Čís. 7074.

Odmítl-li rekursní soud rekurs proto, že stěžovatelé neměli práva k opravnému prostředku, nemohl přezkoumávati z úřadu rozhodnutí prvého soudu a to ani v tom případě, šlo-li dle jeho názoru o zmatečnost.
Věřitel, jemuž bylo povoleno oddělení pozůstalosti podle § 812 obč. zák., jest účastníkem pozůstalostního řízení a může činiti návrhy na doplnění a opravu inventáře a podati stížnost do usnesení vydaného podle § 109 nesp. říz. Pozůstalostní soud není oprávněn oddalo vati vyřízení návrhu podle § 812 obč. zák. a postupovati mezi tím v řízení beze všeho zřetele na zájmy věřitelů, učinivších návrh podle § 812 obč. zák.
Zřizuje inventář není pozůstalostní soud vázán jen na údaje osob povolaných za dědice, nýbrž může a má přihlížeti k údajům jiných osob (nepominutelných dědiců, odkazovníků a zůstavitelových věřitelů, kterým bylo povoleno oddělení jmění podle § 812 obč. zák.).
Podání návrhu na oddělení jmění podle § 812 obč. zák. nedotýká se soudních usneseni, týkajících se správy pozůstalosti, jen když usnesení ta byla pravoplatná v době návrhu na oddělení jmění.
(Rozh. ze dne 19. května 1927, R I 7/27, R I 8/27.)
Usnesením ze dne 9. září 1926 schválil soud prvé stolice smlouvu ze dne 9. srpna 1926 ohledně zemřelého pozůstalostně a ohledně — Čís. 7074 —
875
jeho nezletilých dětí jako povolaných zákonných spoludědiců poručenský; touto smlouvou vstoupila zůstavitelka vdova na místo zůstavitele jako nová společnice do společnosti s ručením obmezeným F., současně se smlouvou tou byla zůstavitelovým nezl. dětem, které se k předlužené pozůstalosti nepřihlásily, zajištěna do budoucnosti majetková výhoda. Usnesením prvého soudu ze dne 19. října 1926 byly rozklad věřitelů pozůstalosti do usnesení ze dne 9. září 1926 a jejich návrh na doplnění pozůstalostního inventáře pro nedostatek legitimace odmítnuty. Rekursy pozůstalostních věřitelů do usnesení ze dne 9. září 1926 a ze dne 19. října 1926 rekursní soud odmítl, zrušil však z úřadu dosavadní projednání pozůstalosti jako zmatečné a uložil prvému soudu, by znovu provedl projednání pozůstalosti. Důvody: Vydávaje usnesení ze dne 9. září 1926, nebyl soud povinen, by z moci úřadu dbal zájmů věřitelů, neboť podle § 811 obč. zák. nestará se soud o jich zajištění a uspokojení. Tenkráte nebylo tu přiměřených návrhů rekurentů po zákonu přípustných. Jako zajišťovací prostředek pro věřitele pozůstalosti dává § 812 obč. zák. oddělení pozůstalostí od jmění dědicova; teprve po jeho povolení nabývají věřitelé nároku, aby k nim bylo přihlíženo, jakž vysvítá z § 95 nesp. říz.; tam se ustanovuje, že k zřízení inventáře pozůstalostního mají býti obesláni také věřitelé, kterým snad bylo povoleno uvedené oddělení dědictví. Stěžovatelé učinili však návrh na povolení separace (na doplnění inventáře) teprve po vydání napadeného usnesení a po zřízení inventáře, stěžovatelé pod 1. b) jmenovaní dne 29. září 1926 a stěžovatelka pod 1. jmenovaná dne 23. října 1926 a oddělení dědictví dosud povoleno nebylo. Chybí tedy stěžovatelům oprávnění k stížnosti (k rozkladu), jakož i k návrhu na doplnění inventáře, pročež jejich stížnosti bylo odmítnouti (§ 9 nesp. říz. a § 1 prvý odstavec nesp. říz.).
Provedené projednání pozůstalosti musilo však býti zrušeno pro zmatečnost z moci úřadu a nařízeno, by pozůstalost znovu byla projednávána. Nezletilé děti zůstavitelovy jako povolaní zákonní dědicové byly zastupovány při projednání zvláštním opatrovníkem Antonínem W-em. Antonín W. jest jediným majitelem protokolované firmy H. a společníkem, pravděpodobně také jednatelem shora jmenované společnosti. Na obou těchto podnicích byl zůstavitel súčastněn, jeho podíl na nich byl v pozůstalostním inventáři označen jako bezcenný; jest za to míti, že rozsah těchto podniků není malý. Podle § 271 obč. zák. nebyl Antonín W. pro rozpor zájmů vhodným opatrovníkem pro děti, tyto neměly tedy v řízení zákonitého zástupce, pročež projednání takto provedené jest ve smyslu §u 2 čís. 2 nesp. říz. zmatečným a musilo býti zrušeno.
Do usnesení rekursního soudu podali dovolací rekurs pozůstalostní věřitelé a pozůstalá vdova. Nejvyšší soud dovolacím rekursům věřitelů vyhověl v ten rozum, že usnesení rekursního soudu, jakož i usnesení prvého soudu zrušil a soudu prvé stolice uložil, by o návrhu na schválení smlouvy ze dne 9. srpna 1926, jakož i návrzích stěžovatelů na doplnění neb opravu inventáře dále jednal a znovu rozhodl; dovolací rekurs pozůstalé vdovy poukázal na toto rozhodnutí. — Čís. 7074 —
876
Důvody:
Rekursu pozůstalé vdovy by bylo, kdyby zůstala v platnosti I. část napadeného usnesení (odmítnutí rekursů) zásadné vyhověti. Ke zmatečnosti může vyšší stolice podle §u 9 a 18 nesp. říz. přihlížeti jen tehdy, když věc na ni došla přípustným opravným prostředkem. Odmítl-li tedy rekursní soud rekurs proto, že stěžovatelé neměli práva k opravnému prostředku, jest to tak, jako by opravný prostředek nebyl podán. Neměl tedy rekursní soud z moci úřední přezkoumávati usnesení prvé stolice ve věci samé a to ani v tom případě, šlo-li dle jeho názoru o zrnatečnost. Z uvedeného patrno, že není dán předpoklad, za něhož stěžovatelé berou dovolací rekurs zpět, i jest se jím obírati a to předem, ježto od jeho vyřízení závisí rozhodnutí o dovolacím rekursu pozůstalé vdovy.
Dovolacímu rekursu věřitelů jest přiznati oprávněnosti. Správno jest, že podle § 811 obč. zák. nemá pozůstalostní soud o zajištění neb uspokojení zůstavitelových věřitelů pečovati dále, než sami žádají. Jakým způsobem se mají zůstavitelovi věřitelé domáhati ochrany svých práv, stanoví především § 812 obč. zák. Podle tohoto § může věřitel pozůstalosti, obává-li se, že by mohl býti ohrožen ve své pohledávce sloučením pozůstalosti se jměním dědicovým, před odevzdáním pozůstalosti žádati, by dědictví bylo od jmění dědicova odděleno, soudně uschováno neb opatrovníkem spravováno a jeho nárok na něm poznamenán a zapraven. Podle § 95 nesp. říz. jest ku sepsání pozůstalostního inventáře obeslati i ony věřitele, kterým povoleno bylo oddělení dědictví od dědicova jmění. Nelze pochybovati, že věřitel, jemuž povoleno bylo oddělení, jest účastníkem řízení pozůstalostního a může činiti návrhy na doplnění a opravu inventáře a podati stížnost do usnesení podle § 109 nesp. říz. V tomto případě podali stěžovatelé (věřitelé) návrh podle § 812 obč. zák., ale soud prvé stolice, nevyřídiv tento návrh, zamítl současně podaný jejich návrh na doplnění a opravu inventáře, ježto prý pozůstalostní věřitelé nemají práva k takovému návrhu. Rekursní soud odmítl rekurs těchto stěžovatelů, ježto prý teprve po povolení separace nabývají věřitelé nároku, by bylo k nim přihlíženo. Ale v tom, že o návrhu podle § 812 obč. zák. nebylo dosud rozhodnuto, spočívá vada řízení a porušena tím zásada § 2 čís. 4 a 5 nesp. říz. Pozůstalostní soud není oprávněn, by oddaloval vyřízení návrhu podle § 812 obč. zák., a by mezitím v řízení postupoval beze všeho zřetele na zájmy takovýchto věřitelů. Takto by v každém pozůstalostním řízení mohli býti pozůstalostní věřitelé připraveni o právo podle § 812 obč. zák. prostě tím, že by se o jejich návrhu až do vydání odevzdací listiny nerozhodlo. Proto bylo dovolacím rekursům věřitelů vyhověti a usnesení rekursního soudu, pokud jím odmítnuta byla stížnost do usnesení prvé stolice ze dne 19. října 1925, jakož i toto rozhodnutí prvé stolice zrušiti a věc vrátiti pozůstalostnímu soudu, který nechť předem rozhodne o návrzích podle § 812 obč. zák. a pak teprve rozhodne o návrhu těchto pozůstalostních věřitelů na doplnění a opravu inventáře, při čemž podotknouti jest toto: — Čís. 7074 —
877
Podle § 97 nesp. říz. má býti inventář přesným a úplným seznamem všeho jmění, v jehož držení byl zůstavitel v čase úmrtí, a má udávati jeho tehdejší hodnotu. Jak již v rozhodnutí čís. 5662 sb. n. s. dovoděno, náleží zřízení inventáře к úřední povinnosti; podle § 98 prvý odstavec nesp. říz. může pozůstalostní soud k provedení tohoto úkolu použiti všech prostředků, jež mohou sloužiti k objasnění věci. Proto není pozůstalostní soud vázán jen na údaje osob za dědice povolaných, může a má přihlížeti k údajům jiných osob, najmě nepominutelných dědiců, odkazovníků a zůstavitelových věřitelů, kterým povoleno bylo oddělení dědictví podle § 812 obč. zák. K tomu dlužno dodati, že podle § 109 nesp. říz. může pozůstalostní soudce až do skončení pozůstalostního řízení inventář prozkoumati, tedy i doplňovat! a opravovati; inventář sám o sobě není konečným účelem celého řízení a minul by se svým účelem, kdyby po prvém jeho sepsání nemělo býti dovoleno jej doplňovati a opravovati, když se v dalším řízení ukázalo prvotní jeho sepsání neúplným nebo nesprávným. Jest se nyní ještě obírati usnesením prvého soudu ze dne 9. září 1926, jímž byla smlouva z 9. srpna 1926 schválena ohledně zůstavitele pozůstalostně a ohledně jeho nezletilých dětí poručenský; touto smlouvou má vstoupiti zůstavitelova vdova na místo zůstavitele jako nová společnice do společnosti s ručením obmezeným, při čemž se současně zůstavitelovým nezletilým dětem, které se k pozůstalosti za dědice nepřihlásily, zajišťuje do budoucnosti majetková výhoda. Nelze pochybovati, že tu jde o úkon správy pozůstalosti (§ 145 nesp. říz.), který po případě zmařiti by mohl účinky opatření podle § 812 obč. zák. Především jest se tu vypořádati s §em 18 nesp. říz. Schvalovací usnesení učiněno bylo dne 9. září 1926, kdežto teprve dne 29. září 1926 podali věřitelé návrh podle § 812 obč. zák. I když by tedy zásadně bylo věřitelům, jimž bylo povoleno oddělení dědictví od dědicova jmění, přiznati právo k rekursům do usnesení, jímž schváleno bylo převzetí zůstavitelova společenského podílu dědičkou, nemohlo by se vzhledem k § 18 nesp. říz. jiti tak daleko, by se připustilo, by dodatečným podáním návrhu podle § 812 obč. zák. zvracela se soudní usnesení, jež podle stavu, za něhož byla vydána a za něhož nebylo lze o účastnickém právu oněch věřitelů ještě mluviti, nabyla již proti tehdejším účastníkům moci práva. Když by soud před podáním návrhu na oddělení odevzdal dědici část pozůstalostního jmění do právní držby podle § 145 druhý odstavec nesp. říz., nemohl by dodatečný separační návrh odvrátiti nastalé již smísení faktické a zrušiti disposice dědicovy s odevzdanými movitými částmi pozůstalostního jmění a dotknouti se práv nabytých tím, že ono odevzdání do právní držby nabylo moci práva. Pravomoc tohoto opatření musila by býti posuzována podle tehdejších účastníků. Avšak v tomto případě přehlédli soudové nižších stolic, že usnesení ze dne 9. září 1926 ještě vůbec nenabylo moci práva. Podle spisů bylo toto usnesení vyhotoveno jen ve formě schvalovací doložky, kterou opatřen byl prvopis smlouvy z 9. srpna 1926, a tato smlouva byla doručena jen Dr. T-ovi, který podle protokolů z 5. a 11. srpna 1926 intervenoval jen jako zástupce pozůstalé vdovy; usnesení nebylo však vůbec doručeno tehdejšímu opatrovníku nezl. zůstavitelových dětí — Čís. 7075 —
878
Rudolfu W-ovi. Když pak doručení toto se nestalo ani do 29. září 1926, kdy stěžovatelé podali návrh podle § 812 obč. zák. a zároveň i rekurs do schvalovacího usnesení a když do této doby nebylo tu pravoplatného usnesení prvé stolice, jest tu ohledně tohoto usnesení podobná situace jako ohledně usnesení ze dne 19. října 1926. I zde platí, že soud pozůstalostní nesmí věřitele připraviti o právo k rekursu do tohoto usnesení tím, že oddálí vyřízení návrhu podle § 812 obč. zák.

Citace:

Čís. 7074. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 900-904.