Čís. 7036.

Není neplatnou (nicotnou) úmluva, kterou osoba dávkou z majetku (přírůstku na majetku) povinná postupuje ze zadrženého vkladu jen tu část, která bude svého času příslušným úřadem uvolněna.
Jednotlivé resorty státní správy nejsou samostatnými právnickými osobami.
Československý erár, převzavší peníze u výkonu své činnosti, kterou obstarává poštovním šekovým úřadem, není oprávněn, by provedl započtení s jakoukoliv jinou svou, třebas i veřejnoprávní pohledávkou proti vkladateli. Zadržen-li vklad na kontě poštovního šekového úřadu pro dávku z majetku, nemůže erár proti vůli vkladatele (jeho postupníka) použiti uvolněné částky ku zaplacení daňové pohledávky proti vkladateli.
(Rozh. ze dne 4. května 1927, Rv I 1491/26.)
Rudolfu M-ovi, obchodníku v K., bylo podle předpisů o zajištění dávky z majetku u poštovního úřadu šekového v Praze zadrženo 21793 Kč. Rudolf M. postupní listinou ze dne 29. září 1922 postoupil tuto částku žalující bance. Poštovní úřad šekový vzal tento postup na vědomí a 21793 Kč k žádosti berního úřadu ze dne 16. října 1924 vy-
Civilní rozhodnutí IX. 50 dal tomuto úřadu. Tvrdíc, že tato výplata stala se poštovním šekovým úřadem neprávem ohledně 8096 Kč 30 h, ježto tohoto peníze nebylo použito k zaplacení dávky z majetku, jež byla již plně nahrazena nýbrž k zaplacení daňových nedoplatku Rudolfa M-а, domáhala se žalující banka na československém eráru zaplacení 8096 Kč 30 h. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Poštovní šekový úřad v Praze vzal na vědomí postup vkladu Rudolfa M-а postupní listinou ze dne 29. září 1922 proti předpisům prováděcího nařízení čís. 463/20 k odst. 4. § 62 zákona čís. 309/20 a byl jím proto vázán proti žalující bance podle § 1396 obč. zák. Přípisem berního úřadu ze dne 16. října 1924 a přípisem berní správy ze dne 12. ledna 1926 je však zjištěno, že berní úřad vyžádal si od poštovního úřadu šekového celý vklad Rudolfa M-a 21793 Kč na účet dávky z majetku, ač částky 8096 Kč 30 h nebylo к tomuto účelu potřebí a proto částku tu vyžádal si berní úřad neprávem, neboť není předpisu, který by berní úřady opravňoval к úhradě nedoplatků daňových bez vymáhání cestou exekuční vyžádati si částky, které má poplatník u jiného státního úřadu uloženy k výplatě. Tato částka 8096 Kč 30 h, kterou si berní úřad nad povinnost Rudolfa M-а z dávky majetkové vyžádal od poštovního úřadu šekového v Praze, byla v důsledku postupu ze dne 29. září 1922, jehož přijetím šekový úřad přijal na sebe závazek proti žalující bance, jejím majetkem a proto muselo býti žalobě vyhověno a žalovaná strana k zaplacení této částky žalující bance býti odsouzena. Na tomto stavu věci nic nemění, zda nesprávnost stala se na berním úřadě či na poštovním šekovém úřadě, neboť oba tyto úřady jsou orgány žalované strany a právně uznává se jen jeden československý erár, a nelze proto žalobu zamítnouti z toho důvodu, že žalující strana označila žalovanou stranu nesprávně jako erár poštovní, který samostatnou právnickou osobou není, nýbrž součástí státního eráru celého. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Podle tvrzení žalovaného eráru posoudil prý soud prvé stolice nesprávně sporný případ po stránce právní, odsoudiv jej, by platil žalující filiálce banky, ač nenabyla na pohledávce patřící Rudolfu M-ovi proti poštovnímu šekovému úřadu žádných práv, poněvadž postup pohledávky té byl právně neúčinným dle čtvrtého odstavce §u 62 nař. z 27. července 1920, čís. 463 sb. z. a n., a, kdyby se byl postup ten stal právem, že nemohl býti odsouzen čsl. poštovní erár, jenž jest žalován, poněvadž soud prvé stolice uznává jednání poštovního šekového úřadu správným a uvádí, že berní úřad neprávem si zadržel zažalovaný peníz к úhradě nedoplatků daňových Rudolfa M-а, že však, žádaje na šekovém úřadě vydání celého vkladu M-ova, úřad tep vystupoval ve funkci veřejnoprávní jako nositel státní berní výsosti a, zabavil-li snad neprávem část peněz těch k úhradě nedoplatků daňových, nebylo by lze proti němu uplatňovati nárok na zaplacení pořadem práva, ježto tu jde o nárok veřejnoprávní. Odvolací soud neshledává odvolání opodstatněným. Podle §u 62 (4) zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. (o dávce z majetku) ručí vklady u peněžních ústavů za dávku tu a jest ji jimi podle §u 55 zapraviti tím způsobem, že se převedou na stát, pokud poplatník neprokáže, že dávka — Čís. 7036 —
787
byla zapravena jinakým způsobem nebo zajištěna; převod vkladů provede se k žádosti berního úřadu bez dalšího řízení, jen je třeba o tom vyrozuměti poplatníka. Rozumí se samo sebou, že vklad takový ručí jen do výše dávky nebo nedoplatku jejího (slova: ručí za dávku), takže poplatník může volně disponovati onou jeho částí, jež dávku přesahuje. Zákon nikde nestanoví, že právní jednání ohledně takových vkladů, stižených zákonným právem zástavním pro dávku, byla by vůbec právně bezúčinná a také toho není třeba, neboť toto zástavní právo vázne na věci a přechází s ní na jiného nabyvatele (na př. při převodu nemovitostí). Stanoví-li nař. čís. 463/1920 u §u 62 (4), že »právní jednání ve prospěch osob třetích, která se vztahují na částky vkladů dosud neuvolněné, jsou právně bezúčinná«, lze vykládati tato slova jen tak, že neplatí jednání taková proti eráru, pokud by odporovala jeho zákonnému právu zástavnímu, tedy že právo to lze bez ohledu na ně provésti tím, že se potřebná část vkladu po případě celý převedou na berní erár; jiný výklad odporoval by zákonu čís. 309/1920 a pojmu zákonného práva zástavního. Proto souhlasiti dlužno se žalobkyní, že převod oné části pohledávky M-ovy na ni, pokud jí není třeba к zaplacení dávky z majetku, je přípustný. Nelze však souhlasiti s ní, že poštovní šekový úřad měl na berním úřadě, když žádal na něm převod vkladu, žádati vyúčtování dávky a zadrželi onu část, pokud jí nebylo třeba k doplacení dávky, neboť § 62 zák. čís. 309/1920 opravňuje berní úřad, aby si vymohl převod vkladu a je povinen vyúčtovali jej na dávku jen oproti poplatníku, takže peněžní ústav vklad převádějící není oprávněn jej zadržovati. Není proto nárok žalobní odůvodněn z důvodu v žalobě uplatňovaného, třebaže poštovní šekový úřad uznal pravost postoupené pohledávky (§ 1369 obč. zák.). Leč žalobkyně v přípravném spise opřela svůj nárok o důvod další, totiž, že berní úřad neměl žádati za poukaz vkladu celého, a, učínil-li tak, měl část, jíž nebylo třeba к doplacení dávky, buď vrátiti poštovnímu šekovému úřadu nebo vyplatiti žalobkyni, to tím spíše, když zemské finanční ředitelství v Praze výnosem ze dne 17. listopadu 1925 vyhovělo žádosti žalobkyně, by přeplatek 8102 Kč správně (po odečtení 5 Kč 70 h na úrocích z dávky) zažalovaných 8096 Kč 30 h bylo vráceno, a žalovaný erár jednal i o tomto změněném důvodu žalobním bez námitek (§ 235 c. ř. s.). Jak již řečeno, tato část vkladu nebyla stižena zákonným právem zástavním eráru pro dávku z majetku, berní úřad neměl práva převáděti ji na sebe a, poněvadž mu k této částce nepříslušelo další právo, neměl jí upotřebili ku placení jiných veřejných platů (daní) M-ových, to tím méně, že na částku postoupenou M-em žalobkyní měla tato nárok jako věřitelka poštovního úřadu Šekového. Poměr mezi M-em a berním úřadem byl veřejnoprávním poměrem poplatníka k finančnímu eráru, leč poměr žalobkyně k němu je poměrem soukromoprávním, a, sáhl-li berní úřad do soukromoprávní sféry žalobkyně tím, že si zadržel jí patřící peníz ku zaplacení daní dluhovaných třetím, jde ovšem o nárok, jenž patří na pořad práva soukromého, stejně jako když zabaví se pro pohledávku eráru věc cizí. Poněvadž je takto nárok žalobkyně proti eráru odůvodněn, ježto erár je o peníz ten bezdůvodně obohacen (conditio sine causa
50* — Čís. 7036 —
788
§ 1431, 1435 a anal. § 877 obč. zák.), je povinen jej jako obmyslný držitel vrátiti (§§ 1437, 335, 326 obč. zák.) a proto právem vyhověl soud prvé stolice žalobní žádosti. Žalobkyně neprávem dovolává se §u 1441 obč. zák., neboť v tomto případě nejedná se o započtení, nýbrž o pohledávku proti eráru vůbec.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud správně dovodil, že ani z předpisů §u 62 (4) zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. ani z předpisů prováděcího nařízení ze dne 27. července 1920 čís. 463 téže sbírky nelze dospěti k závěru, že by byla neplatnou nebo dokonce podle §u 879 obč. zák. nicotnou úmluva stran, kterou osoba dávkou z majetku nebo dávkou z přírůstku na majetku povinná postupuje někomu ze zadrženého vkladu jen tu částku, která bude svého času příslušným úřadem uvolněna. Rovněž správně uznali soudové nižších stolic, že samostatnými od sebe různými právnickými osobami nejsou jednotlivé resorty státní správy, takže nelze rozeznávati finanční erár jako samostatnou právnickou osobnost rozdílnou od poštovního eráru; jde vždy o jednu a tutéž právnickou osobnost, totiž o československý erár. Označení žalované strany v rubru žalobním není sice úplně správným, ale, jak již dovodil soud prvé stolice, nemůže tato okolnost vésti k zamítnutí žaloby. Československý erár, převzav peníze u výkonu své činnosti, kterou obstarává poštovním šekovým úřadem, má po stránce hmotného práva též postavení schovatele; nebyl tedy podle §u 1440 obč. zák. oprávněn, by jednostranným svým počinem provedl započtení peníze jemu takto svěřeného a v úschovu daného s jakoukoli jinou svou, třebas i veřejnoprávní pohledávkou jemu proti původnímu vkladateli příslušející. Takové započtení nutno odlišovati od výkonu zákonného zástavního práva, které žalovanému eráru pro zmíněné dvě dávky přísluší. Podle výslovného předpisu §u 62 (4) poslední věta zákona čís. 309/1920 a prováděcího nařízení (společných prováděcích předpisů k odst. 1—5 §u 62 cit. zák.), nevyžaduje ovšem výkon onoho zákonného práva zástavního dalšího řízení. Ale s výkonem tohoto práva nesouvisí а к němu nepatří provedení započtení přebytečně zadržené částky s daňovou pohledávkou. Základní podstata poměru mezi stranami, totiž poměr schovatelský, nebyl a nemohl býti dotčen ani vydáním platební výzvy ani faktickým provedením převodu uvolněné částky z účtu poštovního šekového úřadu do daňového účtu berního úřadu, třebas s tím souhlasil postupitel Rudolf M., který po provedení postupu nebyl již oprávněn s touto uvolněnou částí zadrželého vkladu disponovati (§ 1393 a 1396 obč. zák.). K vůli úplnosti se podotýká, že ohledně vkladů zadržených pro zmíněné dvě dávky podle §u 62 (4) zák. čís. 309/1920 není podobného opatření, jaké na příklad obsahuje nařízení ministra financí ze dne 18. ledna 1919, čís. 46 sb. z. a n., jímž provedeno bylo nařízení ze dne 22. prosince 1918, čís. 87 sb. z. a n. o vydávání cestovních pasů; dle tohoto prováděcího nařízení čís. 46/1919 smí se jistota při vydání cestovního pasu u berního úřadu — Čís. 7037 —
789
složená vrátiti jen proti zaplacení všech dávek, jež od doby složení jistoty dospěly k platnosti. Obdobný předpis není však obsažen ani v ostatních nařízeních, týkajících se zmíněných dvou dávek a to ani v nařízení ze 27. července 1920, čís. 453 sb. z. a n., jednajícím mimo jiné i o uvolnění zadržených vkladů, ani v nařízeních ze dne 22. prosince 1920, čís. 658 a ze dne 29. února 1924 čís. 50 téže sbírky. Tudíž proti vůli žalobkyně, která na základě postupu z 29. září 1922 žalovanému eráru sděleného jediná jest oprávněna, by s uvolněnou částí zadrženého vkladu disponovala, nemohl žalovaný erár použiti této částky k zaplacení daňové pohledávky, která mu příslušela proti postupiteli. Jest proto nárok žalující strany, by jí byla vydána uvolněná částka zadržených vkladů, v zákoně odůvodněn.

Citace:

Čís. 7036. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 811-815.