Čís. 7019.

Usnesení prvého soudu, jímž nařídil cizozemci, učinivšímu podání v jazyku menšinovém, by je ve lhůtě podal v jazyku státním, jest opatřením procesním, do něhož jest přípustným rekurs.
Byl-li cizozemec, učinivší podání v jazyku menšinovém, zastoupen advokátem, dlužno vzhledem k §u 4 (1) jazykového nařízení podání odmítnouti, předpisu §u 85 c. ř. s. nelze tu použiti ani obdobně.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1927, R II 372/26.) — Čís. 7019 —
752
Žalobce podal svým právním zástupcem žalobu v německém jazyku sepsanou, soud prvé stolice (okresní soud ve Znojmě) nařídil rok k ústnímu jednání. Při tomto roku bylo zjištěno, že žalobce jest říšskoněmeckým příslušníkem, načež zástupce žalované navrhl odmítnutí žaloby jako nezpůsobilé k zahájení zákonného projednávání, protože žalobce jest zastoupen advokátem a žaloba je sepsána v jiném jazyku než státním. Zástupce strany žalující opřel se tomuto návrhu, tvrdě jednak, že nevěděl, že žalobce je říšskoněmeckým příslušníkem, jednak, že žalobce je příslušníkem národa, jehož členové jako státní občané Čsl. republiky požívají v obvodu krajského soudu ve Znojmě práv kvalifikované menšiny a příslušníci jinostátní tohoto jazyka mají totéž právo, jako zdejší příslušníci mimostátního jazyka; v nejnepříznivějším případě nutno prý zástupci strany žalující povoliti lhůtu k podání žaloby v jazyku státním. Soud prvé stolice udělil zástupci žalobce čtrnáctidenní lhůtu k podání žaloby v jazyku státním a v důvodech uvedl, že tvrzení zástupce žalobcova, že mu nebylo známo, že žalobce jest příslušníkem říšskoněmeckým, není ničím vyvráceno, an žalobce bydlí ve Znojmě, byl tedy jeho zástupce toho domnění, že jde o příslušníka Čsl. republiky a jen, kdyby to byl věděl, musela by žaloba býti odmítnuta. Rekursní soud žalobu odmítl. Důvody: Žalobce je říšskoněmeckým příslušníkem, není tedy podle čl. 14 vládního nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. příslušníkem národní a jazykové menšiny po rozumu zákona čís. 122 sb. z. a n. na rok 1920 a citovaného nařízení a není účasten práv, jež má tato menšina, k níž příslušejí pouze státní občané Čsl. republiky. Podání na soudy smí tedy činiti jen v jazyku státním. Žalobce jest zastoupen právním zástupcem a tento zástupce podal za něho žalobu sepsanou v jazyku německém; jde tedy zřejmě o případ, o němž jedná bod 3. (článku 4.) citovaného nařízení a v takovém případě jest možným pouze jediné vyřízení: odmítnutí žaloby, protože se nehodí, by o ní bylo po zákonu zahájeno jednání. Nesejde na tom, zda bylo právnímu zástupci známo, že jeho strana jest příslušníkem cizího státu čili nic; fakt, že jde o cizího státního příslušníka a že podání za něho bylo učiněno jeho právním zástupcem, jsou objektivními předpoklady pro postup podle čl. 4. (bod 3.) cit. nař. a nelze z něho připustiti výjimky, zvláště když by způsobem takovým, jak se to stalo zde, byla dána možnost k obcházení zákona; ostatně následky nestihají zákonného zástupce, nýbrž stranu. Soud prvé stolice pochybil tedy, postupoval-li tak, jak to stanoví čl. 4. cit. nař. v bodě 1., který upravuje postup soudu v případě, že strana není právním zástupcem zastoupena, pročež bylo stížnosti vyhověno a rozhodnuto, jak se stalo. Podotýká se, že nejde o opatření podle §§ 84, 85 c. ř. s., kde by samostatný opravný prostředek byl vyloučen, nýbrž o opatření ve smyslu citovaného nařízení. Sporu po rozumu §u 95 a násl. cit. nař., o němž by bylo rozhodovati dohlédacímu úřadu, tu však není, neboť není tu stížnosti strany, že bylo porušeno její jazykové právo. Byť i bylo tu zapotřebí přihlížeti k ustanovením cit. nařízení, jde přece jen o stížnost podle §u 514 c. ř. s., o které rozhodovati přísluší soudu rekursnímu. — Čís. 7019 —
753
Nejvyšší soud dovolací rekurs, pokud se týkal použití jazyka a přísudku útrat, odmítl, v dalším mu nevyhověl.
Důvody:
Pokud žalobce dovozuje, že mu přísluší jazykové právo vyhrazené příslušníkům národní a jazykové menšiny, nemůže nejvyšší soud rozhodnouti o dovolacím rekursu vzhledem k ustanovení §u 7 jazyk. zákona a čl. 96 prov. nař., na něž rekurent sám poukazuje. Po této stránce byl dovolací rekurs odmítnut.
Dovolací soud zabýval se věcí dále jen potud, pokud rekurent v podání vytýká, že rekursní soud vůbec rozhodl o rekursu žalovaného a že změnil jazykové opatření soudu prvé stolice, učiniv jiné, a navrhuje, by usnesení rekursního soudu bylo zrušeno a to i co do útratového rozhodnutí. Po této poslední stránce jest opravný prostředek vyloučen podle §u 528 c. ř. s. Další opatření nebylo však rozhodnutím soudu o užití jazyka, neboť otázku tu řešil soud prvé stolice, učiniv opatření vytčené v čl. 4 prvý odstavec prov. nař. Tím rozhodl, že žalobce není příslušníkem národní a jazykové menšiny ve smyslu čl. 14 prov. nař., čemuž, pokud je ze spisů patrno, žalobce, podrobiv se soudnímu opatření, neodporoval a to ani podle čl. 96 druhý odstavec prov. nařízení. Nemohl tudíž rekursní soud rozhodnouti o užití jazyka, což by bylo ovšem nepřípustné, nýbrž rozhodl jen o oprávněnosti opatření, jež učinil procesní soud o dalším postupu podle čl. 4 a 19 druhý odstavec prov. nařízení. K tomu byl rekursní soud zajisté oprávněn, ježto šlo o opatření rázu formálního a ne jazykového, nebylo to opatřením jazykovým, jak je označuje rekurent. neboť otázka užití jazyka byla již právoplatně rozřešena soudem prvé stolice. Soud tento, rozhodnuv spor o užití jazyka tím, že odepřel žalobci právo jednati německy, musil nutně uvažovati o dalším postupu ve sporu, ježto nemohl jednati na základě žaloby, jež podle jeho rozhodnutí měla býti, ale nebyla podána v jazyku státním. Civilní řád soudní nemá ustanovení pro tento případ, mohl tudíž soud říditi se jedině ustanovením čl. 4 a 19 jazyk. nařízení, jehož předpisy, pokud jde o řízení sporné, je proto uznati za doplněk civ. řádu soudního. Podle ustanovení toho mohl uvažovati jedině o tom, zda jest žalobce zastoupen advokátem čili nic, a v onom případě nemohl jinak, než odmítnouti žalobu. Postupem soudcovským, příčícím se tomuto předpisu, porušeno bylo procesní právo druhé strany, jež byla oprávněna domáhati se odmítnutí žaloby, když soudce tak neučinil z moci úřední. Oprávnění toto, mající ovšem v tomto případě význam jen co do nároku na náhradu útrat, může míti rozhodující význam ve sporu, kde podání žaloby jest možné jen do určité lhůty, takže odmítnutím žaloby po uplynutí této lhůty zaniká vůbec žalobní právo. Žalovaná strana nemá v tomto případě práva stížnosti podle čl. 96 jaz. nař., ježto nebylo porušeno její jazykové právo, odepření práva rekursu podle §u 514 c. ř. s. znamenalo by pro ni odepření práva vůbec. Soud prvé stolice učinil neprávem opatření vytčené v čl. 4 prvý odstavec prov. nař., jež obsahuje předpis podobný ustanovení §§ 84 a 85 c. ř. s., ne
Civilní rozhodnutí IX. 48 — Čís. 7020 —
754
však s nimi totožný, ježto neupírá straně zvláštní rekurs, jak to činí § 85 c. ř. s. poslední věta. Nelze proto tohoto předpisu použiti ani obdobně, ježto jazykové nařízení nepřipouští obdoby s jinými ustanoveními, jež nepřihlížela к právu jazykovému, mimo to byla by žalovaná strana zkrácena tím, že žaloba nebyla odmítnuta, tudíž ve svém právu, což zajisté nebylo úmyslem zákonodárce, jenž vyhnul se vůbec citaci §§ 84 a 85 c. ř. s. Není tudíž napadené usnesení rekursního soudu opatřením jazykovým ve smyslu §u 7 zák. po příp. čl. 96 nař., ježto netýká se ve skutečnosti užití jazyka, byť rekursní soud se otázkou tou nepřímo zabýval, nýbrž rozhoduje jen o procesním opatření, jež učinil soudce prvé stolice na základě svého právoplatného rozřešení jazykového sporu. Byl tudíž rekursní soud oprávněn rozhodnouti o rekursu do usnesení soudu prvé stolice. Rekurent nenapadá usnesení rekursního soudu proto, že by neodpovídalo předpisu čl. 4 jaz. nař., nenavrhuje jeho změny, nýbrž navrhuje jedině zrušení jeho jako nepřípustného jazykového opatření, kterémuž návrhu nebylo možno vyhověti z důvodů shora uvedených.

Citace:

Čís. 7019. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 777-780.