— Čís. 7250 —
1255
Čís. 7250.
Byla-li žaloba o rozluku manželství právoplatně zamítnuta, vadí napotomní žalobě o rozvod manželství od stolu a lože rozepře rozsouzená, leč že by se bylo rozvodu manželství domáháno z jiných důvodů nebo sice z týchž důvodů, avšak takových, jež neopodstatňují rozluku, ovšem ale rozvod manželství anebo byly-li by v žalobě o rozvod uplatňovány takové skutečnosti, jež nastaly teprve po té, kdy mohly v řízení rozlukovém býti uplatňovány.
(Rozh. ze dne 16. srpna 1927, Rv II 164/27.) — Čís. 7250 —
1256
Žaloba manžela proti manželce o rozluku manželství byla právoplatně zamítnuta. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se manžel na manželce rozvodu manželství od stolu a lože z její viny. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Nesprávné právní posouzení věci spatřuje odvolatelka v tom, že prvý soud neprávem přehlédl závaznost a pravoplatnost rozsudku z 12. března 1926, ač tímto rozsudkem bylo pravoplatně zjištěno, že žalovaná nemá viny na rozvratu a že rozvrat manželství není vůbec prokázán. V tomto směru dlužno uvésti toto: Ve sporu o rozluku domáhal se žalobce rozluky manželství stran. Nelze tedy mluviti o porušení zásady rozepře pravoplatně rozsouzené (§ 240 třetí odstavec, 411 c. ř. s.). V důsledku toho nebyl prvý soud vázán rozsudkem, kterým žaloba Ludvíka P-а o rozluku manželství byla právoplatně zamítnuta. Tím méně byl vázán zhodnocením důkazů ve sporu o rozluku. Ve sporu o rozvod mohl tedy opět důkazy samostatně hodnotit! a dospěti к jinému závěru než dospěl ve sporu o rozluku, zvláště když byli slyšeni ještě další svědci. Proto neprávem brojí odvolatelka proti závěru prvého soudu, že na rozvratu manželství má vinu žalovaná. Vždyť nejen zatěžuje ji zjištěné velmi citelné a opětovné ubližování žalobci (§ 109 obč. zák.), nýbrž i hrubé spílání vlastnímu dítěti, špatné zacházení s ním a jeho nenáležitá výchova. Konečně i chování žalované proti žalobcovým rodičům nebylo nikterak nezávadným.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil soudu prvé stolice, by ve věci dále jednal a nový rozsudek vynesl.
Důvody:
Pokud se dovolání opírá o to, že nižší stolice neuznaly věc rozsouzenou, je v právu. Ve sporu žalobce proti žalované o rozluku manželství uplatňoval žalobce mezi jiným tytéž důvody jako důvody rozluky, které nyní uplatňuje jako důvody rozvodu a z nichž nižší stolice nyní jeho žalobě o rozvod vyhověly, totiž tehdáž, jak rozsudek ze dne 12. března 1926, jímž jeho žaloba o rozluku byla právoplatně zamítnuta, uvádí, opětovné zlé nakládání, těžké ubližování a opětovné urážení na cti podle § 13 písm. e) a hluboký rozvrat manželství podle § 13 písm. h) zák. rozl., nyní pak vyhověly nižší stolice napadenými rozsudky jeho žalobě na rozvod z důvodu, že se manželka proti němu dopustila velmi citelného ubližování podle § 109 obč. zák. a zavinila hluboký rozvrat manželství. Předpisy civilního soudního řádu o věci právoplatně rozsouzené platí i v řízení ve věcech manželských (§ 1 cit. říz.). Právoplatným zamítnutím žaloby o rozluku z uvedených důvodů bylo pak pravoplatně rozhodnuto, že důvodů těch zde není, věc ohledně těchto důvodů je tedy pravoplatně rozhodnuta, a nemůže tedy ani novou žalobou býti uplatňováno ani novým rozsudkem vysloveno, že tu naopak důvody ty jsou, neboť to by byl právní řád sám s sebou v rozporu, a proto právě uznána jest skutečnost věci pravoplatně rozsouzené právním řádem za skutečnost novému sporu o téže věci překážející, k níž i bez námitky, i z úředního počinu zřetel bráti sluší, by k takovému rozporu nemohlo dojíti. — Čís. 7250 —
1257
Že v jednom sporu důvody ty uplatňovány byly jako důvody rozluky a v druhém jako důvody rozvodu, je lhostejno, neboť rozhodným jest jen, že jde o tytéž důvody. Náhled odvolacího soudu, že tu není rozsouzené věci, ježto prý dříve šlo o rozluku a nyní jde o rozvod, jest. právně mylný. Chce patrně říci, že nejde o spor totožný, ježto tu není totožnosti předmětu, totožnosti nároku, ale důvod ten neobstojí. I žaloba o rozvod i žaloba o rozluku uplatňuje nárok na zrušení manželského společenství, v tom se úplně shodují, jenže při žalobě o rozvod jest zrušením tohoto společenství nárok vyčerpán, kdežto při žalobě o rozluku vyčerpán ovšem není, nýbrž jde dále, cíle mimo ke zrušení tohoto hmotného společenství (společenství »stolu a lože«, t. j. společenství života), také ještě k rozvázání právního svazku mezi manželi, zrušení manželské smlouvy; na tom však pranic nezáleží v souzeném případě, již proto ne, že v druhé žalobě nejde o toto plus, nýbrž jen o nárok oběma žalobám společný, ono zrušení hmotného manželského společenství. Jinými slovy: rozvod je vždy v rozluce obsažen a záleží jen na tom, že pravoplatně oduznána jsoucnost týchž skutečností, z nichž se nárok vyvozuje, ať už širší nebo užší. Teprv kdyby šlo o takový důvod, který nezakládá obojí nárok, nýbrž jen nárok slabší, nárok na rozvod (některé důvody rozvodové jsou slabší než příslušné důvody rozlukové a mimo to důvody rozvodové jsou jen příkladmo a nikoli jako důvody rozlukové výčetmo vyjmenovány) a žaloba o rozluku o ně opřená by byla zamítnuta, nebylo by tu věci rozsouzené, pokud by skutečnosti ty zakládaly opravdu aspoň nárok na rozvod. Tak na př. když žalováno bylo na rozluku pro zlomyslné opuštění, aniž by byla učiněna výzva k návratu, žaloba na rozluku byla proto zamítnuta a nyní se žaluje na rozvod, jenž výzvu nepředpokládá, nebo když důvodem je trestný čin, jenž nedosahuje kvalifikace § 13 písm. b) zák. rozl., avšak přece kvalifikace § 109 tr. zák. Doložiti dlužno, že se v hořejších vývodech předpokládá výslovně, že v předním sporu šlo o rozluku a ovšem i že žaloba byla zamítnuta (bylo-li jí vyhověno, odpadá vůbec možnost sporu o rozvod), nerozbírá se tedy případ, že přední spor vedl se o rozvod, jak tomu bylo v případě rozhodnutí čís. 4686 sb. n. s., o něž se dovolatelka opírá, neboť tu by bylo uvážiti, jaký vliv to má, že spor rozvodový ovládán jest zásadou projednací, výsledek tedy závisí i od postupu a tudíž vůle stran, není tu tedy takových záruk pro správnost jeho jako v řízení rozlukovém, ovládaném zásadou vyšetřovací a čelící k zjištění pravdy objektivní, což ještě ostřeji vystupuje, když žalobě vyhověno a stalo se tak na základě doznání odpůrcova neb pro zmeškání, jež ve sporu rozlukovém místa nemají (§ 9, 10 řízení ve věcech manželských). Jde-li však v souzeném případě o totožnost důvodů v obou sporech a je tu tedy věcí rozsouzenou, že důvodů těch není, padají další vývody odvolacího soudu, podle nichž soudy v druhém sporu nejsou prý vázány rozsudkem v prvém sporu a mohou důkazy hodnotiti volně a dospěti k jinému výsledku než ve sporu předním, zvláště když prý byli slyšeni svědci ještě další. Neboť, je-li tu věc rozsouzená, sluší žalobu odmítnouti a nedojde k hodnocení důkazů vůbec, tedy také ne k jinému, nýbrž jiné hodnocení důkazů měl uplatňovati žalobce ve sporu o rozluku odvoláním proti rozsudku ža- — Čís. 7250 —
1258
lobu jeho zamítajícímu, a co se týče nových svědků, bylo by je uplatňovati žalobou o obnovu po rozumu § 530 čís. 7 c. ř. s. jako průvody nově nalezené, ale nelze tento předpis obcházeti tím, že se místo žaloby o obnovu, vázané na přesné podmínky, podá nová samostatná žaloba na část nároku v žalobě zamítnuté obsaženého, která na podmínky ty vázána není. Poněvadž řízení o rozluku manželství je ovládáno zásadou vyšetřovací a jsou tedy novoty i ve vyšších stolicích dovoleny, nastávala by prekluse jich a tedy potřeba žaloby o obnovu teprv dobou, kdy ani v řízení opravném není možno již je uplatniti, avšak v souzeném případě řízení opravného nebylo a rozhoduje tedy doba, kdy skončeno řízení u soudu procesního. V žalobě o rozvod, o niž tu jde, mohl se tedy žalobce, pokud jde o uplatňované dva důvody, opírati jen o skutečnosti, které nastaly po skončení jednání ve sporu o rozluku a které tedy ve sporu tom už uplatniti nemohl ani žalobou o obnovu, tedy o skutečnosti nastalé teprv po roku dne 12. března 1926, který skončen o 4. hodině odpolední (16. hodině). Avšak zda vůbec některé a které z nich spadají do doby po tomto roku, není z rozsudků nižších stolic (ba ani z projednání) ví děti, a nelze proto ještě rozhodnouti, nýbrž třeba věc odkázati k dalšímu jednání a novému rozhodnutí. K věci rozsouzené dlužno hleděti z úřední povinnosti, než ani s hlediska § 528 c. ř. s. nebylo by závady, neboť ačkoli žalovaná se na spisy sporu o rozluku odvolala, třeba že námitku věci rozsouzené nevznesla, prvý soudce se přece otázkou věci rozsouzené nezabýval a rozhodnutí o ní neučinil, takže rozhodnutí soudu odvolacího v důvodech jeho rozsudku obsažené jest první, není proto splněna skutková povaha předpisu § 528 c. ř. s. Doložiti sluší, že pod Ck II a 666/25 podala žalovaná na žalobce žalobu o rozvod, o níž však řízení zůstalo dne 3. února 1926 v klidu. Tato žaloba nynější žalobě žalobcově nevadí, protože navrhl pouze její zamítnutí, neučinil však návrh na povolení rozvodu z viny žalobkyně, není tu tedy věci zahájené, ježto tam šlo o nárok nynější žalované na rozvod, zde však jde o nárok nynějšího žalobce na rozvod, předmět sporu není tedy týž.