Čís. 7086.

Bylo-li vlastnictví k nemovitosti omezeno smlouvou v ten způsob, že jest vlastník povinen odevzdati nabytou nemovitost třetí osobě do vlastnictví, které jí, kdyby jí je vlastník nepostoupil za svého živobytí, — Čís. 7086 —
899
připadne z jeho pozůstalosti, jde o čekatelství, jež se rovná svým účinkem fideikomisární substituci. K tomu, by toto omezení vlastnictví nabylo účinku proti třetím osobám, stačí, by bylo v pozemkové knize poznamenáno. Pokud toto omezení jest z pozemkové knihy patrno, mohou třetí osoby použiti k uspokojení svých nároků jen případných práv poživatelových, nemohou však sáhnouti na podstatu nemovitosti. Správce úpadkové nemovitosti nemůže vésti exekuci vnucenou dražbou na takovou nemovitost úpadcovu, leč se souhlasem všech náhradných dědiců.
(Rozh. ze dne 24. května 1927, R I 422/27.)
K návrhu správce úpadkové podstaty povolil soud prvé stolice exekuci dražbou domu úpadkyně. Rekursní soud zamítl exekuční návrh. Důvody: Úpadkyně jest vlastnicí domu, ohledně něhož byla navržena exekuční dražba. Toto její právo jest však smluvně omezeno tím, že jest povinna nemovitosti odevzdati do vlastnictví svým nezletilým dětem. Kdyby za svého živobytí jim vlastnictví nepostoupila, připadne jim právo vlastnické z její pozůstalosti. Toto omezení jest také v pozemkové knize poznamenáno. Následkem toho omezení nepřísluší úpadkyni neobmezené vlastnictví domu, nýbrž má toliko postavení poživatele po rozumu § 509, 613 obč. zák. Důsledkem toho je, že správce úpadkové podstaty může ohledně domu učiniti jen taková opatření, která podle onoho zvláštního právního poměru, bez újmy práv čekatelů jsou možná a může tedy správce úpadkové podstaty vykonávati práva toliko jako poživatel, neboť užitky z domu připadají neomezeně do úpadkové podstaty. Naproti tomu jest však vyloučeno zpeněžení domu dražbou. Pokud tedy napadeným usnesením povolena byla soudní dražba domu, o který jde, odporuje to ustanovení § 10 konk. ř. a nemůže usnesení to obstáti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel napadá usnesení soudu rekursního pro nesprávné právní posouzení věci, jsa názoru, že podle trhové smlouvy ze dne 13. června 1924, kterou úpadkyně dům koupila, jde o zákaz zcizení podle § 364 c) obč. zák., jehož náležitostí pro působnost proti třetím osobám tu není. Ale je na omylu. Ujednáním trhové smlouvy bylo omezeno vlastnictví úpadkyně ohledně domu v ten způsob, že jest povinna, nabyté nemovitosti odevzdati svým nezl. dětem do vlastnictví, které jim, kdyby jim je za svého živobytí nepostoupila, připadne z její pozůstalosti. Jde tu tedy o čekatelství, založené smlouvou, které se rovná svým účinkem fideikomisární substituci (rozh. víd. nejv. soudu sb. VIII. č. 2928). Toto omezení vlastnictví bylo v knize pozemkové poznamenáno, což pro nabytí účinku proti osobám třetím stačí (judikát víd. nejv. soudu ze dne 16. března 1915 č. 214). Má tudíž úpadkyně jako vlastnice domu, omezená fideikomisární substitucí podle § 613 obč. zák. práva a závazky poží-
57* — Čís. 7087 —
900
vatele, tedy s vyloučením práva na podstatu nemovitosti (§ 509 obč. zák.). Důsledkem toho mohou třetí osoby, pokud toto omezení jest z knihy pozemkové patrno (§ 20 knih. zák.) k uspokojení svých nároků použiti jen případných práv poživatelových (§ 511 obč. zák.), nemohou však sáhnouti na podstatu nemovitosti, když ani úpadkyně jako omezená vlastnice není oprávněna ji zciziti. Že pak jest stěžovatele považovati za osobu třetí, vysvítá z ustanovení § 119 konk. ř., podle něhož jest správce podstaty oprávněn, navrhnouti, by věci do úpadkové podstaty patřící byly soudně prodány, a podle něhož mu přísluší v prodejovém řízení k jeho návrhu zavedeném postavení vymáhajícího věřitele, takže jako takový není a nemůže býti zástupcem úpadcovým. Nemůže proto stěžovatel vésti exekuci na nemovitost, která jest předmětem čekatelství, neboť bylo by ji lze vésti jen se souhlasem všech náhradných dědiců, kterého tu není (plen. rozh. víd. nej v. soudu ze dne 24. března 1914, čís. 6852 kniha judikátů 209). Nejde-li o zákaz zcizení podle § 364 c) obč. zák., není třeba zkoumati, zda tu jsou jeho náležitosti.

Citace:

Čís. 7086. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 924-926.