Čís. 6937.

Ve sporu o rozluku manželství jest soud povinen rozhodnouti samostatně, zda jeden nebo druhý manžel, zda-li každý z nich, nebo nikdo z obou jest vinen rozloučením manželství, a nemůže do svého rozsudku přejmouti výrok o vině z rozsudku o rozvodu téhož manželství. Rozvedený manžel dopouští se pohlavním stykem s třetí osobou cizoložství.
(Rozh. ze dne 29. března 1927, Rv I 244/?6.)
Žalobě manžela o rozluku manželství vyhověl soud prvé stolice potud, že uznal na rozluku manželství z viny obou manželů. Odvolací soud k odvolání žalované manželky napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované manželky.
Důvody:
Dovolatelka opírajíc se o dovolací důvod podle čís. 4 §u 503 c. ř. s., praví sice výslovně, že béře odvolací rozsudek v odpor v celém jeho rozsahu, ale z jejího návrhu dovolacího je zřejmo, že tomu ve skutečnosti není tak, a že napadá odvolací rozsudek, jenž tedy ohledně rozluky nabyl právní moci, pouze v otázce viny na rozluce, domáhajíc se toho, by manželství rozloučeno bylo pouze z výhradné víny žalobcovy. Nesprávné posouzení právní spatřuje v tom, že odvolací soud nepřevzal do svého rozsudku výrok o vině z rozsudku o rozvodu téhož manželství, pokud se týče, že při svém rozhodnutí o vině na rozluce vzal zřetel na cizoložství spáchaná oběma stranami po právoplatnosti rozvodového rozsudku. Ani v tom ani v onom směru není uplatněný dovolací důvod opodstatněn. Poněvadž jde o rozlukovou rozepři, byl soud podle §u 13, poslední odstavec rozlukového zákona a §u 11 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. povinen rozhodnouti samostatně, zda jeden nebo druhý manžel, zdali každý z nich, nebo nikdo z obou jest vinen rozloučením manželství, a nemohl přejmouti do svého rozsudku výrok o vině z rozsudku o rozvodu téhož manželství. Měla-li dovolatelka na mysli předpis §u 17. rozl. zákoha, sluší uvésti, že se tento vztahuje pouze na žádost o rozluku a na řízení v tomto předpisu ustanovené. Ve druhé příčině nelze schváliti dovolatelčin právní názor, že povoleným rozvodem od stolu a lože zanikla také vzájemná povinnost manželů podle §u 90 obč. zák. ku zachování manželské věrnosti, že proto nelze při rozhodování o vině na rozluce bráti zřetel na cizoložství spáchaná oběma stranami po právoplatnosti rozvodového rozsudku. Rozvodem od stolu a lože zanikají pouze taková práva osobní, která nejsou nezbytným důsledkem manželského svazku, tedy zejména manželčina povinnost následovati manžela do jeho by- — Čís. 6938 —
559
dliště a podrobovati se jeho opatřením ve společné domácnosti, jakož i zástupčí moc manželova. Rozvedená manželka nepozbývá však jména a stavovských práv manželových, i po rozvodu trvá manželství dále, jsouc dočasně suspendováno pouze ve příčině manželského společenství, kdežto ohledně ostatních vztahů zůstává zachováno, tedy zejména také ohledně zachovávání manželské věrnosti. Proto odvolací soud právem považoval dovolatelčino cizoložství za její zavinění na rozluce, to tím odůvodněněji, čím pochopitelněji jím byla stižena možnost opětného obnovení přerušeného společenství manželského, tedy čím pronikavěji takovým cizoložstvím zasažena byla podstata dosud trvajícího manželství. Taková okolnost ničivá nemohla zůstati nepovšimnuta rozlukovým soudem, zkoumavším z úřední povinnosti s hlediska zavinění na rozluce všechny okolnosti, které přispěly ke zrušení dosud trvavšího manželstva (srovnej plenární rozhodnutí ze dne 29. března 1927, Pres. 649/26, čís. sb. 6936).

Citace:

Čís. 6937. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 584-585.