Čís. 6977.

Podmínky připuštění kandidáta advokácie k advokátní zkoušce.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1927, R I 210/27.)
Vrchní zemský soud nevyhověl žádosti kandidáta advokacie, by byl připuštěn ke zkoušce advokátní, poněvadž prokázal místo zákonem (§ 5 (4) zák. ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 Sb. z. a n.) vyžadované nejméně tříleté praxe advokátní pouze praxi dvouletou a na výhodu v § 5 (7) cit. zákona a vládním nařízením ze dne 6. září 1922, čís. 262 Sb. z. a n. § 1 č. 2 uvedenou platného nároku činiti nemůže, poněvadž v době od 12. září do 12. října 1922 (§ 2 cit. vládního nařízení) nebyl zapsán v seznamu kandidátů advokacie.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. — Čís. 6978 —
667
Důvody:
Rozeznávati dlužno dobu praxe potřebnou к zápisu do seznamu advokátů a dobu praxe potřebnou k připuštění k advokátní zkoušce, o níž v tomto případě jde, neboť jako rozeznával tu advokátní řád (§ 1 písm. d) a § 2 oproti §u 1 písm. e) a §u 3), tak rozeznává také nyní zákon ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n. (§ 1 odst. (2) písm. e), a § 5 odst. (1)—(3), (5)—(7) oproti § 1 (2) písm. f) a § 5 odst. (4), (6), (7). Nyní platí pro otázku, o niž jde, toliko předpisy tohoto zákona, protože je již po 1. lednu 1925, do kteréhož dne stačil výkaz podmínek podle práva staršího (§ 5 (6) cit. zák.) a předpisů dalších níže citovaných. Podle §u 5 (4) cit. zák. může býti připuštěn ke zkoušce advokátní toliko ten, kdo byl po tři roky prakticky zaměstnán v právní službě u advokáta, a to žadatel prokázané nebyl, maje teprve dvě léta této praxe. Podle vládního nařízení ze dne 6. září 1922, čís. 262 sb. z. a n., může býti připuštěn k advokátní zkoušce kandidát, který má praktického zaměstnání aspoň dva roky u advokáta a půl roku u úřadů §u 5 (1) cit. zák. čís. 40/22, což by žadatel sice měl, maje k uvedené dvouleté advokátní praxi ještě praxi u ministerstva zahraničí od 1. srpna 1920 do 11. července 1922, avšak § 2 téhož nařízení tuto výhodu váže na podmínku, by žadatel byl zapsán v seznamu kandidátů od 12. září do 12. října 1922, což stěžovatel nebyl. Tedy ani tento případ nedopadá. Žadatel dovolává se ovšem ještě vládního nařízení ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb., jehož výhody prý mu příslušejí. Ale, i kdyby tomu tak bylo, nebyl by v právu, neboť opět nesplnil podmínek zde k advokátní zkoušce vyžádaných, t. j. nemá šestiměsíční praxe u soudu, jíž je třeba k dvouleté, pokud se týče jednoroční službě právní u advokáta (čl. I. čís. 1 odst. 2 a 3). Mýlí se pořád tím, že mu byla výborem advokátní komory započtena do advokátní praxe podle §u 2 adv. ř. vojenská služba od 1. srpna 1915 do 6. prosince 1919, tedy 4 leta, 4 měsíce a 6 dní, ale toto započtení vztahuje se jen na dobu praxe potřebnou k zápisu do seznamu advokátů, nikoli však na dobu praxe potřebnou k advokátní zkoušce, jak již shora vyloženo. Pokud se stěžovatel domnívá míti práva nabytá (§ 5 (7) zák. č. 40/22) a to právě, jak se zdá, z vl. nař. č. 651/1919 odkazuje se na rozhodnutí čís. 5395 sb. n. s., v němž ta otázka ve smyslu pro něho nepříznivém podrobně vysvětlena.

Citace:

Čís. 6977. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 692-693.