Čís. 7103.

Řád úpadkový a vyrovnací.
O »neschopnosti k placení« ve smyslu § 68 konk. ř. a § 1 vyr. ř. lze — Čís. 7103 —
937
mluviti pouze tehdy, není-li dlužník s to, nemaje pohotových platebních prostředků, by dostál splatným závazkům, na jejichž zaplacení věřitelé naléhají. Pouhé přechodné váznutí platů nestačí. Rozhodným jest okamžik vyhlášení úpadku (vyrovnání). Lhostejno, zda dlužník jest také předlužen, či zda má více jmění než dluhů. Pokud přichází při posuzování neschopnosti dlužníka k placení v úvahu, že byl zbaven částečně svéprávnosti pro duševní chorobu.
(Rozh. ze dne 27. května 1927, R II 140/27.)
Soud prvé stolice potvrdil vyrovnání, rekursní soud odepřel vyrovnání potvrditi. Důvody: Podle ustanovení § 1 vyr. ř. může dlužník žádati o zahájení vyrovnacího řízení, jsou-li tu podmínky pro zahájení úpadkového řízení. Podle ustanovení §§ 68 a 69 konk. ř. jest předpokladem pro vyhlášení úpadku, že dlužník jest neschopen placení. Neschopnost platební tu jest, když dlužník, nemaje platebních prostředků, nemůže zaplatiti své dospělé dluhy. Nemožnost platební nesmí se však posuzovati podle jednostranného tvrzení dlužníka, nýbrž podle všech okolností, z nichž jest zřejmo, že dlužník nemá prostředků platebních a že se nejedná jen o přechodný nedostatek těchto prostředků. Podle bilance jmění dlužníkova činí aktiva dlužníkova 1062233 Kč 40 h, pasiva 494950 Kč 12 h, takže přebytek na aktivech činí 567282 Kč 49 h. Podle údajů opatrovníka dlužníkova jsou v aktivech zahrnuty reality penízem 291896 Kč 50 h a v Berlíně 550000 Kč. Podle zprávy vyrovnacího správce činí cena tuzemské nemovitosti 1033793 Kč a cena berlínské reality 830000 GM a musela by se některá nemovitost prodati nebo peníze na ni vypůjčiti, by se dluhy zaplatily, poněvadž hotové peníze a zboží ku krytí dluhů nestačí. Opatrovník dlužníka udal při stání 5. ledna 1927, že dlužník se pokusil o prodej nemovitostí a že mu bylo nabídnuto za tuzemskou nemovitost 800000 Kč a za berlínskou 1000000 Kč. Z tohoto zjištěného děje vychází na jevo, že se tu nejedná o nemožnost nebo neschopnost placení, poněvadž prodej jedné nemovitosti by stačil, aby dlužník veškeré své dluhy zaplatil. Při tom jest zcela nerozhodno, zda prodej by se stal výhodně či se ztrátou. Ztráta při prodeji, který je možný, nemůže býti důvodem pro zkrácení práv věřitelů, kteří mají býti soudním vyrovnáním nuceni ztratiti úroky ze svých pohledávek a povol i ti splátky. Jelikož není tu předpokladu pro potvrzení vyrovnacího řízení (§ 50 čís. 1 vyr. ř.), muselo stížnosti býti vyhověno a jak shora rozhodnuto (§ 56 čís. 2 vyr. ř.).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud odepřel schváliti vyrovnání, uzavřené dne 5. ledna 1927 mezi dlužníkem a jeho věřitelstvem z toho důvodu, že nejde u dlužníka o neschopnost k placení, an jeho celkový stav majetkový pozůstávající z aktiv, v nichž jsou zahrnuty i nemovitosti v částce 1062233 Kč 40 h a pasiv v částce 494950 Kč 91 h, vykazuje přebytek na aktivech — Čís. 7103 —
938
567282 Kč 49 h, takže by stačil prodej jedné nemovitosti, by dlužník zaplatil veškeré své dluhy. Právem napadá dlužník tento názor jako právně mylný. Zákon v § 1 vyr. ř. dovoluje zahájení vyrovnacího řízení, jsou-li tu podmínky pro vyhlášení úpadku (§ 68 a 69 konk. ř.) a je-li tedy dlužník neschopen к placení. Otázky, co jest neschopnost k placení zákon neřeší. O ní lze však podle shodného názoru vědy (Bartsch Pollak I. str. 452—453, Lehmann I. str. 263) mluviti jen tehdy, když dlužník není s to, nemaje hotových platebních prostředků, by zaplatil dospělé závazky, na jichž zaplacení věřitelé naléhají. Při tom jest vedlejším, zda dlužník jest také předlužen, či zda má více jmění, než dluhů a jest proto otázku o neschopnosti к placení posuzovati podle poměrů případu a podle celkového postavení a všeobecného chování dlužníkova (viz rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 6463 sb. n. s.). Rozhodným pro posouzení otázky té jest okamžik, kdy bylo usneseno vyhlášení úpadku po případě vyrovnacího řízení. Neschopnost k placení nelze ovšem zaměňovati s uváznutím platů, které značí toliko přechodnou neschopnost a tíseň platební na straně dlužníka, kdy jest tomuto možno zaopatřiti si platební prostředky co nejdříve. Je otázkou, zda v projednávaném případě jde u dlužníka o neschopnost k placení či jen o přechodné váznutí platů. Uvážili jest tyto okolnosti: Podle zprávy vyrovnacího správce nemá dlužník tolik hotových prostředků, by mohl zaplatiti dospělé závazky. Četné žaloby a exekuce proti dlužníkovi jsou důkazem, že věřitelé naléhají na zaplacení dospělých pohledávek. Jest zjištěno, že vyrovnací dlužník byl usnesením okresního soudu ze dne 3. prosince 1926 zbaven pro duševní chorobu částečně svéprávností a že již usnesením téhož soudu ze dne 28. srpna 1926 byl mu podle § 8 řádu o zbavení svéprávnosti ustanoven prozatímní opatrovník. Podle zprávy vyrovnacího správce byla duševní choroba, u dlužníka vypuknuvší, hlavní příčinou jeho úpadku, neboť byl nucen pro ni vzdáti se obchodu. Nelze tedy říci, že se v době zahájeného vyrovnacího řízení dalo očekávati, že se dlužník v brzku jako úplně zdravý ujme zase obchodu a že tím tak odpadne jedna z hlavních příčin, které zamezily příliv hotových platebních prostředků do majetkového stavu dlužníkova. V době, co byl dlužník zbaven částečně svéprávnosti, byl prodej jeho nemovitostí proveditelný jen v mezích zákonných ustanovení, která jsou vydána na jeho ochranu, a nelze proto souhlasiti s názorem rekursního soudu, že jest zcela nerozhodno, zda by se prodej stal výhodně či se ztrátou. Dlužník zbavený částečně svéprávnosti jest osobou, která podle § 4 a 5 řádu o zbavení svéprávnosti a § 21 obč. zák. jest pod zvláštní ochranou zákona. Prodej jeho nemovitostí mohl v době pro posouzení věci rozhodné býti proveden jen za souhlasu opatrovnického soudu (§ 233 obč. zák.) šetříc předpisů § 232 obč. zák. Avšak nedosti na tom, potíže spojené s realisací nemovitého majetku dlužníkova byly zvýšeny ještě tím, že není jeho jediným vlastníkem, nýbrž pouze spoluvlastníkem do určité části. Třeba by prodej jeho spoluvlastnictví byl sám o sobě možným, byl by přece už podle povahy věci nesnadně proveditelným. Prodej některé celé z nemovitostí dlužníkovi do spoluvlastnictví patřících nelze pak bez souhlasu druhého spoluvlastníka (manželky dlužníkovy) provésti (§ 828 — Čís. 7104 —
939
obč. zák.), jinak jest tento oprávněn brániti se námitkami v § 830 obč. zák. mu vyhraženými. Podle toho nelze za to míti, že by aktiva dlužníkova bylo lze co nejdříve v dohledné době zpeněžiti. Úvahy tyto opravňují tudíž závěr, že u dlužníka nešlo jen o přechodné uváznutí platů, které bylo lze co nejdříve odstraniti, nýbrž že se jednalo o neschopnost k placení, jakou má na mysli ustanovení § 68 konk. řádu.

Citace:

Čís. 7103. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 962-965.