v § 182 c. ř. s. naznačeným působily na strany, by doplnily přednes k odůvodnění nebo vyvrácení určitě vznesené námitky žalované a v tomto směru učinily též zjištění skutková potřebná k rozhodnutí otázky, zda k exekuci na přídělové pozemky, o něž jde, jest zapotřebí svolení státních orgánů. Ježto se tak nestalo a nebyly, jak shora uvedeno, ani provedeny důkazy o hodnotě těchto nemovitostí, není věc zralá k rozhodnutí (§ 510 c. ř. s.).

Citace:

č. 17404. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 489-492.