Čís. 6723.

Předpokladem rozhodčí smlouvy jest, že se úmysl stran nesl k tomu, by třetí osoba rozhodla o věci buď již sporné, buď o věci, jež se v budoucnu může státi spornou vzhledem k právnímu poměru stran. Nejde však o ní, nýbrž o smlouvu o odhadci, dohodly-li se strany a chtěly se dohodnouti toliko o tom, by třetí osoba byla pověřena jako osoba odborná a důvěryhodná určením určitých skutečností (hodnoty věci, odměny za služby a pod.), aniž si uvědomily, že se mohou vyskytnouti sporné otázky.
Dohoda o odhadci jest přípustnou i ohledně stanovení odměny advokáta.
(Rozh. ze dně 20. ledna 1927, Rv I 1042/26.)
Žaloba advokáta o zaplacení odměny byla oběma nižšími soudy pro tentokráte zamítnuta v podstatě z toho důvodu, že strany se dohodly, že honorář určí Dr. Κ., ke kterémuž určení dosud nedošlo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po stránce právní vytýká dovolatel především odvolacímu soudu, že nevystihl správně právní povahu dohody mezi stranami, o niž tu jde, již odvolací soud vzal za prokázanou a dle níž se žalobce zavázal dáti stanoviti své odměny za právnické práce Drem. K-em, poznav, že tu nejde o smlouvu rozhodčí podle §u 577 c. ř. s., nýbrž o smlouvu o odhadci. Dovolatel zastává názor, že dohoda, dle níž advokát se zavazuje, by odměna jeho byla určena osobou třetí, jest smlouvou rozhodčí, jelikož tu jde o rozhodování sporných nároků po rozumu §u 577 c. ř. s. Leč nelze otázku, zda v takovém případě jde o rozhodčí smlouvu, či o smlouvu o odhadci zodpověděti všeobecně a bez zřetele na zvláštní okolnosti, za jakých k dohodě došlo. Rozsudí má vynésti ze srovnalé vůle stran o sporném poměru konečný výrok. Předpokladem smlouvy — Čís. 6723 —
131
rozhodčí je, že se úmysl stran nesl k tomu, by třetí osoba rozhodla o věci buď již sporné, buď o věci, jež v budoucnu se může státi spornou vzhledem k právnímu poměru. Nutno tedy, by strany při dohodě samé si uvědomily neb uvědomiti mohly, že z právního poměru mohou se po případě vyskytnouti sporné otázky, jež by vyžadovaly rozhodnutí. Раk-li se však dohodly strany a dohodnouti chtěly toliko na tom, by osoba třetí byla pověřena jako osoba odborná a důvěry hodná určením hodnoty věci, užívání její, škodou způsobenou, odměnou za konané služby a pod., aniž by si byly uvědomily, že se mohou vyskytnouti otázky sporné, že by mohlo býti vůbec třeba rozhodčího, tu nejde o smlouvu rozhodčí, poněvadž na takovou smlouvu mysleti nemohly. Nepochybil odvolací soud, uznav, že dohoda, o niž tu jde a podle níž se dovolatel zavázal, že dá odměnu za právnické práce stanoviti Drem. K-em, není smlouvou rozhodčí ve smyslu §u 577 c. ř. s., nýbrž smlouvou o odhadci, pro niž není předepsána písemní forma. Nevycházíť z výpovědí Dra. K-a a Alfréda F-a, jež učinily nižší soudy zdrojem svého přesvědčení o rozmluvách se žalovanou a s dovolatelem, nic, co by nasvědčovalo tomu, že strany na to myslely, že z právního zastoupení dovolatelem mohou se vyskytnouti co do výše odměny sporné otázky a že bude po případě třeba rozhodčího. Z výpovědi Alfréda F-a, dle níž mu Dr. K. sdělil, že dovolatel vůči němu prohlásil, že v případě, když obdrží zastoupení v pozůstalosti a substituci po Dr. S-ovi, určí honorář jeho Dr. K., nutno spíše dovozovati, že Dr. К. považoval ochotu žalobcovu dáti jím určití odměnu, za vzájemnou úslužnost za to, že byl pověřen zastoupením žalované a substitucí Dra S-a a že stejsě zamýšlel dovolatel. Že úmysl žalované se nenesl k tomu, ustanoviti rozhodčího v pravém slova smyslu, plyne z toho, že, jak nesporno, nebyla přítomna při rozmluvě mezi Drem K-em a dovolatelem, při níž k dohodě došlo, a že pouze dodatečně schválila to, co Dr. K. s dovolatelem vyjednal, jak neodporovatelně bylo odvolacím soudem zjištěno. Správně také poukazuje odvolací soud к tomu, že nasvědčuje jeho názoru o povaze dohody ta okolnost, že nebyla zachována písemná forma. Ovšem nelze jednoduše prohlásiti v oněch případech, kde se této formy nešetřilo, že právě z tohoto důvodu jde o jinou než rozhodčí smlouvu. Než v případě, o který tu jde, právem lze souditř z toho, že písemná forma zachována nebyla, že Dr. K., jenž, jak odvolací soud ze zjištěných okolností dovozuje, jednal jako zmocněnec žalované, ani dovolatel nezamýšlel ustanoviti rozhodčího, neboť by nebyli jinak jako práva znalí neopomenuli šetřiti předpisu §u 577 poslední odstavec c. ř. s. Nedůvodnou jest dovolatelova námitka, že se nemohlo· jednati o dohodu na odhadce také proto, poněvadž byla v tomto případě nepřípustnou. Občanský zákon jedná o odhadci toliko v §u 1056, 1057 a 1092, nikoli také při smlouvě námezdní a o dílo, a nelze prý ustanovení §§ů 1056, 1057 a 1092 obč. zák. rozšířiti také na jiné smlouvy, při nichž zákon obdobu výslovně nepřipouští. Že jest dohoda o odhadci přípustnou i podle §u 17 adv. řádu, jenž se odvolává na ustanovení zákona o smlouvě námezdní, plyne z toho, že byla vyloučena z ustanovení §u 1152 obč. zák. starého znění třetí dílčí novelou věta, která stanovila, že soud má určití výši odměny, není-lí stanovena dohodou neb zákonem, tak že § 1152 obč. zák. v ny- — Čís. 6723 —
132
nějším znění mluví toliko o přiměřené odměně. Nepochybně však dovede ji určití i odhadce. Při zásadě svobody uzavírání smluv nemůže býti předmětem smlouvy jen to, co zákon výslovně vyjímá (§§ 878, 879 obč. zák.). Nelze sdíleti dovolatelův názor, že sluší posuzovati povahu dohody dle toho, jak ji prý pojímala žalovaná a její zástupce Dr. E. v dopisu z 16. září 1924 a ve sporu. Rozhodným jest, k čemu se nesl úmysl stran při uzavírání smlouvy, a jest věcí soudu, by zjistil její povahu a dosah na základě zjištěného projevu vůle stran. Může proto zůstati nepovšimnutým, co pohnulo zástupce žalované, vznéstí při prvním roku námitku věcné a místní nepříslušnosti dovolaného soudu, jak na dohodu s právního stanoviska pohlížel v žalobní odpovědi a v přípravném spisu, a zda vůbec se vyjádřil o povaze smlouvy v dopisu ze dne 16. září 1924, Dovolatel snaží se vyvrátiti názor odvolacího soudu o povaze smlouvy i tím, že se dovolává rozhodnutí nejvyššího soudu, jimiž prý bylo vysloveno, že smlouva, kterouž přenechává se třetí osobě určení výše odměny za práce neb výše škody, je smlouva rozhodčí ve smyslu §u 1391 obč. zák. a § 577 c. ř. s. (Rozh. ze dne 22. prosince 1923, čís. 3327 sb. n. s., z 2. října 1903, čís. 10776 Gl. U. n. ř. čís. 2451, rozh. Rv I 733/14 Gerichtshalle 1914, čís. 46). Leč v těchto rozhodnutích nebyla vyslovena ona všeobecná zásada, jakou dovolatel uvádí, a nehodí se také uvedená rozhodnutí na případ, o nějž jde. Ze zjištěného stavu věci nutno usuzovati, že šlo žalované o to, by si zajistila levnější zastoupení, dovolatelovi pak o to, by mu svěřeno bylo zastoupení a substituce po Dru. S-ovi a že jen z tohoto důvodu se strany dohodly, by určil odměnu za zastoupení Dr. K. Šlo tedy skutečně o ustanovení odhadce, nikoli rozhodčího. Závaznou dohodou nebyla by ovšem dotčena přípustnost pořadu práva, рак-li by žalovaná odpírala zaplacení odměny Dr. K-em ustanovené, to tím méně, jelikož nynější žaloba byla zamítnuta jen pro tentokráte. Vratká jest dovolatelova námitka, že žalovaná vzdala se svého z rozhodnutí plynoucího práva tím, že nezaslala účty Dr. K-ovi к určení odměny, jakož i námitka, že dohoda tím byla rozvázána. Z dohody plyne dále, že nemohla býti dotčena ani doložkou v plné moci, kterou se žalovaná podrobila příslušnosti jednoho z pražských soudů, věcně příslušného ve všech sporech, které by z plnomocenského poměru vzniknouti mohly. Správně uvádí odvolací soud, že tato příslušnost soudní může přijití v úvahu teprve tehdy, kdyby žalobce po úpravě účtů byl nucen nastoupiti spornou cestu, by se odměny domáhal. Dovolatel vytýká dále, že odvolací soud dospěl k názoru, že mezi stranami vůbec došlo к platnému ujednání, ať již jakékoliv smlouvy o určení odměny Drem. K-em. Neměl prý odvolací soud nechati nepovšimnutým nedostatek přijetí jeho nabídky a vážného, určitého a srozumitelného prohlášení vůle stran. Leč dovolatel přehlíží neodporovatelné skutkové zjištění nižších soudů, dle něhož jednal Dr. K. při rozmluvách s dovolatelem z přímého příkazu žalované. Správně proto uznal odvolací soud, že Dr. K. jednal jako její zmocněnec. Dovolatel přehlíží dále skutkové zjištění, že žalovaná sama jeho prohlášení o určení odměny výslovně přijala a že o tom byl zpraven. Není tu tedy nedostatku přijetí. Ostatně dovolatel ani netvrdí, natož dokázal, že prohlášení odvolal dříve, než mu bylo sděleno, že prohlášení bylo přijato. — Čís. 6724 —
133
Dovolatelovo prohlášení o určení honoráře nepostrádá ani dostatečné určitosti. Ve skutečnosti netýká se vytýkaná neurčitost prohlášení samého, nýbrž toho, zda jsou veškeré v účtech obsažené položky takové, jež se týkají honoráře v záležitostech Dra. S-a. Než není třeba o tom rozhodovati dříve, než odměny budou stanoveny Drem. K-em.

Citace:

Čís. 6723. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 158-161.